Václav Klaus není jen „kontroverzní“, ale také rozporuplný politik. Díky odstupu a kontrastu, který poskytuje jeho zahraniční cesta do USA, se jeho vystupování a reálný význam jeví mnohem zřetelněji než doma.
Václav Klaus sedí v křesle vedle šéfredaktora listu Wall Street Journal Roberta Thomsona. U každého křesla je bílý stoleček, debatu natáčí kamera a lze ji zhlédnout i na internetové stránce listu. Prezident odpovídá na otázky týkající se ekonomiky a ekologie. Nejprve zmíní, jak „nemohl uvěřit vlastním očím, nakolik vy zde věříte vládě, a nikoli trhu“.
Pak Thomson poznamená: „Jste znám svými názory na životní prostředí a každý zde by měl mít výtisk vaší knihy…“
Jako by to byl signál, Václav Klaus sáhne pro knihu ležící na stolečku vedle křesla, zdvihne ji, aby byl vidět název Blue Planet in Green Shackles, a skromně pronese: „Dorazil jsem včera v noci a jsem překvapen, že vy všichni tu knihu máte…“ Nato Robert Thomson dodá, že je to „povinná četba“, a pak se debata stočí na změny klimatu a na to, kdo ohrožuje lidstvo víc: zda globální oteplování, anebo alarmisté, kteří mají nad skeptiky, k nimž patří český prezident, navrch.
Nakonec Václav Klaus neopomene připomenout organizátorům konference ECO: nomics v kalifornské Santa Barbaře, že název nezvolili příliš dobře: „Je mi smutno, když vidím název konference. Velice bych doporučoval, aby byl termín economics dohromady, nikoli oddělený tou dvojtečkou. Ta dvojtečka, to je Al Gore, něco mezi dvěma částmi toho slova. Zabývejme se vážně studiem ekonomiky globálního oteplování či ekonomiky změny klimatu…“
„Popravdě musím říct, že to nezpůsobil Al Gore. On nevynalezl dvojtečku,“ reaguje Robert Thomson.
Prezident ve svých Zápiscích z americké cesty, publikovaných na jeho blogu, o názvu konference poznamenal: „Druhý den mé cesty je věnován tzv. ECO:nomics konferenci, pořádané deníkem Wall Street Journal. Název je hříčkou se slovem economic a ekologie. Líbilo by se tu panu Bursíkovi, lidé mého ražení jsou tu v menšině. Naštěstí je tu Bjorn Lomborg. Přijal jsem pozvání na
/ společné vystoupení s Al Gorem, ale ten se tomu týden před konferencí vyhnul a vybral si, že promluví o den dříve, kdy já byl ještě v letadle. To se nazývá otevřenou diskusí a nasloucháním.“ (7. března 2009)
Al Gore se ostatně stal pro skeptiky obsesí i ztělesněním všeho zlého, co lze na klimatických „alarmistech“ najít. Václav Klaus si stěžuje, že před ním bývalý viceprezident utíká, a Bjorn Lomborg vyvolá / v Santa Barbaře „kontroverzi“, když se Ala Gorea zeptá, zda s ním je ochoten diskutovat (což vyzvaný odmítne s tím, že k tomu nevidí důvod).
„Hovořit o aroganci ve spojení se mnou, a nikoli ve spojení s lidmi, jako je Al Gore, je téměř neuvěřitelné. On je apoštol arogance a lidé okolo něj také,“ prohlásil nazlobený Václav Klaus 12. listopadu 2007 v pořadu televize BBC HARDtalk.
A jako by se od té doby mnoho nezměnilo – je zde většina, mocná alarmistická lobby, zastupovaná Alem Gorem, a proti ní stojí skupina neohrožených, kteří jsou ochotni se vzepřít a nenechat se „převálcovat“. Rovněž nedávná několikadenní cesta Václava Klause do Spojených států představuje v tomto ohledu ukázkový folklor. Přesto byla bedlivě sledována – prezident každý den sděloval své postřehy na www.klaus.cz a v Česku se psalo a hovořilo o tom, kterak zase na někoho zaútočil a jiné poučoval. Doma se cestě věnovala velká pozornost, logicky nesrovnatelně vyšší než v USA. Jako by prezident musel vyjet do zahraničí, aby se jeho tolikrát zopakované, a tedy známé názory znovu zaskvěly na titulních stránkách.
