PLZEŇ Nikdo neodehrál více extraligových zápasů než obránce Josef Řezníček (40). Menší vzrůstem, ale soupeřům naháněl svou houževnatostí a tvrdostí husí kůži. Do nejvyšší hokejové soutěže naskočil už před neuvěřitelnými 23 lety a stále „válí“. V současnosti diriguje zadní řady rozjetých Karlových Varů.
* LN Když jste si nedávno připsal 911. start v extralize, čímž jste překonal rekord Ladislava Lubiny, tak jste na plochu přijel v autě Porsche 911. To jste vymyslel vy?
Ten nápad se někde objevil a hned se ho chytl náš šéf Holoubek. To auto bylo nádherný.
* LN Teď se nabízí magická tisícovka a slavnostní nájezd v embéčku. Ale to byste musel hrát ještě příští rok.
Teď jste to vzal odzadu. Člověk to nemůže přeskočit. Je to o zdraví a chuti. Vidím, že mužstvu se daří, že mu něco málo můžu ještě dát a to je pro mě hnací motor. Bránit se ničemu nebudu, ale že bych chtěl na led vyjet v tisícovce, tak to určitě ne. Po sezoně se rozhodnu.
* LN Když přijdete pomlácený po zápase, neříkají vám doma: nech už toho?
Hokej je práce, která je zábavou, a musím otevřeně říct, že velice slušně placenou zábavou. Je fakt, že co se týče rodiny, tak ta žije život, který není nic extra. Jsme pořád někde na cestách, furt unavení. Už mi to také manželka naznačuje... Jako hokejisté se utrhneme po sezoně a pak nějakých čtrnáct dní v červenci. Jinak máme vše striktně namalováno. Jarní prázdniny s dětmi neexistují. Na druhou stranu ze všech stran slyším, hraj, dokavad to půjde. Pak už jsou jenom problémy.
* LN A navíc jste asi doma osvobozený od uklízení, ne?
Doma mě do ničeho nenutí. Když jsem unavenej, tak prostě nedělám nic.
* LN Debutoval jste v dávné sezoně 1983/1984. Nezlobte se, ale tehdejší hokej dnes na černobílých šotech vypadá poněkud legračně - miniaturní chrániče, nicotné brankářské masky, místo těla se k bránění používala hůl...
Byla jiná výstroj. Ale ten hokej byl rychlej, hlavně v přechodových fázích. A hráči byli strašně chytří, s odpuštěním vyčůraní. Tehdy se vyvíjel ten náš hokej. Navíc nikdo neodcházel ven a koncentrace kvality byla na strašně malém prostoru. Dnešní hokej po zpřísnění pravidel se mu trošičku podobá, už se nehraje tak tvrdě a urputně. Neříkám, že se vrátil zpátky o dvacet let. Jen tím technickým pojetím se podobá tomu z 80. let. Dneska jsou hráči fyzicky zdatnější, rychlejší. A každé mužstvo má vynikajícího brankáře. To je naše doména. V tom se hokej změnil asi nejvíc.
* LN Zasahoval tehdejší komunistický režim hodně do hokejových životů?
Zhodnotil bych to jednoduše. Hokej byla jedna z mála zábav pro lidi, kde si mohli zakřičet. Pro hráče znamenal hokej cestu ven. Už tehdy se objevovali hráči, kteří emigrovali, a další viděli, že pro toho, kdo bude dobrej, vede cesta ven. A takových bylo hodně. Dneska kvalitu rozpouštíme strašně rychle a hráči nemají takovou potřebu se tady rvát o místo. Ty samé peníze dostanou venku za slabší soutěž. Možná jsme na tom, že jsme byli zavření, paradoxně i vydělali.
* LN Také jste měl sen, že se díky hokeji dostanete na Západ?
Tak určitě. Každý věděl, že ti, co utekli na Západ, že se tam mají dobře. Já jsem si ale nedovedl představit, že bych utekl. Spíš jsem se chtěl dostat do národního mužstva. Pak přišla revoluce a už to bylo všechno reálné.
* LN Vy jste se tehdy prokousal do reprezentačního béčka. Když jste jezdili po zahraničních turnajích, neměli jste strach, koho na vás režim nasadí?
Pořád s námi jezdil někdo, kdo o nás pak referoval, vždycky v tom realizačním týmu byl někdo navíc, to bylo dané. Kolikrát jsme se dostali do situací, kdy nás chtěli někam pozvat emigranti, tak jsme museli být ostražití.
* LN Neměl jste někdy chuť se podívat do archivů, co o vás kdo reportoval?
Myslím, že by tam bylo hodně zajímavých věcí, ale za to mi to nestojí, abych zjišťoval, kdo všechno si o nás dělal zápisky na manžety.
* LN Vysloužil jste si nálepku nepříjemného obránce. Takový jste byl od začátku?
To vyznělo v průběhu kariéry. Při mé výšce jsem se potřeboval dostat do něčeho, čím budu pro všechny nepříjemný. Ve hře dozadu to nebylo jen o tom to očudlat, to bylo o tom umět hrát agresivně a tvrdě. Když se nedařilo, tak se to začalo řezat. Postupem času jsem zjistil, že kdybych dřív tak nebláznil, tak jsem mohl třeba hrát trošku jinak, víc technicky. Mě ale vyhovovalo hrát v takovém napětí, v tom rauši. Dneska už ale k té kvalitě adrenalin nepotřebuju.
