Pokud se vám to zdá poněkud malicherné, nejste sami. Jak někdo napsal, připomíná to spor dvou chlapečků na pískovišti o rozbitou bábovičku. Internetové diskuze už jsou prostě takové, pocit anonymity dělá svoje. Mít svůj blog a pod ním diskusi je občas opravdu řehole.
Většinou se tam vyskytují tři druhy komentujících -pochlebovači (většinou rekrutování z řad kamarádů, známých), věční prudiči (ať napíšete, co napíšete, je to špatně, většinou jim ani o článek samotný nejde) a normální s argumenty (téměř vyhynulý druh). Věčný boj s větrnými mlýny.
Ale pan Ondreját je právník a nemůže si přece nechat líbit takovouto urážku na cti. Urážku, o které věděl málokdo, ale teď si z něj všichni dělají legraci. Soud mu dal za pravdu. Na jedné straně máme sice svobodu projevu, na druhé ochranu cti. Pan Matoušek se má omluvit dopisem, ale na druhou stranu je i on v právu, výrok pana Ondrejáta zavání rasismem. Ondreját nemá nárok na zaplacení výloh a omluvný spot na blogu.
Normální člověk nad tím kroutí hlavou. Otevřte si jakoukoli diskusi (doporučuji na novinky.cz) a tam teprve uvidíte, jak vypadají nadávky. Od dob zavedení Julínkovného se to změnilo veskrze v nadávky politické (nejvíc mě pobavila „rudá socka třicetikorunová“) - a to i u událostí, které s politikou vůbec nesouvisí. Ještě nedávno jsem se do diskusí dívala ráda, často jsem se tam dozvěděla víc než v samotném článku, mohla se zeptat, diskutovat... Nemyslím si, že by tento výrok soudu cosi změnil. Snad jen to, že víme - Ondreját je puncovaný blb.
Žádná svatba nebude Já po roce nakoukla na jeden svůj oblíbený blog. Před rokem končil tím, že se dotyčná zasnoubila, rekonstruovali byt a pořídili si psa. Happy end jak z pohádky, všichni jsme jí to vzhledem k předchozím událostem přáli a těšili se, jak to bude dál (děti a spol.). Po roce: svatba nebude, ze snoubence se vyklubal ulhanej děvkař. Ze zařízeného bytu byla vyplacena (děsivá představa, roky dáváte něco dohromady a najednou to je pryč) a psa si natruc vzala k sobě (aby on taky o něco přišel). Život? Docela krutý. Jsem asi cynička a materialistka, ale nejvíc mě děsí to stěhování, dělení věcí nashromážděných za ty roky, otázka: A tohle si vezme kdo?. Chlapů je dostatek, ale ty kytičkované talíře už asi nikde neseženu.
Nedávno jsem měla krizi, že by se mělo něco (skoro všechno) změnit. Odejít z práce, která mě psychicky ničí, odstěhovat se z předraženého podnájmu v Praze, začít sportovat, víc číst apod. Pak mě ale přemohla lenost a pohodlnost a zůstala jsem jen u toho čtení, aneb jak říká Maurois: „Četba pěkné knihy je nepřetržitým dialogem, v němž kniha mluví a naše duše odpovídá.“ A hlavně - nikdo vám nenadává!
http://petulka.bigbloger.lidovky.cz
