Krátce po začátku divadelního představení zazvonil dámě sedící v první řadě mobil. Herci hráli dál a mobilní husa s nimi vytvořila simultánní dialog, který vzápětí převálcovala, a pak už prostorem zněl jen její monolog: „Jsem v divadle… pan Nárožný a taky ta Chýlková… ta od Krause… no, ta. A pak taky ještě jeden, co ho neznám, ale podle hlasu bych řekla, že daboval toho černocha v seriálu Magnum. O čem to je, nevím, zatím jenom tak mluvěj… ať si Bohouš ohřeje guláš. Má ho v troubě. V troubě! V troubě, povídám!! Ta naše Božka je hluchá,“ informovala publikum divačka odkojená televizními seriály (při kterých se dá samosebou pít kafíčko či pohovořit s přítelkyní) ostatní diváky v hledišti, típla mobil a zadívala se tázavě na jeviště. Herci navázali tam, kde přestali. Show must go on! V jiném pražském divadle tentýž večer přerušil Oldřich Vízner představení na deset minut, protože celý kus neustále komentovala, rovněž z první řady, zřejmě sestra předešlé baby. Rušila všechny přítomné, nechtěla odejít, neboť měla zaplaceno. Diváci se na ni složili a vyprovodili ji ze sálu. Asi šla baba škodit jinam. Vůbec mám pocit, že v Praze teď řádí jakési komando vytvořené k likvidaci divadelních spektáklů. Tyhle divácké excesy se dějí pravidelně snad už na všech scénách. Až mě napadlo, že si ty likvidátorky najal pražský magistrát jako způsob, jak snížit počet divadelních budov v hlavním městě.
Ale je to jinak. Svět zplaněl. Vrcholem doby alžbětinské bylo drama, vrcholem dvacátého století byl televizní seriál, vrcholem začátku třetího milénia je televizní seriál nízkorozpočtový.
Před dvaceti lety se v těchto listopadových dnech nehrálo divadlo na žádné divadelní scéně. Českoslovenští divadelníci se přidali ke studentské stávce. O svém povolání už dávno nemám žádné iluze, protože vím, že když tu budou od zítřka Číňané, do čtrnácti dnů se najde partička mých kolegů, kteří si nalíčí oči našikmo a začnou hrát divadlo čínsky. Ale v roce 1989 jsme se chovali správně, a to nejen až v listopadu. Své první petice jsme podepisovali už v lednu toho roku. Petici proti výrokům poslance Štáfka, který napadl herečku Věru Galatíkovou, petice za propuštění dramatika Václava Havla a dalších politických vězňů či následné provolání Několik vět. Z dnešního hlediska to byly jen krotké supliky k vrchnosti, ale přesto jsme se při podpisu báli. Jenže ten podpis měl právě cenu toho strachu. Postavili jsme se tehdy konečně rovně. Přestali jsme klečet a „rýt držkou v zemi“, jak zpíval básník mé generace Karel Kryl. Divadla v listopadu 1989 otevřela své prostory společenské diskusi. V Polsku probíhala revoluce v kostelech, v Čechách v divadlech. Škoda že jste tam holky tehdy nepřišly. Tam byste si pokecaly. Ale tyhle dvě dámy, to byly nejspíš ty, které tehdy na mítinky projistotu nechodily a ohřívaly doma Bohoušovi guláš. Po revoluci bylo největší divadlo v ulicích, a tak hlediště zela prázdnotou jako vyrubaná štola. Ale už se zase dávno hraje. V hledišti se stmívá. Vypněte si mobily, prosím.
***
Tomáše Baldýnského dnes zastupuje herec a publicista Michal Pavlata