* LN Umíte si představit situaci před brankou, kde čtyřicátník Řezníček bojuje s řízným pětadvacetiletým Řezníčkem?
No, mě by se tam moc nechtělo. Protože to byl tehdy před bránou rachot. Vzpomínám si, že v Plzni jsem hrál s Jirkou Jonákem. Když přijeli soupeři, tak říkali „to je hrozný, my přijedeme před bránu a máme ruce fialový po prvním střídání“. Všichni se báli. Neříkám, že jsme hráli zákeřně, ale bylo to rychlé, tvrdé, agresivní a v té době se to pískalo jinak. Dotáhli jsme to skoro ke genialitě. Takže určitě bych se sám sebe bál.
* LN Na ledě jste musel kvůli vašemu stylu mít spoustu nepřátel. Nechtěl vám pak někdo na odplatu rozbít ústa?
V každém mužstvu byl někdo takový. Ale já jsem se toho nebál, využíval jsem i té postavy i toho, že někdo mohl být překvapený, když dostal pořádnou ránu. Řeknu na rovinu, že jsem uměl i uhnout. Využíval jsem všech možností, aby mužstvo hrálo úspěšně. Když se to začalo mydlit, dokázal jsem rozdávat rány. V určitém období jsme byli hodně neoblíbení. Hráli jsme hokej, který hodně bolel.
* LN A nikdy se nikdo nerozzuřil tak, že by vás honil po ledě jen proto, aby vás zbil?
Občas to člověk cítil a občas jsem dostal ránu. Doby, kdy se mstilo nebo si soupeři řekli „tohohle odděláme, abychom měli volnou cestu“, jsou pryč. Rozhodčí to hned trestají nebo by měli. Zažil jsem smrt Luďka Čajky, i když to bylo jakoby nezaviněné. Dneska jsme v době, kdybychom k sobě měli mít úctu. Rozhodčí, ale i vedení ligy by měli tvrdě trestat zákroky holí do hlavy nebo naražení na mantinel. Pak se bude jezdit po nemocnicích a budou se dělat sbírky pro někoho, kdo si zlomil páteř. Když bude hráč vědět, že dostane deset zápasů, nebude brát výplatu, a ještě dostane pokutu, tak si to pak rozmyslí, jestli někoho brutálně narazí.
* LN Jenže jedna hokejová teorie tvrdí, že tým musí mít v sestavě rváče, aby se ostatní báli. Bez respektu prý nelze vyhrát.
Když si hokejista vydobude pověst, že dělá zákroky na hranici zranění, tak ho rozhodčí dřív nebo později vyřadí. Jak vleze na led, tak je hned vyloučený. To byl případ Libora Ustrnula. Přišel k nám, první tři zápasy někoho zmlátil a pak vůbec nemohl hrát, protože ho rozhodčí okamžitě vylučovali. Dneska to spěje k tomu, aby hráči byli velcí a silní, kteří se tlačí před bránu. Nedají se zastavit jinak než faulem. Mají dlouhé ruce, velké páky. Na tom má založenou kariéru Jarda Jágr. Vozí soupeře na zádech a vytváří přesilové situace. Tudy vede cesta. Ne formou rabiánů, kteří někoho sestřelí.
* LN Pamatujete si na první ligovou branku?
Určitě. Doma, zápas se Slovanem Bratislava. Myslím, že tehdy dostali 14:2 nebo 14:1. Prostě mužstvo nabité hvězdami typu Pašek, Rusnák a všichni slovenští reprezentanti. Jenže v Plzni neuměli hrát, atmosféra je semlela. Po deseti minutách odstoupil jeden, po třetině další, protože už to bylo pět jedna. Řekl bych, že to bylo v roce 1984. Jeden z těch gólů jsem dával v přesilovce. Dodneška si vybavuju některé góly, ale už si třeba nepamatuju, co se stalo minulý rok.
* LN A kdy jste se naposledy radoval z gólu?
(přemýšlí) Na jaře v předkole play off? Čechmánkovi z penalty. Asi.
Možná jsme na tom, že jsme byli zavření, paradoxně i vydělali
Doby, kdy se na ledě mstilo nebo kdy si soupeři řekli „tohohle odděláme, abychom měli volnou cestu,“ jsou už pryč
***
Josef Řezníček
Narodil se 30. listopadu v roce 1966. Do nejvyšší hokejové soutěže se dostal v sezoně 1983/84 v dresu Plzně. Pak řízný bek prošel Jihlavou a Olomoucí, s níž získal titul (1993). V roce 1991 hrál na nepovedeném MS ve Finsku. Po zahraničních angažmá v Německu a ve Finsku se vrátil do Plzně. Nakonec přes Spartu zamířil do Karlových Varů, kde nyní působí. Proslul nekompromisní hrou. Je rekordmanem v počtu odehraných extraligových zápasů (nyní 916). Je ženatý, má dospělého syna a dceru.