Letím do Obamovy země Novinář Matt Welch strávil většinu 90. let v Praze a postoje Václava Klause zná velice dobře. Už jen proto zdůrazňuje, že jeho názor zdaleka není názorem typického Američana. „Jsem skeptický, protože vidím propast mezi tím, co říká libertariánům na Západě, a jeho konkrétními politickými kroky,“ píše v e-mailu Welch, který v současnosti působí jako šéfredaktor libertariánského měsíčníku Reason. „Nepřipojuji se k lacinému potlesku, když hovoří o věcech, které nenávidí američtí pravičáci, jako je komunismus, ani ho neberu vážně jako klimatologa. Na druhou stranu je ale Klaus historicky významnou osobností.“
Welch dobře vystihuje podstatu jistého rozporu, který však vidí jen ti, kteří Václava Klause sledují léta. A ve Spojených státech opravdu takových lidí mnoho není. Český prezident se proto snadno může před určitými kruhy tvářit jako téměř dokonalý prorok svobodného trhu a nikdo mu nebude připomínat, že i on musel a chtěl dělat kompromisy, které s libertariánstvím (s prosazováním maximální svobody člověka a minimalizováním role státu) tak, jak je prezentuje v zahraničí, nemají vůbec nic společného. Taktéž mu nikdo v zahraničí nebude připomínat jeho vstřícná gesta směrem k českým komunistům. Pravici za oceánem stačí, když prezident České republiky (a prezident Evropské unie, jak se neustále objevovalo u jména euroskeptika Václava Klause) vidí levičácké tendence na každém kroku.
„Letím do Obamovy země (v novinách čtu,Obama’s nation‘), která je rozpolcena,“ napsal Václav Klaus 6. března 2009 na svém blogu. „Očekávání rychle klesají (nikoli u fanatických antibushovců a fanatických obamovců) a realita nenaznačuje sebemenší obrat k lepšímu. Když koncem února prezident Obama představil základní rysy svého rozpočtu na finanční rok 2010, bylo jasné, že je konec Reaganovy revoluce (výrazně naznačený již předcházející Bushovou osmiletou vládou rostoucích výdajů státu) a návrat k Rooseveltovi a možná L. B. Johnsonovi (a jeho,Great Society‘). Bývalý ministr financí, stále ještě skrytý ve mně, který usiloval o vyrovnaný rozpočet, a osm let ho vyrovnaný měl (a to byl náš transformační propad let 1990-93 větší než dnešní ekonomický propad v USA), nevěří svým očím, když zjistí, že rozpočet USA počítá s příjmy 2,4 bilionu dolarů a s výdaji 3,6 bilionu dolarů.“ Možná by bylo zajímavé, kdyby Václav Klaus těchto několik vět probral s prezidentem Barackem Obamou, až za dva týdny přijede do Prahy.
Prezidentova pětidenní cesta po USA měla dvě zastávky – Santa Barbaru v Kalifornii a New York, kde promluvil na konferenci těch, kteří „nesouhlasí s hypotézou, že emise CO2 dominují klimatu planety a že jako rozhodující faktor způsobují zvyšování globálních teplot“, jak můžeme číst na jeho blogu v zápisu z 10. března 2009. Na konci cesty se zúčastnil debaty na Kolumbijské univerzitě.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
Soudě podle jeho poznámek, konferencí ECO:nomics příliš nadšen nebyl. Kromě toho, že se mu – jak tvrdí – vyhýbal Al Gore, se mu nelíbilo, že na konferenci byli „hlavně zástupci velkých amerických firem, kteří hledají budoucnost v,zelené ekonomice‘ dotované státem, resp. spotřebiteli elektrické energie a biopaliv, a daňovými poplatníky“, jak 7. března 2009 zapsal na svůj blog. „Jsou tu s nimi i někteří známí příslušníci zeleného establishmentu. Víra v moc státu a nevíra v trh jsou deprimující. Přesto se mi – myslím – podařilo své názory prodat: o Evropě, o krizi, o globálním oteplování. Ukazuje se, že mlčící většina je jiná než těch několik hlasitých. To ostatně platí kdekoli na světě.“
Možná má Al Gore z debaty s Václavem Klausem strach, ale jak pořadatelé, tak lidé ze štábu bývalého viceprezidenta to odmítají. „Kvůli kolizi termínů musel pan Gore přeložit své vystoupení na jiný den... Ke změně došlo už přibližně před měsícem,“ sdělila Kalee Kreiderová z Goreova štábu. Komu věřit?
