Úterý 23. dubna 2024, svátek má Vojtěch
130 let

Lidovky.cz

Místo Mackieho motýl Emanuel

Česko

Nepovedená Žebrácká opera v Národním a Pornohvězdy jako muzikál střižený operou v Roxy

Velké ambice nejsou zárukou ničeho, jak dokazuje nová inscenace Brechtovy Žebrácké opery, první v historii činohry Národního divadla.

Ivan Rajmont novým nastudováním Brechtova arcidíla zřejmě chtěl přesvědčit, že jde s dobou a také umí být zatraceně drsný a provokativní, zkrátka cool, jak se dnes s oblibou říkává při každém závanu naturalismu a exprese. Jenže to jako jediný důvod k výběru hry nestačí a žádný jiný z inscenace vystopovat skutečně nelze. Jestliže režisér na tiskové konferenci prohlašuje, že kus je dnes zvlášť aktuální, je to tak vágní, že už to víc být nemůže. Brechtovo dílo jako dílo klasika moderního divadla je nepochybně nadčasové a aktuální dnes jako před třiceti lety. Ale nestačí to jen hlásat, k inscenování každé hry je třeba mít konkrétní a především vnitřně přesvědčivé důvody. A ty zde chybí, nebo se neprodraly k životu.

Mluvíme sprostě, protože jsme chlapáci V duchu této ne-koncepce byl tedy pořízen nový překlad textu i písní. Zarazí už alibismus v programu, kde se jedněmi ústy volá, že dosavadní překlad Kunderův a Vápeníkův je jednak zastaralý a jednak vynikající. A nepřipouští ambivalenci drsnosti, pragmatismu, romantizujícího kýče a sprostoty. Ovšem tomuto zadání nové převody nevyhověly ani náhodou. Songy, které přeložil Jan Tošovský, postrádají jakoukoliv poezii, zato se vyznačují nadbytkem vulgárních slov. A přitom fekálie a drsnější výrazivo pro děvky sotva někoho rozházejí, ale jejich kumulace je tak značná, že jsou až směšně nepatřičné. Celé to připomíná chlapečka, který se rozhodl, že bude mluvit hodně sprostě, aby dokázal, že už je velký chlap. A pak - Kunderův a Vápeníkův Brecht, to je něco jako Vrchlického Cyrano, léty prověřená hodnota, poetické obraty a metafory, křehkost i brutalita v jednom. Jaký smysl má nahradit, že měl „límec jako soumrak dne“, tím, že ho „neměl čistej každej den“, nebo čím je lepší „v bordelu, kde jsme měli domácnost“ než „v hampezju, kde rozbili jsme stan“.

Jestliže jsou Tošovského songy neobratné a jalové, pak překlad textu Darji Ullrichové je vcelku zbytečná práce. Bez rozpaků používá části z Kundery a vlastně jen přeskupuje slova. Také neobjevuje žádnou novou polohu. Na podrobnější rozbor by bylo samozřejmě třeba zkušeného germanisty, ale už základní komparace podává jasnou zprávu. A potvrzuje, že pořízení nového překladu nemá opodstatnění. Inscenace také jako by neměla dramaturga, který by text účelně proškrtal, donekonečna se vyhrávají scény, které by bývalo šlo bez obtíží eliminovat a dosáhnout tak aspoň trochu sevřenějšího tvaru. Od počátku je nezřetelné, o čem se hraje a inscenace zabředává do složitě dešifrovatelných vymyšleností počínaje toporným prologem, kterého si jistě ani mnozí diváci nevšimli: Filip Rajmont se potácí u mikrofonu a místo známého morytátu o Mackiem Messerovi zní vzdáleně stará německá nahrávka. Že by snad spojení staré doby s novou? Čert ví, a je to vlastně jedno, neboť od samého počátku je bezobsažnost dění na jevišti až fatální. Oživení sice přinesou scény v bordelu, ale ne nadlouho a nevedou k žádné významové změně. V závěru se královský posel zjeví na replice trig, které se pomalu spouštějí na jeviště. Důvody tohoto efektu zůstávají zamlžené stejně jako nápis Otevřete svoje srdce „nasprejovaný“ na Hynaisovu oponu.

Vyhroceně drsný styl za každou cenu Za inscenací je znát obrovská dřina všech a Ivan Rajmont určitě vybral ty nejmuzikálnější herce souboru, kteří vesměs zpívají technicky výborně. Ale to inscenaci nezachrání už proto, že herci stále spíš hledají vhodnou polohu, než aby se mohli plně soustředit na již vystavěný výkon. Macheath Vojtěcha Dyka je bledničkový hrdina, mladíček s cylindrem připomínající mátožného motýla Emanuela, a s Polly, která je v podání Antonie Talackové rozkvetlá krasavice, tvoří nerovný pár. Peachuma ztvárnil Jan Novotný jako pokryteckého parchanta ve zvláštní směsici laxnosti a mazanosti. I on se snaží o určitý apel, ale nedaří se mu figuru dotáhnout. Eva Salzmannová hraje Peachumovou v obecné poloze obscénní ženštiny a podobně jako Novotný svádí boj o pronikavější výraz. Jenny (Sabina Králová) je technicky efektní, ale bez vnitřního náboje.

Inscenace především budí dojem, že tvůrci chtěli za každou cenu dokázat, že vyhroceně destruktivní a drsný styl lze zvládnout i v Národním. A to stejně tak, jak to provozuje mladší generace divadelníků a jak si třeba zkusil čerstvý absolvent DAMU Špinar na Vinohradech. Jenže nevznikl žádný „dirty kousek“, ale spíš starý známý guláš tentokrát ještě mdlé chuti. Protože takový styl není jen prázdná forma, do níž lze podle potřeby nalévat. Nepochopitelné je i to, do čeho se Ivan Rajmont pouští. Je přece zkušený a svébytný režisér, který snad nemá zapotřebí ubírat se takovým směrem, jen aby byl takzvaně „in“. A konečně: nelze nevzpomenout Boba Wilsona, který v Praze s výtečnou inscenací Žebrácké opery nedávno hostoval, ale ani tahle inspirace neprospěla. Je to už hrozně dávno, kdy se u nás Brecht uměl dělat, a jeho současná inscenační tradice je takřka nulová.

Bertolt Brecht/Kurt Weill: Žebrácká opera

Překlad: Daria Ullrichová Překlad písní: Jan Tošovský Režie: Ivan Rajmont Scéna: Martin Černý Kostýmy: Michaela Hořejší Hudební nastudování: Petr Kofroň Dramaturgie: Martin Urban Národní divadlo, premiéra 10. 12.

Autor: