Čtvrtek 25. dubna 2024, svátek má Marek
130 let

Lidovky.cz

MINIRECENZE

Česko

Mika Waltari Zázračný Josef

V příručce Chceš se stát spisovatelem? Mika Waltari (1908–1979) vytyčil několik spisovatelských podmínek, mimo jiné: „Musí se umět vžít do života, myšlenek a způsobu života nejrůznějších lidí“ a „Musí umět oživit i na první pohled prázdné a nudné věci“.

Tyto podmínky musel slavný finský autor splnit také při psaní Zázračného Josefa, který vyšel v roce 1938. Jeho příběh totiž má kostru, která nemůže nepřipomenout červenou knihovnu. To, zda se jedná o Waltariho poklesek, či mistrovskou hru se žánrem, může nyní díky překladateli Janu Petrovi Velkoborskému a Knižnímu klubu posoudit i český čtenář.

Román vypráví Kaarina Lauraesová, dcera z bohaté rodiny, která je životem znuděná. Ale možná, protože je schopna takové sebereflexe, by si zasloužila nějakého prince, který by její život poháněl a učinil jej šťastným, udělal z něj dobrodružství...

A když Kaarina pochází z bohaté rodiny, je jasné, že Josef musí být chudý – a svérázný vědátor, žádný svůdník. Přestože zlatá helsinská mládež žije pod skleněným poklopem, povede se Josefovi proniknout na jeden z jejích večírků, kde ohromí schopností vyčíst z pěti slov profil pisatele...

Kaarina pak zařídí, aby se Josef stal doučujícím jejího bratra, postupně se mladí lidé sblíží, prožijí spolu také nebezpečnou chvíli a nakonec přijde samozřejmě svatba. Příběh upomene na prvorepublikové filmy s Oldřichem Novým a Adinou Mandlovou... Waltari v rámci žánru obstál, nicméně rozhodně napsal zdařilejší knihy. oh

HODNOCENÍ LN *****

Anca Maria Mosora Archandělé neumírají

Hlavní hrdinka debutové prózy rumunské autorky píše: „Ženou jsem se stala přes noc.“ Nejedná se ale o první sexuální zážitek: „Ráno jsem se probudila s pocitem, že se se mnou událo něco převratného, někdy mezi posledním snem, který jsem si pamatovala, a chvílí, kdy mi slunce zasvítilo do očí a probudilo mě. Nebylo to nic konkrétního, naopak: pocit, že se ve mně něco změnilo, byl natolik neurčitý, že jsem ho mohla lehce pominout.“

Tento citát je příznačný pro celou knihu rumunské prozaičky Anky Marie Mosory (1978), kterou nyní v překladu Jiřiny Vyorálkové vydala Kniha Zlín.

Prozaická produkce mladých autorů dnes nejčastěji vyrůstá ze dvou kořenů. První skupina autorů se snaží o to, aby se toho v příběhu dělo co nejvíc, nejlépe něco bizarního. Druhá skupina jde opačným směrem a usiluje o co nejhlubší ponor do lidské duše, o lyrické – a často i cudné – zachycení našich životů. Archandělé neumírají patří jistě spíše k druhému typu psaní.

Hlavní postavy knihy se všechno bolestně dotýká, každý pohyb, každá věta jí utkvívá v mysli a dlouho se tam trýznivě převaluje. Což není nic záviděníhodného, ale zase alespoň ještě něco prožívá – než ji život naučí, tedy než otupí? Nechybí také literární odkaz – citace z Lásky za časů cholery Gabriela Garcíi Márqueze.

Rumunské prozaičce se podařilo vyhnout nástrahám lyrického blábolení, silný umělecký zážitek ovšem její kniha také nepřináší. Autorčino psaní sice působí poctivě, ale přece jen ne dostatečně osobitě – a možná ani odvážně. oh

HODNOCENÍ LN *****

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!