VÍDEŇ Nejproslulejší díla malíře Giuseppe Arcimbolda (1527-1593) a několika jeho významných současníků jsou do 1. června vystavena v Kunsthistorickém muzeu ve Vídni. Koncem loňského roku se na tuto expozici stály v Paříži dlouhé fronty. Reakce rakouské veřejnosti je však k Arcimboldovi kupodivu chladnější. Přitom Arcimboldova pozůstalost je již skromná. Mnoho obrazů se ztratilo, ostatní jsou roztroušeny po světě a výstavy jeho děl se i vzhledem k jejich stáří konají zcela výjimečně.
Portréty císaře Rudolfa II. šokují tím, že panovníkovi vyrážejí z uší natě mrkve, že má místo nosu hrušku a jablka znázorňují lícní kosti, podobizna Právník je zase obličejem sestaveným z kusů pečeného masa... Tyto a další nevšední Arcimboldovy obrazy byly přesunuty z Paříže do Vídně. Expozice, nazvaná prostě Arcimboldo, ohromuje rozsahem zápůjček svezených na výstavu z několika zemí.
S velkou pečlivostí se expozice věnuje též umělcově zrání, o němž se bezpečně ví především to, že jeho vzorem byl Leonardo da Vinci. Mladý Arcimboldo měl zřejmě možnost prostudovat Leonardovy skicáře a poznámky, které od slavného umělce dostal malíř Bernardino Luini, přítel Arcimboldova otce.
Pět erbů pro českého vévodu Z tohoto důvodu si návštěvníci mohou několik Leonardových skic prohlédnout i na výstavě. Arcimboldo, stejně jako Leonardo da Vinci, nebyl ve své době jen uznávaným malířem, ale také znalcem umění, vědcem, inženýrem a organizátorem.
Jako umělec Arcimboldo debutoval už v roce 1549 (ve svých dvaadvaceti letech), když společně se svým otcem navrhl barevné vitráže pro milánskou katedrálu. O dva roky později již maloval pět erbů pro vévodu Ferdinanda z Čech. Tehdy, aniž by to tušil, začalo jeho budoucí „pražské období“. Roku 1562 totiž odešel Giuseppe Arcimboldo na opakované žádosti Ferdinanda I., nyní již císaře, do Prahy. Podle historických zápisů „... byl Arcimboldo na císařském dvoře milován a ctěn a císař mu udělil dobrý plat. Tento ušlechtilý a Bohem nadaný muž vytvořil velké množství děl, jež vyvolala úžas mezi všemi proslulými šlechtici...“
Pravda je, že zde Arcimboldo zůstal šestadvacet let. Svým uměním obohacoval sbírky nejen již zmíněného Ferdinanda I., ale i jeho následovníků Maxmiliána II. a Rudolfa II., přičemž poslední citovaný panovník je s umělcovým jménem spojován nejvíce. Přání dožít ve vlasti nakonec Arcimboldovi splnil, ale nerad, protože stejně jako jeho předchůdci ctil Arcimbolda nejen pro jeho talent, ale i příjemnou povahu a nezištnost.
Na výstavě nechybí nic, co by návštěvníkům pomohlo dokreslit svět trochu podivínského a výstředního Giuseppe Arcimbolda. Ten se samozřejmě nejvíce odráží v jeho dílech, zejména pak v souboru Čtyři roční období, namalovaných v letech1563-1566. Umělecké pojetí této série je dodnes velmi originální a položilo základy budoucí Arcimboldovy slávy.
Císař i jeho současníci byli nadšeni směsí odvahy, výstřednosti působivosti, které tyto obrazy bezesporu mají. Historici v nich vidí směs prvků převzatých od Bosche, Cranacha a Brueghela, které Arcimboldo mistrovsky zahalil do svých nepřekonatelných fantazií.
Po bouřlivém úspěchu pokračoval v podobném stylu i při realizaci cyklu Čtyři živly, obrazu Právník, Knihovník nebo Kuchař, které jsou ve Vídni rovněž vystaveny.