Ke Kalifornii a Pacifiku má prezident vřelý vztah. Dojem mu kazí jenom to, že „Kalifornie vždy byla extrémní baštou americké levice“. Ale už na počátku byl prezident rozhodnut, že dvě noci v Kalifornii „za peníze organizátorů – Wall Street Journalu“ přežije. „Oni snad také.“ (Zápisky z americké cesty – č. 1, 6. března 2009) Václav Klaus konferenci přežil a večer ještě zvládnl přednést „dinner speech“ v místním velmi luxusním golfovém klubu na téma „Je kapitalismus v krizi?“, kterou si objednala Nadace pro výzkum v medicíně (Zápisky z americké cesty – č. 2, 7. března 2009).
Pak následoval přelet do New Yorku, kde prý krize vidět není – po ulicích proudí stejné davy a z obchodů se valí stejné hromady zboží až na ulici jako dříve. „Jediný rozdíl pozorovatelný je – obrovské výprodeje za nesmírně snížené ceny. Že by tržní ekonomika zareagovala?“ ptá se prezident v Zápiscích z americké cesty č. 4 z 9. března 2009. Ještě týž den večer začala Mezinárodní konference o změně klimatu, na níž se sešli především skeptici odmítající „globálně oteplovací alarmismus“. Václav Klaus tam vystoupil s proslovem „V debatě o klimatu není žádný pokrok“.
Následující den se prezident zašel znovu podívat na konferenci, které se dle listu The New York Times účastnilo na 600 skeptiků – „politici, konzervativní lobbisté, vědci, astronaut z programu Apollo a prezident České republiky Václav Klaus“. Článek popisující konferenci – její financování, účastníky a témata – vyšel den před jejím zahájením, tedy 8. března, a byl jediný, který o ní The New York Times publikovaly. Nutno podotknout, že tento list patří k médiím, která mají blíže k levici a zároveň se – stejně jako značné množství významných médií v euroatlantické oblasti – spíše kloní k názoru, že se planeta otepluje a že je zapotřebí přijmout opatření na její záchranu.
Joseph Bast, předseda Heartland Institute, který konferenci organizoval, o tomto článku napsal, že šlo o nevyváženou, „příšernou reportáž“. A e-mail s těmito slovy poslal Andrewu Freedmanovi z The Washington Postu jako reakci na jeho sloupek o konferenci. Bastovi mimo jiné vadí neustálé připomínání faktu, že v minulosti tento chicagský institut, respektive loňskou konferenci, financovala i naftařská firma Exxon a tabáková Philip Morris. Letos tomu už tak nebylo, protože tyto velké korporace přesouvají postupně sponzoring kvůli zlepšení své image do jiných projektů. Bast to okomentoval tak, že se „korporace přelakovávají kvůli globálnímu oteplování nazeleno“.
Posledním dnem cesty po USA byl pro prezidenta 10. březen. Dopoledne strávil na konferenci skeptiků, kde poslouchal jednotlivé příspěvky. Jejich argumenty se mu zdály přesvědčivé. Konkrétně, že oteplování v posledních deseti až patnácti letech žádné není, že se klima mění permanentně a v jeho změnách dominují příčiny přírodní, nikoli způsobené člověkem, a že snaha „poručit větru dešti“, resp. ovlivňovat globální klima, je zbytečná a nemůže zůstat nepotrestána. „Přesto mám pocit, že všechno už bylo dávno řečeno a že jsem to mnohokrát slyšel. Dodatečné argumenty zásadní postoje nijak neovlivňují. Kdo chce, ten tyto argumenty zná, kdo nechce, ten je neposlouchá. Je to skoro bezvýchodná situace.“ (Zápisky z americké cesty – č. 5, 10. března 2009).
Prezident turné zakončil diskusí se studenty na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Většinu z přibližně tří set lidí tvořili Češi. „Skupinka českých studentů se shoduje, že to, co vyvolává alergické reakce publika, nejsou ani tak Klausovy názory. Jde spíš o způsob, jakým je sděluje,“ napsala v posledním Respektu Iva Skochová, která se debaty zúčastnila. „Snůška obratných formulací, evangelií tržní ekonomiky a nesporných faktů má pro místní publikum jeden zásadní nedostatek: neinspiruje. A snad nikde dnes není absence charismatu tak okatá jako v nadějí přetékající Americe.“
Debatu moderovala profesorka historie na Kolumbijské univerzitě Victoria de Grazia, která se zabývá zejména Evropou. Klause označuje za „brilantního, chytrého intelektuála a politika, který rád provokuje“. Na jeho řeči ani jeho chování ji toho moc nepřekvapilo. „V proslovu se soustředil spíše na to, proti čemu je, než aby řekl, pro co je. Člověk si tak uvědomí, že v Evropě existují různé ideologické postoje spojené s přesvědčením, že globální oteplování je kulturní podvod. V USA obvykle tento postoj spojujeme s extrémním konzervatismem,“ vysvětluje de Grazia v e-mailu. A dodává, že studenti kladli „tvrdé dotazy“ a prezidentovy odpovědi že byly „přímé“. Neznámý? Škodlivý?
Václavu Klausovi bývá při jeho cestách do USA vytýkáno, že se o něj vlastně vůbec nikdo nezajímá (což třeba s oblibou tvrdí Martin Bursík). Nutno podotknout, že to není docela fér. „Je znám jako jeden z hlavních řečníků na konferencích popírajících globální oteplování. Je také znám, a to nikoli širokému publiku, jako oponent evropské integrace,“ říká do telefonu politolog Michael Munk z Portlandu ve státě Oregon. „Nejznámější je ovšem mezi ekologickými aktivisty jako popírač globálního oteplování a jako propagátor kapitalismu a svobodného trhu. A pak samozřejmě i mezi Čechoameričany. Ale není to nejprominentnější evropský státník v této zemi.“
Michael Munk se narodil v Praze, odkud jeho rodina v květnu 1939, když mu bylo pět let, uprchla do Spojených států. Než odešel do důchodu, učil na několika univerzitách. Dění v České republice se snaží stále sledovat, stýká se s Čechoameričany, k názorům Václava Klause je velice kritický a obviňuje ho z neserióznosti. To je ostatně nálepka, kterou má naprostá většina skeptiků popírajících globální oteplování. Zvláště ve chvíli, kdy po osmi letech vlády skeptika George W. Bushe usedl v Bílém domě Barack Obama, který zvítězil i díky své „zelené agendě“.
Rozhodně však nelze tvrdit, že se všichni Američané hlásí k „alarmistům“. Z průzkumu ohledně vztahu Američanů ke globálnímu oteplování z letošního 11. března vyplývá, že je 57 procent obyvatel USA přesvědčeno o korektnosti a zároveň nedoceňování informací v médiích o oteplování. 41 procent lidí ovšem tvrdí, že informace jsou zveličované a navíc jejich počet ve srovnání s minulými lety narostl. Tradičně se to týká především republikánských příznivců, ale „letošek je ve znamení relativně ostrého nárůstu i mezi nezávislými... Za poslední rok počet pochybovačů z řad republikánů vzrostl z 59 na 66 procent, u nezávislých to bylo z 33 na 44 procent a u demokratů zůstává číslo přibližně stejné – téměř 20 procent,“ píše se ve zprávě Gallupova ústavu k průzkumu.
Poměřování „známosti“ či „neznámosti“ toho kterého politika v USA je velice ošemetné. Není těžké odhadnout, že více Američanů bude znát Václava Klause spíše než Martina Bursíka. Jen těžko ale lze „známost“ toho či onoho evropského politika mezi Američany kvantifikovat. Ale jeden malý a nereprezentativní průzkum naznačuje, že to se jménem Václav Klaus nemusí být tak zlé.
