Úterý 23. dubna 2024, svátek má Vojtěch
130 let

Lidovky.cz

Menhir ve zvlhlých ponožkách

Česko

Legenda československého undergroundu 80. let Vladimír Archleb, přezdívaný Rachel, se poprvé představuje knižním, posmrtným výběrem z básní.

Básnický příběh Vladimíra Archleba (25. 2. 1953-24.10. 2007) začal koncem sedmdesátých let dvacátého století. Tehdy psal první básně, které do listopadu 1989 publikoval jen v samizdatových časopisech Kontakt a Fragment. Přezdívku Rachel skládá i jeho vlastní akronym: „Ráno vstaň/ A dokonči báseň/ Celkom ako/ Homér/ Ešte spitý/ Lacným vínom.“ Hanebná poezie Ten příběh však začal mnohem dřív, počátkem padesátých let, a jako korálky na nit se na něj navléká několik jmen: Egon Bondy, Jaromír Jermář, Ivan Martin Jirous, Andrej Stankovič, Augustín Dobrovodský. V roce 1957 publikoval Jermář v časopise Květen šest básní, které znamenaly začátek a zároveň konec jeho básnické dráhy. Vladimír Macura později napsal, že Jermářova poezie neakceptuje žádný dobově závazný hodnotový horizont jako rámec své „všednosti“.

Ještě před Jermářem, který se v rámci generace Května alespoň pokusil publikovat, však vznikla v českém undergroundu začátkem padesátých let poezie totálního realismu, o níž mnohem později Egon Bondy napsal, že měla s literaturou americké beat-generation společný způsob života, „hard sex (s výjimkou homosexuality), vagabondage, krádež, žebrotu a antispolečenskou aktivitu všeho druhu a místo drog ovšem jen ovocný vermut“.

Ne náhodou se stala potom Bondyho poezie v undergroundu sedmdesátých a osmdesátých letech pro Mejlu Hlavsu a Plastiky „radostí z nově objeveného světa poezie, v níž mizela přehrada mezi světem poezie a světem, ve kterém žili“. Tak to napsal Ivan Martin Jirous a trefil hřebík na hlavičku, když porovnal Bondyho texty s poezií Jiřího Koláře, dalšího básníka, jehož texty skupina zhudebňovala: „Nicméně Kolář byla přece jenom poezie artificiální, jako by zůstávala nějaká jemná distance mezi hudbou Plastiků a textem...“ Byla to hanebná poezie obnažující hanebnost znormalizovaného světa.

Česká spojka I poezie Vladimíra Archleba stírá jemnou emulzi mezi světem textu a světem, ve kterém žil. Vrací se k rudimentárním zdrojům imaginace, k pocitům, které se nedaly vyjádřit jinak, „než že se uchýlil k poetice - i kdyby se mělo jednat o poetiku obscénnosti a klení“.

Českou spojkou k Archlebově poetice obscénnosti se stal Andrej Stankovič básničkou „Všechno je jinak// jen já jsem sviňák“, k níž připojil malou poetickou úvahu: „Sviňáci jsme proto, že nerespektujeme pravidlo konce 20. století, které zní: nelišit se. Celý život se lišíme, proto jsme sviňáci. Kdo se liší, ten je sviňák. Máte pocit, že vy se nelišíte? Já mám celý život pocit, že se liším. Disidentství je spíše vedlejší příznak toho lišení se...“ Jak se zdá, doba už zase jednou dospěla k neodlišování se a je natolik sviňská, že dozrává i k Archlebovým básním.

Račiansky výber je vůbec prvním knižním výborem z Archlebovy poezie. Jak píše v doslovu Tamara Archlebová, „patřil se svým vyvinutým smyslem pro pravdu a spravedlnost v osmdesátých letech mezi svými přáteli umělci k nejradikálnějším osobnostem“. Byli jimi i podobní vaganti života: básník Tomáš Petřivý, výtvarník Igor Kalný a Pepo Schottl, s nímž muzicíroval v hudebním tělese Cucu. Ale mohli by sem patřit všichni básníci protipsaní, jak tento způsob rouhání pojmenoval Ján Litvák u dalších básníků okraje Karola Péma, Mariána Kubici a Kamila Zbruže. Právě pro radikální odlišnost a vnitřní svobodu se s poezií Vladimíra Archleba seznamujeme v knižní podobě až teď, po jeho smrti a dvacet let od chvíle, kdy mohl začít svobodně publikovat.

Kde je krása?

Račiansky výber v názvu představuje trojitý erbovní znak. Vladimír Archleb žil až do svatby na bratislavské periferii v Rači, pil laciná vína, jakým byl v těch časech oblíbený Račianský výběr, a výběrem je i sama kniha.

