Neděle 28. listopadu 2021, svátek má René
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Miluju také pokleslé žánry

Česko

Zpráva, že Evropská filmová akademie navrhla jeho hudbu k filmu Kawasakiho růže do užší nominace na Evropskou filmovou cenu, zastihla Aleše Březinu (45) uprostřed zkoušek jeho hudby k Čapkově Věci Makropulos. Hra bude mít premiéru ve čtvrtek ve Stavovském divadle.

* LN Čtvrtého prosince se v Tallinu rozhodne, jestli dostanete cenu, už teď je to ale úspěch.

Už sama nominace znamená, že z několika desítek, možná stovek filmů loňského roku zaujala Evropskou akademii mezi čtyřmi nominovanými hudbami i ta moje. Což je příjemné překvapení - už proto, že v žádném z filmů, pro které jsem doposud skládal, není hudba tak úzce provázaná s dějem jako v Kawasakiho růži. Myslel jsem si, a mám i takové ohlasy, že si jí při prvním zhlédnutí filmu ani nevšimnete.

* LN Tak to má u filmové hudby být, ne?

Jak kdy. Třeba ve filmu Tenkrát na Západě si nelze hudby nevšimnout. Ale zase - sebelepší hudba, když krade moc pozornosti tam, kde ji krást nemá, je špatně vymyšlená. Existují filmy, které vůbec žádnou muziku nepotřebují, a pak jsou filmy, kde hudba má roli naprosto zásadní - Kusturicovy, Almodóvarovy, filmy, pro které píše hudbu John Williams.

* LN Dívám se, jak se tu v orchestřišti Stavovského divadla připravujete s muzikanty na zkoušku Věci Makropulos. Je skladatelova přítomnost nutná?

Obvykle ne pořád, ale tato inscenace, ačkoliv je činohrou, počítá s hudbou vlastně po celé představení. Poté co jsem k ní napsal už asi pětatřicet minut hudby, jsem se Roberta Wilsona zeptal, jak by nazval ten výsledný tvar, a on mi řekl, že to bude melodram. Hudba tam zní v podstatě nepřetržitě, bude jí asi sedmdesát minut. Takovéto totální divadlo mi vyhovuje; vytváříme spoustu zvuků a hudby, v tu chvíli nelze tady na zkouškách nebýt. Do partitury si píšeme stovky zanášek: „ve chvíli, kdy pan Donutil řekne toto, klavír udělá toto, bicí udělají toto...“ Jde vlastně o nepřetržitou zvukovou stopu té inscenace. Wilson například vymýšlí pro herce různé úrovně hlasu - ten bude mluvit extra vysokým, jiný obzvláště hlubokým hlasem - staví to vysloveně jako hudební partituru...

* LN Jsou tu jen tři hudebníci. Není to málo?

Původně jsem pro Makropulos počítal s velkým orchestrem a živou hudbou, ale pak ekonomická krize donutila Národní divadlo šetřit, a tak jsem dostal jen tři hudebníky a žádný orchestr. Přesto jsem se rozhodl orchestřiště využít a zabydlel jsem ho velkým množstvím hudebních nástrojů, a tak jich každý z mých tří hudebníků obsluhuje hned několik. Perkusista asi dvanáct, klávesista přebíhá mezi cembalem, klavírem, zvonkohrou, syntezátorem, clavinovou a mozartovským klavírem. Jenom cellista hraje „pouze“ na violoncello a na kontrabas.

* LN Prý je tam i dost humoru. To je překvapení, aspoň pro toho, kdo zná Janáčkovu operu, ale i dřívější inscenace Věci Makropulos.

Právě proto, že je Věc Makropulos natolik proslavena Janáčkovou operou, ji všichni později režírovali s vědomím Janáčkovy tragédie. Přitom Čapek to zamýšlel jako lehoulinkou komedii. Napsal v předmluvě, že ji chtěl mít již za sebou a dopsal ji, protože nerad nechává věci nedokončené. Já si myslím, že ten základní nápad je opravdu úžasný gag, je v něm čapkovský humor. Vymyslel lehkou sci-fi, ale jenom v jednom momentu, a pak si pohrává s tím, co tenhle prvek sci-fiudělá s normálními lidmi. Takže Věc Makropulos vychází místy až jako groteska a Robert Wilson ji přesně takhle uchopil. Rozhodl se jít po tom původním Čapkově záměru a dělá z toho bouřlivou grotesku na pomezí mezi chaplinovskou němou groteskou a Tomem a Jerrym. Mimochodem když se tím teď hlouběji zabývám, ani se Čapkovi nedivím, že byl z Janáčka tak nešťastný. Když vám někdo takhle geniálně vaši věc převorá, tak ji vlastně zadusí.

