Pondělí 15. dubna 2024, svátek má Anastázie
130 let

Lidovky.cz

Moje cizí dítě

Česko

V Česku se podle statistik rozvádí každé druhé manželství. A zatímco bezdětní si pak k sobě hledají jen nového partnera, ti s dětmi hledají navíc i nového otce, případně matku pro své potomky. Adam Sýkora (33) takhle přišel k synovi Danovi (7). Jak se se svou novou rolí vyrovnával? A jaké to je vyženit dítě?

Otčímové sice nemají tak špatnou pověst jako macechy, pokud si však výraz „nevlastní otec“ zadáte do internetového vyhledávače, ocitnete se přímo mezi zprávami z černé kroniky - nevlastní tatínkové zde zpravidla vystupují coby strůjci velkého příkoří.

Existují ovšem muži, kteří slova „vlastní“ ani „nevlastní“ nepoužívají a svoje děti podle rozličné genetické výbavy nekastují. Patří mezi ně i Adam Sýkora, který svého nevlastního syna Dana poznal, když byly chlapci tři roky.

„Láska na první pohled to nebyla,“ říká. „Já nejsem na lásky na první pohled a Daneček taky ne, je to bručounek.“

Mladý úspěšný podnikatel vplul do dětského světa, jemuž tehdy vévodil Bořek Stavitel, poměrně rychle a Bořkovy bagry se naučil rozlišovat podle jména i barvy. Žádné příručky na téma „jak se chovat k dítěti partnerky“ však nestudoval.

„Můžete mít načteno nevím co, ale pokud dítě neberete za svoje, jsou všechny poučky k ničemu. Stačí, když nic nepředstíráte a máte ho upřímně rádi. Dan oceňoval, že se o něj zajímám, mě to bavilo a jeho maminka Klárka z toho měla radost.“ Jak by ne. Každou mámu potěší nefalšovaný zájem o její ratolest.

„Dan od malinka vyrůstal v podstatě jen s maminkou a byl na ni hodně fixovaný. Všechno mu u ní prošlo, takže byl i rozmazlený. Vzájemně jsme se oťukávali, ale všechno se řídilo podle toho, jakou měl náladu. Když byl dobře naladěný, hráli jsme si. Jindy byl mrzutý, to jsem se nevnucoval,“ vypráví Adam.

Nezájem budí zájem Jak Adam docílil toho, aby ho dítě, které není biologicky jeho, přijalo?

„Nevzpomínám si, že bych volil nějakou taktiku, mojí metodou byla vůle věnovat se mu,“ tvrdí. Jedna praktická zkušenost se budoucímu otčímovi ale přece jen hodila.

„Věděl jsem, že nezájem budí zájem. Mockrát jsme to s kamarády probírali. Když mě před lety nějaká slečna nechtěla, pomohlo předstírat, že si jí nevšímám, a ona zabrala. Na děti tohle platí taky.“

Poprvé spolu byli Adam s Danem úplně sami asi dvacet minut na parkovišti před supermarketem. „Klárka šla na nákup a my jsme na ni čekali. Daneček se rozbrečel. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat, tak jsem si začal hrát s jeho autíčky a motorkami. Po pár minutách hysteráku se Dan přidal a bylo to.“

Po čase byl Dan s důvěrou svěřen Adamovi na celé odpoledne. „Pamatuji si náš první výlet na kole. Měl jsem strach, aby se mu něco nestalo. Všechno klapalo, jenže pak jsem nějak rychleji přibrzdil, Daneček do mě narazil a oba jsme spadli. Moc se neuhodil, neměl modřinu ani neplakal, ale stejně jsem panikařil. Klárka o tom snad dodnes neví.“

Novopečený prvňáček svému otčímovi říká tati. Ví ovšem, že má také svého biologického otce.