První báseň je datovaná 18. 11. 1978. Obsahuje základní topografii Archlebovy poezie: smutný život v zemi, ulici, na které lze potkat svého fízla, cimru s odhrnutým závěsem a zamřížovaným oknem. K tomu potom přibývá atmosféra práce v CHZJD, chemické továrně, kde stojí kolegové nadýchaní trichlorem v bufetu frontu na vlašák, kde ROH schůzuje, plán se plní, dělníci naslouchají jako sfingy svému vedoucímu, s atmosférou města, v němž na Slavíně kladou pionýři věnce a z jejich vedoucí sálá pach mladé feny.

Archlebovu poetiku paseky či holoseče určuje elementární vnímání atmosféry, věcí a pocitů, prozaická řeč verše a občas laciný rým jako ironické echo poetismu. Co je tu neslušné: laciná práce - laciný život, laciné víno - laciné vztahy, laciná slova - laciné rýmy. Štěpná slova: dělníci „stojí“ v řadě na vlašský salát stejně, jako se sex odehrává „na stojáka“.

Výrazem obscénní skutečnosti je obscénní jazyk, u Archleba překvapivě střízlivý a zdrženlivý. Nezasahuje jen oblast sexuality, ale celou skutečnost. Je to přitom jazyk literární. Nejde o jazyk nonsensu jako u Bondyho, ani o surrealistický jazyk Nezvalova voyeurismu či hravý jazyk Andreje Stankoviče, nýbrž o řeč přímé pojmenování jako u Ivana Martina Jirouse.

Archlebův básnický svět se skládá ze smyslových vjemů. Určují ho základní pocity a počitky, dýchání, pocení, hlad, žízeň, chlad, teplo. Pivo v něm páchne jako opičí moč, švédský chlebíček chutná jako hadr na nádobí, v ústech je cítit pachuť po noční. Nacházíme v něm jakýsi převrácený svět poetistické poezie pro všechny smysly. Žádné vůně, vybrané chutě, andělské zvuky, sametové dotyky, pohled na rosu v trávě, ale pachy, smrady, drsný rockový zvuk, pohled na nahé dělníky procházející v šatnách mezi skříňkami. A za tím vším jako šestý smysl bolest.

Navzdory tomu má Archlebova poezie romantický základ utopického snu a ostré touhy po totálním ztotožnění poezie a života, do kterého přichází básník velmi brzo. Anebo velmi pozdě, jak o tom svědčí Archlebovi průvodci životem Campanella, Thomas More, Spinoza, Voltaire, Puškin, Majakovskij. Tento jiný svět se u Archleba mihne v ostrých výrazových a významových protipohybech. Šalamounova hymnická píseň u něj má podobu verše: „Jedine moja baba má absolútne zamatovú riť“, romantická touha po družné společnosti přátel, v níž lze psát „beze strachu z odsouzení“, formu povzdychu: „Ťažko je otrokovi čítať o slobode/ a smutný pohľad je naňho/ guláš a tri pivá/ sedem dvadsať vo vačku/ spásu na obzore nevidieť.“ A touha po znovuzrození se mění ještě ve stavu zrodu v melancholii a apatii.

V protipohybu se zračí i poznání, že se nedá nic dělat, vždyť i pavoukovci „sa vyvíjajú od permu/ alebo dokonca od karbónu/ a viac ako osem nôh im nenarástlo“, které vzápětí vystřídá ostrý epifanický pocit, že „nová cesta je jasná/ ale tak oslepujúca/ že je možné/ moje ďalšie zablúdenie/ (ale ja chcem svetlo)“.

Vědomí dvojhlavé karty života vyjadřují i ilustrace Jaroslava Štullera, obrazy dravých šupinatých poloptáků v tradici Toyen, polomužů-položen s kostelními věžemi na hlavě, zobákovitých bytostí s hruďmi sirén, se ženskými trupy a mužskými boky, bytostí bezpohlavních i obojpohlavních. Tento svět je příznačný i pro Archlebovo vnímání krásy: „kde je krása?/ tu je krása/ kam to lezieš?/ peklo?/ raj?/ do riti/ do riti.“ A na druhé straně: „pochopenie krásy/ je symptómom šialenstva.“ Je to vnímání světa, v němž se člověk liší „ako zabudnutý menhir/ v zvlhnutých ponožkách“. Život v něm je stravující, intenzivní, krátký. Básnický.

***

KNIHA TÝDNE Račiansky výber

Vladimír Archleb Ilustroval Jaroslav Štuller. Vydalo nakladatelství F. R.&G., Bratislava 2008. 92 strany.

O autorovi| PETER ZAJAC, Autor je literární kritik a teoretik. Vyučuje na Humboldtově univerzitě v Berlíně.

Autor: