The Players jsou čtvrtou a poslední operou slovenského skladatele Juraje Beneše (1940–2004), který si také napsal libreto podle Shakespearova Hamleta ve „změti“ pěti jazyků. Světová premiéra se konala v roce 2002 v Kolíně nad Rýnem, slovenské premiéry v SND (2004) se již skladatel nedožil. Beneš, mimo jiné autor čtyř oper, byl i hudebním teoretikem, dlouholetým korepetitorem, opery SND pak dramaturgem. Možná právě dialog s teoriemi harmonie (O harmónii) je klíčem k pochopení skladatelova tvůrčího záměru, který ale běžnému opernímu návštěvníkovi není dostupný. Nedůvěra v současnou operní tvorbu se projevila již v menší návštěvnosti a inscenace tuto nedůvěru bohužel posílila.
Otázky bez odpovědi Inscenátoři (režie Milan Huba, scéna Jozef Ciller, kostýmy Milan Čorba) umístili operu na obnažené jeviště s „duchařským“ kulatým stolem uprostřed. Devět „hráčů“ (včetně korepetitorky) v civilních kostýmech doplňovaných hamletovskými atributy skládá stěžejní fragmenty děje Shakespearova dramatu formou spiritistické seance. Největší nároky na zpěv kladly role Hamleta a Ofélie, i když přesnější je hovořit o vokálním projevu, přecházejícím od skandované recitace přes řeč a zpěv až k výkřikům a chrlení slov opakovaných až ke ztrátě jejich obsahu. Byť důraz byl kladen na rytmus (malý orchestr řídil Pavol Tužinský), převažovala statičnost a časem až paralyzující monotónnost a stereotyp vyznění. Jako by čas ustrnul v momentu, kdy se Hamletův svět smrtí otce zhroutil, otázky zůstávají bez odpovědi. Benešův Hamlet je ve své snaze vrátit svět zpět před hrůznou bratrovraždu a obnovit ztracený pořádek až dětsky umanutý a o to více zranitelný. Přes jistě náročný a s dílem kongeniální výkon Jána Ďurča v barytonové roli Hamleta a Dagmar Bezačinské v sopránové roli Ofélie se diváky nepodařilo plně zaujmout a opera byla přijata spíše chladně. Krútňava viděná Jakubiskem Krútňava Eugena Suchoně stojí u zrodu moderní etapy slovenské operní tvorby a suverénně naplňuje dlouholetou snahu reprezentativně vyjádřit slovenskou národní kulturu jako svébytné mistrovské dílo. Její národní „programnost“ je stejného rodu jako ta, které se svou tvorbou podřizoval například Smetana. Kompoziční metodou i tématem upomíná na Janáčkovu Pastorkyňu, nejde však v žádném případě o napodobování, ale o potřebu hledání hudebního výrazu v inspiračních zdrojích slovenské lidové písně, křesťanských tradicích, venkovském prostředí a přírodě.
Krútňava je originální syntézou hudebních impulzů prvních desetiletí XX. století a kánonu evropské operní tvorby. Je to skutečně vynikající opera a právem pronikla i na světové operní scény jako nejčastěji uváděná poválečná „československá“ opera. Příběh lásky, vraždy a trestu se odehrává v podhorské slovenské vesnici v letech po první světové válce v těsné vazbě na proměny přírody a lidové obyčeje. Dnes už se může hrát v souladu s křesťanskou tradicí pojaté vyústění opery do naděje na vykoupení a odpuštění, které bylo až do 60. let politicky nepřijatelné a Suchoň byl přinucen finále změnit tak, že vrahovi je naděje upřena a z textu byla odstraněna všechna slova, odkazující na křesťanskou tradici.
Slováci přivezli Krútňavu možná až příliš „reprezentativní“. Scéně Milana Ferenčíka dominuje mohutná stavba strmé šikmy umístěné na hojně využívané točně, jejíž druhou stranu tvoří vesnická roubenka. Zadní horizont s projekcí lesa dotváří realisticky pojatou kulisu vesnice a podhorské přírody, nadlepšenou i ptačím zpěvem. Režisér Juraj Jakubisko jeviště zalidnil desítkami vesničanů v dobových kostýmech s krojovými prvky (Ludmila Várossová). Jakubisko neexperimentoval (ogaři na kolečkových bruslích byli naštěstí jediným výstřelkem) a soustředil se na uřízení početně až předimenzovaných sborových scén. Z ústřední trojice podali vynikající výkon oba muži, vedoucí skrytý souboj, který jen občas prošlehne na povrch – Ján Galla jako starý nerudný pomstou hnaný Štelina a Miroslav Dvorský v motivaci i vývoji složité role Ondreje. Vedle nich Iveta Matyášková s plošším matněji znějícím sopránem působila jako Katrena až příliš netečně.
Orchestr řízený Oliverem Dohnányim místo pečlivě propracovaného výrazu sklouzával do monumentální burácivosti, která rušila a nepřesnosti nastudování nezakryla. Jakkoli publikum Národního divadla vnímalo národní hrdost a sounáležitost, kterou slovenské uvedení Krútňavy v sobě neslo a na které nic nezměnilo ani to, že SND dnes přijíždí do Prahy jako zahraniční host, zůstalo letošní vystoupení poněkud ve stínu oslnivých prezentací předchozích let.
***
Nedůvěra v současnou operní tvorbu se projevila již v menší návštěvnosti a inscenace tuto nedůvěru bohužel posílila
Dnes už se může hrát v souladu s křesťanskou tradicí pojaté vyústění opery do naděje na vykoupení a odpuštění, které bylo až do 60. let politicky nepřijatelné
HODNOCENÍ LN ***** Juraj Beneš: The Players Dirigent: Pavol Tužinský Režie: Martin Huba Scéna: Jozef Ciller Kostýmy: Milan Čorba Opera SND ve Stavovském divadle 8. dubna 2008 ***** Eugen Suchoň: Krútňava Dirigent: Oliver Dohnányi Režie: Juraj Jakubisko Scéna: Milan Ferenčík Kostýmy: Ľudmila Várossová Choreografie: Jozef Dolinský st. Sbormistr: Naďa Raková Opera SND v Národním divadle v Praze 10. dubna 2008
