Středa 19. ledna 2022, svátek má Doubravka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Mehldaův zdivočelý jazz

Česko

Jazzový pianista a skladatel Brad Mehldau vydal dvojalbum Highway Rider, volně navazující na jeho starší a obdivované Largo.

Devětatřicetiletý Brad Mehldau je české hudební veřejnosti poměrně známý a o nevšedním jazzmanovi se vztahem k pop-folkovým melodiím i grungeovému rocku a s přesahy do vážné hudby toho bylo řečeno vcelku dost. Přesto připomeňme, že proslul hlavně jako lídr tria, v jehož koncepci vychází – zjednodušeně řečeno – z odkazů virtuózního tahouna Oscara Petersona a naopak introvertního modernisty Billa Evanse.

Technicky excelentní, se zázračnou levou rukou, mimořádným smyslem pro rytmus a souhru skupiny, vynalézavý, introspektivní, bez ustání tvořivý i obdařený humorem, vmíchává Mehldau často do jazzu prvky klasické evropské hudby 19. století. Což ještě stále působí překvapivě, ale zároveň už dnes i organicky. A do hudby ponořený, kritikou i posluchači i muzikanty vzývaný zaujal i různorodým repertoárem přetavovaných standardů, nápaditých vlastních věcí a verzí songů, které jej formovaly v dětství a zasahovaly během dospělosti – od Beatles přes Soundgarden až k Radiohead.

Largo preparato V půli pianistovy dráhy přišlo album Largo (2002), vytvořené v souznění s vizionářským producentem Jonem Brionem, který dříve koncipoval desky pozoruhodných zpěvaček Aimeé Mann a Fionny Apple a později i hiphopera Kanye Westa. Ačkoliv byl nedůvěřivý vůči školeným mladým jazzmanům bez individuality, o to víc jej autentický a otevřený Mehldau nadchl, a tak pustil originální fantazii na špacír.

K základnímu triu přizval další hráče, přičemž do tvůrčího procesu zapojil i samotné studio. Výsledkem je podivuhodná hudební koláž s atmosférou chvílemi až hustě garážovou a jindy připomínající prosluněnou jarní louku (beatlesácká Dear Prudence). Mnoha způsoby je například ozvláštněný zvuk klavíru, buď všelijak preparovaného (tedy na strunách rozloženými předměty), anebo prohnaného skrze elektronické efekty. Příznačné jsou štěrchavé, rovné rockové bicí hostů Jima Keltnera a Matta Chamberlaina, kontrastující s kultivovanou barvou oktetu dřev v „otvíráku a zavíráku“, When It Rains a I Do (kde Mehldau kontrapunkticky žertuje se šlágrem Sonny Boy). Nejdramatičtějším momentem desky je pak jazzová psychedelie Paranoid Android z dílny Radiohead. Largo, vzniklé bez playbackových dotáček doplněné jammováním, je dodnes Mehldauovým nejprodávanějším titulem. Paradoxně přitom uctívaným mladými avantgardisty.

Avantgardistou ovšem Mehldau, tíhnoucí často k jakési absolutní kráse, přece jen není. A tak nebylo divu, když se následně vrátil k triu a recitálům. Nicméně rozhodnutý, že nastane-li s Brionem nějaké příště, vkráčí do studia se stohem partitur pod paží. Takže mezi četnými vystoupeními nebo přípravou na dvě společné desky s Patem Methenym intenzivně studoval milované romantiky od Brahmse po Richarda Strausse. Což se promítlo písňovým cyklem Love Sublime pro sopranistku Reneé Flemingovou. Opus magnum?

A jakmile měl nachystaný další materiál, mohli dát s Brionem znovu hlavy dohromady, tentokrát nad projektem Highway Rider, subtilnějším a v jasnějších barvách. I tady obstarává jádro nahrávek Mehldauovo trio (Larry Grenadier s kontrabasem a Jeff Ballard s bicími), ve kterém někdy zaskakuje, jindy doplňuje opět Matt Chamberlain a v polovině ze šestnácti snímků slyšíme saxofony Joshuy Redmana, jemuž skladatel odmítl poslat předem noty, aby se nepropásl okamžik prvé inspirace.

Vzdušný charakter alba určují skladby s melodiemi hravými (lehce mccartneyovské John Boy nebo jen podtleskávaný hispánský duet klavíru a sopránky v Capricciu), i vysloveně chytlavými (Don’t Be Sad či Sky Returning Grey). Vedle vznosných témat je tu však i zdivočelý moderní jazz, třeba v Into The City s hektickým Ballardovým bubnováním. Mehldau sám pak odstiňuje sóla podle charakteru jednotlivých čísel brilantně a s neutuchající invencí.

Zatímco u Larga byl Jon Brion takřka spolutvůrcem, tentokrát je méně nápadný a můžeme se jen domýšlet, jak přispěl k samotné stavbě alba i k jeho bezmála popové odlehčenosti, a tedy spíš sloužil Mehldauově autorství. V tom hrají podstatnou roli partitury pro komorní ansámbl (vedle skupin smyčců dvě horny, fagot, kontrafagot a anglický roh, k nimž se někdy připojí i Redmanův sopránsax), údajně podnícené Straussovým pozdním kusem Metamorphosen. Ale Mehldau dodává, že na něj zapůsobily i orchestrace Françoise Raubera pro Jacquese Brela a Boba Alcivara, aranžéra desek Toma Waitse.

Dirigent Dan Coleman se měl zkraje ošívat před nabíráním všeho naráz, ale ti dva ho přesvědčili, že jen tak dojde ke kýženému propojení. Těžko říci, zda bychom poznali, kdyby se točilo postupně, jak je obvyklé. Ale možná by přece jen nezněla tak skvostně například dvojice slepených kompozic Now You Must Climb Alone jen pro orchestr a Walking The Peak, v níž se připojí Mehldauova sestava s oběma bubeníky a Redmanem. I stejným principem vytvořené Always Departing a Always Returning. Tedy vrcholy obou disků celistvého arcidílka.

Brad Mehldau: Highway Rider

Nonesuch Records, 2010, 2 CD

Autor:

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...