LN vybraly z jedné databáze 22 amerických tištěných médií – mezi nimi například The New York Times, The Washington Post, The Boston Globe, The Miami Herald, The Wall Street Journal a další tiskoviny z východního i západního pobřeží. Jméno Václav Klaus se v nich za poslední rok vyskytlo 14krát. Pro srovnání s politiky ve střední Evropě – Mirek Topolánek by zmíněn 7krát (českým politikům pomáhá předsednictví EU), polský prezident Kaczynski 8krát stejně jako německý prezident Köhler, polský premiér Tusk 6krát a rakouský prezident Fischer 1krát. Pokud nejsou započítáni britští politici, jednoznačně vévodí Nicolas Sarkozy, jehož jméno se v uvedených novinách objevilo 881krát, a po něm následuje kancléřka Angela Merkelová, která byla zmíněna 330krát.
Změna klimatu či globální oteplování jsou velice frekventovaná slova. V oněch 22 listech se za poslední rok dohromady objevila přibližně 6500krát. O to víc může Václava Klause mrzet, že z oněch čtrnácti zmínek se pouze čtyři týkaly tématu klimatických změn, naproti tomu sedm se vázalo k jeho názorům na Evropskou unii, respektive na Lisabonskou smlouvu a integraci.
Je snadné se někomu posmívat za to, že není obecně známý v USA. Paradox spočívá i v tom, jak poznamenal Daniel Kaiser v LN („Co tomu řeknou venku?“, 11. března 2009), že na jednu stranu je Václav Klaus marginalizován jako člověk, kterého v USA nikdo nezná, ale na stranu druhou se mu nestále připomíná, jak svými názory poškozuje Česko. Jistě, názory českého prezidenta patří k těm vyhraněným, dá se s nimi polemizovat, lze je zpochybňovat, ale nemá velkého smyslu je zesměšňovat a shazovat je ze stolu. To Klausovi umožňuje, stejně jako dalším podobně smýšlejícím, stavět se do role ublížených a tvrdit, že nejde ani tak o „oteplování“, jako o neexistující debatu, respektive potlačování názorů.
„USA jsou zemí zahleděnou do sebe, takže většina Američanů nic netuší o struktuře EU ani o domácích politikách evropských zemí s výjimkou tří čtyř nejvýznamnějších. O Klausových názorech se široce nediskutuje také proto, že dokud nebyl v listopadu zvolen Obama, hlasy proti globálnímu oteplování měly v americké vládě převahu. Nyní tedy prezident Klaus hovoří k,obráceným‘,“ vysvětluje profesorka Victoria de Grazia a z pohledu Američanky dodává: „Ale byla bych ráda, kdyby odpověděl na jednu otázku: Jak se jeho názory liší od názorů Bushovy administrativy? Jistě, existují rozdíly, například že jeho názory jsou založeny na zkušenosti středoevropského liberalismu tradičního střihu, na obavách a odporu k,ismům‘, k silné byrokracii a podobně. Ale ve světle katastrofického selhání v USA kvůli nedostatečné regulaci a obrovským problémům při hledání společné pozice k významným politickým otázkám – od ekonomiky a životního prostředí až po sociální otřesy – se názory prezidenta Klause zdají minoritní a možná až provinční.“
***
V Česku se Klausově cestě věnovala velká pozornost, logicky nesrovnatelně vyšší než v USA. Jako by prezident musel vyjet do zahraničí, aby se jeho tolikrát zopakované, a tedy známé názory znovu zaskvěly na titulních stránkách.
Člověk si tak uvědomí, že v Evropě existují různé ideologické postoje spojené s přesvědčením, že globální oteplování je kulturní podvod. V USA to obvykle spojujeme s extrémním konzervatismem.
Victoria de Grazia historička, Kolumbijská univerzita
Jsou tu i známí příslušníci zeleného establishmentu. Víra v moc státu a nevíra v trh jsou deprimující. Přesto se mi – myslím – podařilo své názory prodat: o Evropě, o krizi, o globálním oteplování.
Václav Klaus prezident ČR
Je znám jako jeden z hlavních řečníků na konferencích popírajících oteplování. Je také znám, a to nikoli širokému publiku, jako oponent evropské integrace. Ale není nejprominentnější evropský státník v této zemi.
Michael Munk politolog
O autorovi| Autor je redaktor Orientace LN
