Anna Sedláčková (1887– 1969) je jedinečným zjevem české činohry. Už to, že nejen svými příznivci, ctiteli a četnými doslova fanoušky, jež si dokázala svým hraním vytvořit, byla vždycky nazývána důvěrně, familiárně, jménem vyjadřujícím silné citové zabarvení – Andula –, svědčí o mnohém.
Byla to první česká a zároveň poslední ryze divadelní hvězda. Jistě, přály jí okolnosti, neboť všechny české herečky, které před ní aspirovaly být hvězdou, narazily na skromnou malost našeho divadelnictví, které po dlouhá léta mělo k dispozici jedinou velkou divadelní budovu, takže těžko mohly uplatňovat hvězdné mravy ovlivňující podle jejich požadavků a vůle chod divadla. Střetnutí s ředitelstvím, soupeřkami, případně i s veřejností bylo pro ně vždycky osudové, nezbývalo jim než odejít do německých divadel nebo od divadla vůbec.
Z Národního k Burianovi Zatímco Sedláčková roku 1919 opustila poprvé Národní divadlo, aby se od té doby pohybovala mezi jeho činohrou a vinohradským divadlem, ovlivňujíce vydatně chod obou souborů, a dokonce si odskočila krátce k Vlastovi Burianovi. Když už o ní velké scény neměly příliš velký zájem, otevřela si v roce 1939 divadlo vlastní.
Měla ovšem jako všechny pouze divadelní velké hvězdy, jež existovaly v měšťanském divadle od poloviny 19. století, nesporně pronikavý herecký talent.
I F. X. Šalda, který ve své studii O naší moderní kultuře divadelně dramatické šetří hereckými jmény jako šafránem, ji neopomněl jmenovat.
Ženská přitažlivost, schopnost jemného kultivovaného dialogu a psychologicky opravdového hlubokého citu, výrazná mimika, plastická a bohatá hra gest a pohybů jí dovolovaly nejenom dotvářet a povyšovat postavy zábavných, přečasto banálních textů, jež hrála nejvíce, ale také vstupovat na půdu velkých klasických rolí. A její šarm a elegance určovaly v mnohém i životní styl a chování jejího oddaného obecenstva.
Dovedu si představit o Andule Sedláčkové historickou knihu líčící osudy určitého typu české činohry první poloviny 20. století, stejně jako brilantní, duchaplnou životopisnou esej, skoro román podáním a strhujícím příběhem, i zábavně napsané vyprávění bez vyšších ambicí, poskytující jistou dávku informací. Četné facety osobnosti Sedláčkové to umožňují.
„Bratři Stroupežničtí“ Josef Brož se rozhodl ve své knize Aféry Anduly Sedláčkové spojit tyhle všechny, jakož i jiné další polohy. Jistě by to šlo – dokonce by tak mohla vzniknout skvostná kniha. Jenže Brož neměl na to, aby syntézu, kterou by toto pojetí vyžadovalo, sklenul. Přeskakuje z jedné roviny do druhé nahodile, vypomáhá si často frázemi a značně neobratnými formulacemi, aby byl zároveň odborný a zároveň čtivý. Zahrnuje čtenáře i mnoha informacemi z rozhovorů s pamětníky, které navštívil i v zahraničí, a především z materiálů, které pečlivě shromažďovala Eva Kozáková, dlouholetá věrná průvodkyně uměním i životem Anduly Sedláčkové. V tomto smyslu se kniha snaží působit důvěryhodně a fundovaně. Jenže: hned na straně 11 jsem narazil na informaci, že „Andula hrála prostě jedním dechem Josefa Kajetána Tyla, stejně jako Aloise Jiráska, aniž by vynechala bratry Stroupežnické“. Nejdříve jsem si myslel, že je to sice hrozná, ale přece jenom pouze tisková chyba, jimiž kniha přímo hýří. Ale ono je i ve jmenném rejstříku na straně 222 heslo „Stroupežničtí, bří“.
Takže jsem přesvědčen, že všechno to často až chaotické přecházení z polohy do polohy, ta melanž, která není namíchána jako vinná směska, což je český ekvivalent toho francouzského slova, se znaleckou cílevědomostí, je způsobeno chvatnou ledabylostí a povrchností, s níž byla knížka napsána. A dokonce si myslím, že osmnáct slov, jež ve vzpomínané studii věnoval Sedláčkové Šalda, postihuje tento herecký fenomén více než celá Brožova kniha: „Jako star vytvořila si své vášnivé fanoušky Sedláčková, specialistka ženského pomezí až do inverze, virtuoska nervového dernier cri...“
***
HODNOCENÍ LN *.... Josef Brož: Aféry Anduly Sedláčkové. Praha, Petrklíč 2008. 204 s.
