Třetí proud se také točí kolem autorova „já“, je však zdaleka nejpoctivější, a většinou tedy i nejpozoruhodnější. Jde o prózu, která je velmi lyrická, nesmělá jak v samotném konání postav, tak v pojmenování skutečnosti. Do této skupiny textů by se asi nejlépe hodila i prvotina Jany Šrámkové (* 1982) s názvem Hruškadóttir. Vyšla v edici Fresh nakladatelství Labyrint. Což je chvályhodný krok, neboť dosud se edice soustředila spíše na díla patřící do dvou výše zmíněných proudů, a tak až na výjimky - jakou byl čtivý text Tobiáše Jirouse a jazykově nápaditá kniha Báry Gregorové - příliš kvality nenabídla.
Hruškadóttir přináší příběh lidského dozrávání se vší nezakotveností, se všemi nejistotami. To, že jde o dílo v jistém smyslu poctivé, a tím sympatické, však ještě neznamená, že ho lze nazvat výrazným počinem české prózy, to bohužel nikoliv, přestože by takové zjištění jistě bylo příjemné. Kniha, jež se nyní objevila mezi trojicí nominovaných na letošní Cenu Jiřího Ortena, jako by totiž pominula prvotní otázku: Musím to psát, případně vydávat? Fakt, že se zde někdo snaží pomocí psaní nahlédnout svůj život, že si zkouší své literární dovednosti, je totiž jedna věc, druhá věc pak je, jaký to má výsledek. V konečném důsledku pak tato kniha dopadá stejně jako většina těch „turistických“ a „světáckých“ - přečtou si ji rodinní příslušníci a kamarádi autorů a pak recenzenti, širší čtenářská obec ji však nechá stranou.
U debutů nemá být recenze tolik přísná, aby autora hned na začátku nezaplašila. Pokud tedy příkrost soudu, pak jen proto, že Jana Šrámková svou knihou Hruškadóttir vzbuzuje určité očekávání. V tomto směru se zdá být obdobným případem jako prozaický debut K moři Petry Soukupové, ostatně poslední laureátky Ceny Jiřího Ortena.
***
MINIRECENZE Hruškadóttir Jana Šrámková
Vydalo nakladatelství Labyrint v edici Fresh, Praha 2009. 112 stran.
