Pelhřimovský rodák Lubomír Lipský neměl při volbě svého povolání příliš na vybranou. Vypráví, jaký byl jeho otec -proslulý cukrář, na jehož kremrole pamětníci dlouho vzpomínali - nadšený divadelní ochotník. „On byl přímo ochotnický uzurpátor, zatáhl do toho div ne půl Pelhřimova, měl sto dvacet zapsaných ochotníků, mezi nimi pochopitelně i nás kluky, matku i babičku.“
Pelhřimovská umělecká líheň znamenala pro Lubomíra Lipského a jeho bratra Oldřicha, který se obrátil k režii, velkou inspiraci. „Kromě divadla byla mou vášní muzika,“ vzpomíná Lubomír Lipský. „Už jako čtyřletý jsem musel chodit do houslí, hrál jsem na klavír... Když mi bylo asi patnáct, šíleně jsem miloval jazz - Armstronga, Dukea Ellingtona a další slavné muzikanty. Protože se tehdy zakládal v Pelhřimově jazzový orchestr, donutil jsem otce, aby mi k Ježíšku koupil saxofon a naučil jsem se docela obstojně na něj hrát.“
Vztah k hudbě využil ovšem nejen jako hráč, ale také coby autor scénické muziky k inscenacím, které režíroval jeho bratr Oldřich. „Koupil jsem si učebnici Nauka o hudbě, snažil se naučit i teorii a pak jsem se do toho pustil.“ Hudba tak trochu může i za to, že se Lubomír Lipský dostal ke své první roli v ženském převleku. Bylo to, jak vypráví v rozhovoru na DVD se záznamem jeho nejslavnější inscenace, Charleyovy tety (vyd. Thespis), už za studentských dob. „Pamatuji, že to byla Andersenova pohádka Sněhová královna. Já v ní nehrál, režíroval ji ale můj bratr a já k tomu jako student složil scénickou muziku. Shodou okolností onemocněla představitelka Matky větrů a brácha říkal ,ty sem chodíš na zkoušky, umíš texty nazpaměť, tak se toho ujmi‘.“
Na premiéru Charleyovy tety v Divadle ABC, jeho na desítky let mateřské scéně, si pamatuje docela přesně ze dvou důvodů: „Bylo to 29. října 1964, v den výročí mého sňatku, a ze začátku jsem ze svého obsazení nebyl nadšený. Zkoušet jsme začali v roce 1963. Tehdy vyšlo na fermanu obsazení pro Divadlo ABC na Charleyovu tetu, zatímco Divadlo Komedie, které k Městským divadlům pražským také patřilo, nasadilo Slawomira Mrožka. Já už byl asi patnáct let u divadla, a pořád mě obsazovali do různých frašek a komedií a vaudevillů, a přitom jsem měl pocit, že už bych snad taky mohl dostat nějakou vážnější, intelektuálnější roli.“ Ředitel Ornest však na obsazení trval - a nemýlil se. Lipský se svým studentem, který se z důvodů peripetií lásky převléká za extravagantní tetu, léta slavil úspěchy nejen v pražské inscenaci v Divadle ABC, ale také při hostování na mnoha dalších scénách: „V ABC Teta udělala přes 280 repríz, ale pak jsem ještě na různých místech hostoval, nikdy to nebylo mrtvé představení, hrál jsem ji i s ochotníky, myslím, že to celkem bylo na 500 repríz.“ Jako komik se Lubomír Lipský zapsal do povědomí diváků divadelních (už od angažmá v proslulém Divadle satiry), ale i filmových a televizních. Pochopitelně všichni ještě dnes znají jeho mladistvého Dědu Potůčka z dávného seriálu Tři chlapi v chalupě a rovněž jeho rozhlasová figura byrokratického tupého vrátného Hlustvisiháka se stále reprízuje, zejména ve dnech, kdy se vysílá z archivních šuplíků českého humoru.
Uťápnutý německý maloměšťák Lipský je však velmi dobrý charakterní herec, jen jej režiséři mnohem častěji využívali pro jeho komický talent. Druhou stránku svého herectví prokázal například v Hedě Gablerové, kam jej obsadil Alfred Radok. „Bylo to velmi úspěšné představení, Radok rád riskoval a to dokládá i obsazení, které tehdy sestavil - v titulní roli Jaroslava Adamová a vedle ní Jiřina Bohdalová.“
Příležitost ukázat své schopnosti charakterního herce dostal ve hře Ve vší počestnosti pod vedením režiséra Ladislava Vymětala. Tragikomická postava uťápnutého německého maloměšťáka, který se díky politické situaci vyšvihne v aktivního fašistu, se ve výčtu rolí Lubomíra Lipského připomíná jako jeden z jeho zásadních výkonů na divadelních prknech.
Na otázku, kdo byl jeho nejmilejší herecký partner, jmenuje Miroslava Horníčka: „Čtyřicet let jsme byli sousedi v jednom domě, byli jsme nejen partneři na divadle, ale i v soukromí. Když psal hry, prvními jeho čtenáři, kritiky, posluchači jsme byli my s manželkou. A také jsme spolu v kusech, které napsal, hráli. Na něj vzpomínám nejvíc.“
