Na svém šestnáctém albu přes ni málem přepadl.
Velikost Bruce Springsteena spočívá v tom, že se stal hrdinou „malých“ lidí. Převzal odkaz velkých hlasů Ameriky: průkopníka rock’n’rollu Chucka Berryho, folkového agitátora Woodyho Guthrieho, chameleonského komentátora doby Boba Dylana, intimního barda Roye Orbisona. Po jejich vzoru zpíval o každodenních radostech a strastech, vnímal situaci sice v kontextu celé Ameriky, ale otištěnou v mozolech, krvi a snech jednotlivců, nezvedal hlavu nad lacly modráků.
Tak se Bossovo – jak se Springsteenovi přezdívá – průlomové album Born to Run v polovině 70. let stalo monumentální oslavou krátkých vítězství nad hořkými prohrami, které čekají adolescenty na celém světě. Deska Born in the U. S. A. zase byla výrazem deziluze generace poznamenané válkou ve Vietnamu a živořící v éře prezidenta Reagana, jehož administrativa si titulní song alba s nejvyšší tupostí vypůjčila pro Reaganovu druhou volební kampaň. Tohle nepochopení je pro Springsteenovu tvorbu příznačné: jeho nejpopulárnější desky mají i přes potemnělá témata v textech velkolepě hymnický zvuk a potenciál strhnout davy k optimismu, mnohdy neplánovanému.
Z chlápka od vedle kazatelem V předchozích prezidentských volbách v USA Springsteen poprvé otevřeně podpořil některého z kandidátů – demokrata Johna Kerryho. V těch posledních se ještě viditelněji postavil za Baracka Obamu. Takové voličské preference sice stojí v linii zpěvákova celoživotního přesvědčení. Zároveň se však ukazuje, že se ze svých šedesátiletých kolen povznesl do pozice lidí, kteří modráky nikdy v životě neoblékli. Vždycky se stylizoval do pozice barda pracující třídy, teď jako by jí spíš z vyvýšeného pultíku kázal.
Šestnáctá deska přichází příliš brzo po předchozí Magic, která se v mnoha anketách stala jedním z alb roku, přestože (nebo právě protože?) nabízela až příliš snadno stravitelný rock’n’roll. Album Working on a Dream je z žánrového hlediska pestřejší, ale zvukově zároveň daleko nudnější: druhdy progresivní producent Brendan O’Brian (Pearl Jam, Stone Temple Pilots, Rage Against the Machine) sáhl po komerčně nejvstřícnějším zvuku a utopil nosné songy v závějích smyčců, kláves a sborů.
Úvodní osmiminutový epos Outlaw Pete svůj obsažný narativ shazuje melodickou linkou vykradenou z popěvku glamrockových KISS I Was Made For Lovin’ You, hymnická melodie Kingdom of Days je převálcovaná těžkotonážními strunami a This Life své melodické nápady přehlušuje falešně prosluněnou náladou.
Kořeny jsou jistota Daleko lépe zabírají žánrově vyhraněnější věci. Říznou My Lucky Day mohl Bruce klidně napsat v roce 1982 i 2012, šlapavá What Love Can Do zní jako z jeho vynikajícího alba tradicionálů We Shall Overcome, Good Eye s foukací harmonikou zase nezapře dvanáctkovou strukturu blues a Tomorrow Never Knows je čistokrevná country.
Jestliže u hudby taková přímočarost osvěžuje, u textů bohužel smrdí primitivismem; taková Queen of the Supermarket obsahuje slova natolik banální, že jde možná o parodii. Naprosto pitomý je potom obal, který ze Springsteena dělá čaroděje ve fialovém kostýmku, který s posvěcením hvězd změní těžké časy k lepšímu.
Springsteenovi nelze vyčítat, že se nechal unést dobou kypící obamovskou „změnou“. Velebné melodie si posluchači v hlavě časem sednou a jejich přeplácaný zvuk není o tolik masivnější než ten, který je ke slyšení na Bossových albech z doby před jeho průkopnicky strohou Nebraskou, sestavenou ze syrových demosnímků depresivních historek. Optimisticky laděná Working on a Dream je pořád lepší deska než Springsteenovy opusy z počátku 90. let, kdy se zpěvák vyrovnával se syntezátory a rozpadem manželství. Její vrchol však paradoxně představuje Zlatým glóbem oceněná titulní píseň z filmu The Wrestler, která vypráví o člověku na konci sil. Možná by se Bossovi pro natočení dalšího mistrovského díla hodilo trochu míň naděje.
***
HODNOCENÍ LN ***** Bruce Springsteen: Working on a Dream
51:32 Columbia/Sony 2009