Je zde však k vidění i vrchol Arcimboldovy tvorby, který je zároveň symbolem umělcova vztahu k císaři Rudolfu II. Obraz-portrét nazvaný Vertumnus zobrazuje Rudolfa II. v roli antického boha rostlin. Císař, jehož hlava je namalována jako koš plný ovoce, obilí, zeleniny a květů, v něm viděl sám sebe jako představitele hojnosti a blahobytu. Tohoto obrazu si panovník nejvíce považoval, zvláště proto, že jej pro něj Arcimboldo namaloval již po svém návratu do vlasti, kam se odebral zemřít.
Kromě Vertumna namaloval v této době a stejném stylu také Nymfu Floru. Obraz s podobou ženy je složen ze samých květů. Připomíná jeho dřívější obraz Jaro z cyklu Čtyři roční období. Také Nymfu Floru poslal panovníkovi do Prahy. Císař, který již před tím povýšil Arcimboldovu rodinu do šlechtického stavu, mu za tato dvě díla udělil jeden ze svých nejvyšších řádů. O rok později, 11. července 1593, Guiseppe Arcimboldo zemřel, nejspíše na retenci moči a ledvinové kameny. I toto onemocnění souvisí s jeho povoláním dvorního malíře. Během dlouhých hostin nebylo slušné odcházet na toaletu, čímž si poddaní ničili ledviny a zatěžovali neúnosně močové ústrojí. Místo nosu skrčené kuře Arcimboldo je na výstavě představen i jako realista, mistr „pravdivých“ portrétů. Patří k nim například obraz Maxmiliána II., jeho ženy a tří dětí. Nebo podobizna Anny, dcery císaře Maxmiliána II.
Dalším z vystavených exponátů je vzácný sborník vázaný v červené kůži obsahující kolem 150 perokreseb. Je to úplně poslední dárek Arcimbolda milovanému císaři Rudolfu II. Umělec jej poslal panovníkovi s upřímným věnováním rovněž z Milána, avšak jedná se o kresby, které vznikaly již v době jeho působení na císařském dvoře. Sám Arcimboldo je charakterizoval jako „všelijaké rozmanité nápady navržené jeho vlastní rukou pro zařízení turnajů“. Datum je uvedeno „V roce našeho pána 1585“. Nejvíce zájmu nebudí na výstavě ani tak obrazy portrétů složených z ovoce a zeleniny, ale vizuální hříčky nazvané Kuchař, Zelinář... Obraz Kuchař lze otočit i obráceně a vždy dává smysl, byť poněkud morbidní. Ve velké míse se totiž skrývá hlava muže hrubšího vzhledu, jehož obličej je složen z kusů několika druhů pečeného masa. Nos tvoří malé skrčené kuře, čelo jehně a něčí ruka „maso“ zakrývá poklicí...
Dnes již existují jen domněnky, zda se jednalo o mimořádnou uměleckou vizi, nebo se do tvorby těchto obrazů vmísily i osobní umělcovy pocity, zda byl milovníkem, nebo naopak nepřítelem konzumace masa, či měl specifický vztah ke kuchařům a řezníkům. Každopádně ho v jeho tvorbě, po prvním úspěchu s cyklem Čtyři roční období, poháněl zájem a nadšení panovníků a ostatních umělců.
Arcimboldovo Léto plné květů a zrajících plodů či Podzim sestavený z hroznového vína, hrušek a dalších podzimních plodů způsobily na dlouho rozruch. Ani dnes nezůstává jeho tvorba bez odezvy, budí zájem a údiv. Sám sebe Arcimboldo namaloval na sklonku života jako „muže z papíru“. Svůj portrét složil z bílého i zažloutlého, srolovaného a pomuchlaného papíru. Jeho pohled je na obraze vážný, soustředěný, avšak zahleděný mimo zorné pole. Je to pohled unaveného muže, svědka své doby.
***
Pozůstalost je již skromná. Mnoho obrazů se ztratilo, ostatní jsou roztroušeny po světě.