* LN Vypadá to, že se velkými tématy často strefujete do něčeho, co visí ve vzduchu...

To je spíš náhoda, že to tak vychází. Každá věc měla jiné motivace, jiné počátky. Zítra se bude... jsme vymysleli spolu se Soňou Červenou a Jiřím Nekvasilem jako operu, pro Věc Makropulos si mě vybral Robert Wilson, já sám bych na to ani nepomyslel, protože díky Janáčkovi je pro hudební divadlo navěky dostatečně zaopatřená. A stejně tak pro Muchovu epopej, kterou jsme dělali teď v Brně, mě Šimon Caban oslovil dva roky před tím, než se tohle téma stalo mediální kauzou, jenže příprava bohužel trvá tak dlouho, že nakonec můžeme nechtěně vypadat jako konjunkturalisté. To se nám už stalo s Miladou Horákovou. Říkávám takový bonmot, že když jsme se v roce 2005 začali procesem zabývat, bylo jméno Milady Horákové pro velkou část mladší populace možná jen jménem ulice v Praze 7, a když jsme operu dokončili, bylo to nejžhavější téma, Brožová-Polednová byla snad denně ve všech novinách, byly zveřejněny mnohahodinové zrestaurované nahrávky procesu...

* LN Znovu se setkáváte se Soňou Červenou. Pokolikáté už pro ni píšete hudbu?

První byl melodram na text jednoho z autorů Červené sedmy, pak jedno tango, protože ona vystupuje se souborem, který se zabývá argentinským tangem, potom mě oslovila, jestli bych pro ni nenapsal tu operu o procesu s Miladou Horákovou, teď je to Emília Marty - a už máme další projekty.

* LN Co vás na ní okouzluje?

Za prvé, že umí úplně všechno, a za druhé, že ke všemu přistupuje, jako kdyby se to teprve učila. Nikdy v tom není rutina a zároveň na ni můžete mít nároky, jaké nemůžete klást na 99 procent lidí. Ve chvíli, kdy uvěří, že tak je to správně, je ochotna se biflovat stovky letopočtů - chrlí je jako kulomet, učí se zpívat v extrémních polohách nebo něco extrémně rychlého, vždycky najde způsob, jak to udělat. A každou novou výzvu bere jako začátek, je ohromně pracovitá. Je taky Panna jako já, jsme takové panenské duo.

* LN Panna ale není snadné znamení...

Já taky neříkám, že nejsme obtížní lidé.

* LN Takže ten váš klid, vyrovnanost - to je jenom maska?

Když narazím na to, že mi někdo chce záměrně škodit, tak se i rozzuřím.

* LN Stalo se vám to?

Jo. Někdy nezbývá než začít kolem sebe sekat. Protože slušnost je tady brána jako slabost.

* LN Tady, to znamená v Čechách?

Ano.

* LN Je rozdíl pracovat tady a v cizině?

Zásadní. U nás vás každý obejme už u druhého piva. To tam většinou ne. Tam, když se s někým skamarádíte, to pak přes ten ponton může přejet tank. Jejich věrnost, důslednost a spolehlivost jsou příslovečné. Ale tady mě to také baví. Zase to má jiné přednosti. Lidé jsou tu hodně tvořiví, hodně individualističtí. A taky tomu tady rozumím, znám zdejší mentalitu, vždyť jsem tu vyrostl. Švýcar se ze mě za těch šest let v Basileji nestal. Ono to ani nejde.

* LN Jste úspěšný, v cizině respektovaný také jako martinůolog. Pociťujete závist?

Závist nevnímám a stejně bych s ní nic nenadělal. Spíš mi vadí takové to „vono se to nějak zvládne“, taková ta laxnost, nepřesnost, nedůslednost, žoviálnost, za kterou se skrývá to, že lidi nejsou ochotni věci udělat pořádně, a vlastně je to jen lenost. To mi vadí hodně. Jakmile zazní bodrá věta „není problém“, vím, že se blíží obrovskej problém. Ale: v práci ani v životě se nehrnu do věcí, které bych nestihl udělat pořádně. Aby se mi pak třeba nestalo, že potkám novou ženu a budu jí muset říct, že čas budu mít až šestého června dva tisíce třináct.

* LN Zatím se nestalo, že by vás zaskočil nějaký propadák?

Jak říkám, jsem ta plánovitá Panna a mám v sobě určitou míru pragmatismu, plánuju dopředu, takže se mi nestává, že by se něco úplně nepodařilo. Spíš mě udivuje ten vřelý ohlas, jaký mají věci, u kterých se to ani nemohlo čekat. Třeba Zítra se bude... Tomu jsme všichni prorokovali tak pět repríz, a ono se to hraje od dubna 2008 dodnes, dostali jsme za to různé ceny, Honza Hřebejk inscenaci natočil na film, který jenom v tomto měsíci bude uveden v New Yorku, Londýně a Berlíně - to jsou věci, které mě nepřestávají uvádět ve vytržení.

* LN Podle toho, co už máte za sebou, lze říct, že - aspoň v hudbě -vám nic lidského není cizí...

Miluju spoustu žánrů, od nejušlechtilejších až po ty nejpokleslejší. Jako dítě jsem zpíval v Sušici ve sboru, ale miloval i kramářské písně, s maminkou jsme hodně zpívali písně Jaroslava Ježka, pak se to setkalo, když mě oslovili lidi z Divadelní poutě, to bylo v době, kdy jsem studoval muzikologii v Praze, tehdy jsem v Pouťovém promenádním orchestru kousek od Národního divadla hrál na housle všelijaké ty Prostitutky hezké, co je sebraly patroly, a vždycky to fungovalo vedle sebe: to vysoké i to nízké. To asi je moje značka - baví mě ty kontrasty i energie, kterou vytvářejí. V osobním životě to takhle pestré nemám.

* LN Děláte toho hodně, třetina vašich aktivit je v zahraničí - co tomuhle životu a téhle práci musíte obětovat?

Volný čas. Nevím, jestli je mezi tím přímá souvislost, ale rozpadlo se mi manželství. Do roku 1995 jsem studoval postgraduál na univerzitě v Basileji, ženil jsem se ale v Praze ještě před převratem. Původní plán byl, že půjdeme žít i s dětmi do Prahy, ale nakonec jsem tu sám. Každý zisk na jedné straně je vždy vyvážen ztrátou na straně jiné. Ztráty jsou pro můj život důležité, možná důležitější než ty obtížně měřitelné zisky. Za hlavní považuji udržet mezi tím rovnováhu a vždycky vědět, co je cenou za něco jiného a jestli to tak chci. V tomto ohledu jsem vyrovnaný člověk.

***

ALEŠ BŘEZINA

* Skladatel a muzikolog (*1965 v Teplicích). Vystudoval hru na housle na konzervatoři v Plzni a muzikologii na univerzitách v Praze, Basileji a Berlíně.

* Je spoluautorem opery Zítra se bude (2008)..., pro Soňu Červenou složil melodram A-ha! (2006), napsal Requiem pro dětský sbor a malý ensemble, Slavnostní hostinu pro smíšený sbor a orchestr, Agnus dei pro tři kontratenory a smyčcový kvintet a cembalový cyklus Reperkuse. V Městském divadle v Brně se hraje jeho „vizuálně hudební divadelní zážitek“ Muchova epopej na libreto Šimona Cabana. Složil hudbu k filmům Musíme si pomáhat, Horem pádem, Kráska v nesnázích, Kawasakiho růže, Knoflíkáři, Durch diese Nacht sehe ich keinen einzigen Stern a Obsluhoval jsem anglického krále.

* Symfonická skladba pro Pražský komorní orchestr bude mít premiéru v Rudolfinu 14.12. Věnuje se bádání o Bohuslavu Martinů a české a světové hudbě 20. a 21. století. Je ředitelem Institutu Bohuslava Martinů v Praze a předsedou ediční rady Souborného kritického vydání děl Bohuslava Martinů. Vydal několik knih, odborných sborníků a vědeckých studií, přednášel v Evropě a USA. Je členem mnoha odborných společností.

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

Vyhrajte medvídka, který svými pohádkami uspí vás i vaše děti
Vyhrajte medvídka, který svými pohádkami uspí vás i vaše děti

Nebylo by hezké mít doma někoho, kdo by vám i vašim dětem vyprávěl pohádky? A co takhle Pohádkový medvídek, který zná ty nejlepší příběhy? Zapojte...