„Danečkův táta je součástí našeho života, vídají se. Vypadá to, že jeho zájem o syna roste. My dva se spolu známe, ale kamarádi nejsme. Respektuju, že je to Danův táta.“

Adam se snaží v každé situaci zachovat dekorum. „Mohl bych kolikrát na něco reagovat, ale raději mlčím. Nechci, aby si Dan myslel, že si má mezi námi jednoho vybrat. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo pět. Líbilo se mi, že o tátovi u nás doma nepadlo špatné slovo a táta mámu před námi nikdy nepomlouval,“ vysvětluje svůj postoj.

Jsou rodiny, kde je náhradní otec prohlášen za toho pravého a jediného. Zvlášť u malých dětí, jejichž biologičtí tatínkové na ně tak nějak pozapomněli, je to lákavá představa - puberta a zklamání z objevené pravdy jsou v nedohlednu. Adama však takové řešení ani nenapadlo. „Byla by to hloupost. Po čase dítě vždycky přijde na to, jak se věci mají.“ Běh na dlouhou trať Adam Sýkora se dokáže do duše svého nevlastního syna dobře vcítit. Měl totiž taky dva táty. Ještě ani nechodil do školy, když se jeho máma podruhé vdala. Manželství po dvaceti letech skončilo rozvodem. Adam ale pouto se svým otčímem Ivanem nezpřetrhal a pravidelně za ním jezdí do jižních Čech i se svým vyženěným synem. Proč? Jak sám říká, dvacet let společného života se vymazat nedá.

Adamova sestra Olga k tématu „otčím“ dodává: „S Ivanem byla legrace a nehrál si na tatínka. Nikdy se nesnažil vytěsnit našeho vlastního tátu,“ vysvětluje, proč ho spolu s bratrem respektovali.

Větu: „Ty nejsi můj táta, ty mi nemáš co poroučet“, asi vypálí skoro každé dítě, které vychovává otčím.

Adam si ale nevybavuje, že by něco takového svému nevlastnímu otci kdy řekl. „Ivan nám vůbec neporoučel. Když jsem měl průšvih, v klidu si se mnou o tom popovídal. Tenkrát mi ty hovory lezly na nervy, teď vím, že to tak bylo nejlepší,“ vypráví.

Onu větu: „Ty nejsi můj táta“ ale může Adam za pár let slyšet od Dana. „To se klidně může stát, ale teď to není důležité. Jako táta se chovám tak, abych měl čisté svědomí. Snažím se rodině maximálně věnovat citově, časově i materiálně. Výchova je běh na dlouhou trať. Chtít se dítěti za každou cenu zalíbit nikam nevede. Přece nejde o to, jestli mě má právě teď rádo za to, co jsem jako rodič udělal.“ Bráška Filip Před deseti měsíci se Kláře a Adamovi narodil syn Filip. Ruku na srdce - cítí Adam ke svému vlastnímu dítěti něco jiného než k Danovi?

„O tom, jestli je někdo vlastní, nebo nevlastní, se nebavíme. Zkrátka máme dva syny.“

Otcové hledají v dětech svoje rysy, proto prý ve všech kulturách manželky, a někdy i tchyně, do omrzení opakují, že novorozeně jako by otci rodiny z oka vypadlo. Adam se tomu usmívá. „Daneček je opravdu celý táta, je to věrná kopie svého biologického otce, bývalého partnera mojí manželky,“ směje se. „Tak to je a já se tím nezabývám.“

Jeho vztah k Danovi se po Filipově narození prý nezměnil. „Řekl bych, že nás to ještě víc sblížilo. Kláru zaměstnává Filípek a já se o to víc věnuju staršímu Danovi.“

Adam vede úspěšnou firmu. Přál by si, aby ji jednou některý ze synů převzal. „Jeden nebo druhý, to je jedno. Nutit je nebudu, ale byl bych rád, kdyby je to bavilo. Když s sebou beru Danečka do kanceláře, říkám kolegům, aby na něj byli hodní, že je to jejich budoucí šéf.“

Pokračování na straně II

Moje cizí dítě

Dokončení ze strany I

Jsou tatínci vlastní i nevlastní, kteří deklarují svoji lásku k dětem, ale na konkrétní jednoduchou otázku, která se týká jejich potomka, nedokážou kloudně odpovědět. Vyzkoušela jsem, jak dobře Adam Dana zná. Takže namátkou: jaké jídlo Danovi chutná, kdo je jeho oblíbený filmový hrdina a jaký obrázek má na školní aktovce?

„Nevlastní“ otec nezaváhal: „Dan je v jídle docela vybíravý, kdyby mohl, tak by celý den jedl čokoládové kuličky Nesquik nebo řízky.“ Oblíbený filmový hrdina je Blesk McQueen. „Film Auta jsme viděli snad stokrát. Aktovku jsme kupovali už loni, je na ní nápis NHL. Dan totiž už rok hraje hokej a moc mu to jde. Chodím na zápasy, fandím a jsem na něj pyšnej.“ Ty banány nejsou pro tebe!

Přestože si Adam Sýkora nešel pro radu k odborníkům, jeho přístupu není co vytknout. „Takový nevlastní táta by se mi taky líbil. Opravdu existuje?“ ptá se mě třicetiletý Marek a dodává: „Můj otčím mě nesnášel, byl na mě doslova alergický. Máma ho ale zbožňovala. Jednou koupila banány. Otčím je měl rád, jenže já taky. Když jsem pro jeden natáhl ruku, okřikla mě: Ty banány nejsou pro tebe!“

Markovi tehdy bylo asi šest let. „Dodneška si pamatuju ten pocit,“ říká smutně. Markova matka byla záhy postavena před ultimátum - buď já, nebo on. Požadavek však nevzneslo ukřivděné dítě, ale její partner. Vybrala si přítele a Marek se vrátil ke svému otci.

„Jasně že mi bylo líto, že nejsem s mámou, ale s tátou jsem si vždycky dobře rozuměl a nakonec si myslím, že když se za žádnou cenu nechtěla vzdát toho chlapa, tak se vlastně rozhodla správně. S nimi by mi dobře nebylo.“

Marek se před dvěma měsíci rozešel s přítelkyní. Chodili spolu rok, byla rozvedená, měla čtyřletou dceru. „Říkal jsem si, že dokážu mít cizí dítě rád. Docela to klapalo, jenže jsem najednou dostal strach, že to nezvládnu, že na cizí dítě nemám kapacitu. Začal jsem žárlit na jejího tátu, vadilo mi, že se z víkendů vrací rozzářená a celý týden pak o něm brebentí, dráždilo mě, jak je mu podobná.“ Jednou se na holčičku nesmyslně rozkřičel kvůli hlouposti. „Přítelkyně se naštvala, hrozně jsme se pohádali. Mrzí mě, že jsem si k malé nenašel cestu, ale vlastně jsem rád, že to takhle dopadlo,“ uzavírá upřímně.

Vyrovnat se s tím, že byl člověk jako dítě na obtíž, je náročné. Šestašedesátileté paní Ingrid se při vzpomínce na dětství lesknou v očích slzy. „Domů jsem směla jen na prázdniny. Pro svoje sourozence jsem byla sestřenice Ingrid.“

Její vlastní otec, voják wehrmachtu, padl na východní frontě. Svoji dceru znal jen z fotografie. „Maminka byla Češka, do odsunu nemusela,“ říká Ingrid. „Byla moc hezká. Velitel místní gardy zasáhl, když ji sousedky po válce chtěly ostříhat. Líbila se mu. Sliboval prý, že se o nás postará, ať se nebojí. Měsíc po svatbě otčím rozhodl, že ten německý parchant, to jest já, musí z domu.“

Ingrid se ujala bezdětná teta. Maminka za ní směla jezdit jednou za čtvrt roku. Ona sama k ní mohla jet na návštěvu, až když vyrostla a slíbila, že svým sourozencům neřekne, že je jejich sestra. „Nic mamince nezazlívám, byla to těžká doba.“

Na stuhu pohřebního věnce nechala Ingrid otčímovi napsat: Nezapomenu.

***

O tom, jestli je někdo vlastní, nebo nevlastní, se nebavíme. Zkrátka máme dva syny.

Autor: