S tomahawkem proti mušketám: Přehled bojů s indiány na území dnešních USA v letech 1622-1890
Jiří Černík Vydalo nakladatelství Libri, Praha 2010. 383 stran.
Mé srdce pohřběte u Wounded Knee
Dee Brown V překladu Dušana Zbavitele vydalo nakladatelství Odeon, Praha 1976.
320 stran.
Indiáni bez tomahavků
Miroslav Stingl Vydalo nakladatelství Orbis, Praha 1976. 355 stran.
Velká siouxská válka
Josef Opatrný Vydalo nakladatelství Epocha, Praha 2005. 304 stran.
Kopí a štít
Robert M. Utley V překladu Markéty Křížové vydalo nakladatelství Hynek, Praha 1999. 424 stran.
Indiáni. Už čtyři století vzbuzují obyvatelé amerického kontinentu v myslích Evropanů protichůdné představy. Od ukrutných „rudých ďáblů“ mučících své oběti až po Vinnetoua, agenta všeho dobra.
Jak to ale bylo doopravdy?
Co těmhle do mysli vpáleným obrazům předcházelo? Co o střetu civilizací, známému jako indiánské války, přesně víme?
Odpověď nabízí zatím nejobsáhlejší česky napsaná historiografická práce o tomto tématu. Autor, Jiří Černík, ji nazval S tomahavkem proti mušketám a podtitul Přehled bojů s indiány na území dnešních USA v letech 1622-1890 celkem jasně avizuje, že je věnována především dějinám válečnictví.
Černík, který zatím publikoval několik knih o americkém Západě - hlavně o vlivech, které formovaly tamní náboženství, a o výpravě Lewise a Clarka - počítá již s poučeným čtenářem. Osidlování Ameriky samotnými indiány (o čemž mnoho nevíme), každodenní život, jazykové odlišnosti, obchodní kontakty mezi kmeny a přistěhovalci - a další veledůležité momenty - pomíjí. A rovnýma nohama se vrhá na válečnou stezku. Integrace, sekery a nože Studie začíná upomínkou tragického 21. března 1622, kdy sekery a nože Povhatanů ukončily křehký mír s anglickou kolonií Jamestown ve Virginii. Tedy v místě, kde lodě prvních přistěhovalců zakotvily již roku 1607. Toho dne byly pobity na tři stovky osadníků, většinou žen a dětí, zbytek přežíval zimu v obklíčení, během nějž další stovky Britů zahynuly hladem. Lodě se zásobami a posilami připluly až na jaře. A právě tehdy, jak píše Černík, byl „opuštěn koncept integrace“ a nahradilo ho „nemilosrdné vyhlazování indiánů“.
Černík tu nastiňuje příčiny a základní model střetu, který se později opakoval. Tu za „lesních válek“ Britů s Francouzi a indiány, jindy v prérijních soubojích s „bizoním národem“ Siouxů (známých též jako Dakotové či Lakotové), kteří se zejména kvůli četným filmovým zpodobněním stali vzorovými indiány našich myslí. A ještě jindy v horách a polopouštích Jihozápadu, kde „vraždící monstra“ - neboli poslední Apače - krotila armáda dokonce až ve třicátých letech minulého století.
Ve shodě s ostatními historiky dovádí Černík řetězec válek, šarvátek a období nejistého míru, opětovných vzpour, uzavírání smluv a jejich porušování z obou stran až k počátkům rezervací, kam byli indiáni z plání zahnáni. A popisuje i poslední střet armády s tlupou Lakotů, ke kterému došlo 29. prosince 1890. Tento incident, který vešel do dějin jako Masakr u Poraněného kolene (Wounded Knee) je všeobecně považovaný za poslední den indiánských válek. Hledání vladaře O zásadních nedorozuměních, která vedla k válkám, se Černík zmiňuje již v prvních větách, kdy povstání Povhatanů - takto označuje reakci na jednání kolonistů, kteří své původní hostitele integrovali způsoby připomínajícími otroctví - uvedlo do chodu válečnou mašinerii. Jeden z nezbytných klíčů k pochopení popisuje takto: „Indiánskou komunitu tvořilo volné společenství rodin bez vzájemné podřízenosti, jejíž příslušníci se těšili neomezené osobní svobodě. Celá řada pojmů jako vlastnictví půdy, pracovní povinnost nebo vnitřní mocenská hierarchie byla indiánům zcela cizí.“
Snahou Evropanů, pro které ovšem bylo (a je) vlastnictví půdy nedotknutelné, což se vztahovalo i třeba na lov a kácení stromů, bylo vždy nalézt mezi indiány osobu, která by v jejich hierarchii zaujímala podobné postavení, jaké měl v Evropě panovník vydávající nařízení závazná pro ostatní. Tedy osobu, s kterou by bylo jaksi možné se dohodnout. Případně ji podplatit, zastrašit či nahradit. U indiánů ovšem nepřicházelo v úvahu, aby jim absolutistický vladař cokoli nařizoval. Osobní svoboda, možnost o sobě, popřípadě vlastní rodině rozhodovat byla samozřejmou prioritou existence.
Ponechme nyní stranou smlouvy, které porušovali přistěhovalci ať už z nemožnosti čelit obrovským přistěhovaleckým vlnám či z věrolomnosti. Indiáni porušovali smlouvy, uzavřené jinými indiány, kdykoli se jim zamanulo. Na to ovšem Evropané nazírali jako na zradu, kterou je nutné ztrestat. To obvykle vyvolalo další vzpouru, další trest, další střety a masakry, tedy krvavou válečnou stezku, kterou později nahradily nekonečné soudní tahanice, jako třeba u Čerokíů, což ovšem stejně vedlo k jediným koncům: vybití či zahnání do rezervací.
Na nemožnost s indiány „civilizovaně vyjednávat“ narazili Otcové poutníci, stejně jako zástupci americké vlády o tři sta let později mezi kmeny z plání. Přičemž tito prérijní indiáni žili proti Povhatanům již ve vysokém stupni akulturace. Pokud za ni tedy považujeme dokonalé osvojení koní, střelných zbraní, ocelových nožů, náklonnosti k whisky a třeba i oblibu korálků z českých zemí. Pokus americké vlády zavázat smluvně ke spolupráci prérijní indiány popisuje Černík v kapitole pojednávající o Velké mírové konferenci z roku 1851 v pevnosti Laramie. Uvádí, že pouze Siouxů bylo tehdy 30 000 a tvořilo je na tucet různých a nezávislých kmenů.
Konference trvala týden, účastnily se jí „hlavní síly plání“ čili početné delegace Čejenů, Arapahů, Vraních indiánů, Assiniboinů, Arikarů, Šošonů, Mandanů a Velkých břich. „Pro indiány nepochopitelný, a proto neřešitelný problém představovala otázka volby hlavního náčelníka. V čele každého kmene stálo několik náčelníků, a tak trvat na tom, že jeden z desítek vůdců bude mluvit za všechny, nepřicházelo pro drtivou většinou indiánů v úvahu.“
I tento významný pokus o uzavření mírové smlouvy dopadl katastrofálně. Někteří náčelníci cosi podepsali, jiní ne. I ti, kteří se zavázali k mírovému soužití, však mohli nad svými soukmenovci těžko vykonávat nějaký policejní dozor. „Prérijní indiáni jsou v prvé řadě bojovníci a ústředním bodem jejich válečnické kultury je boj, k němuž byli odmalička vychováváni. Úspěch v boji zajišťoval obdiv a úctu, a navíc otevíral cestu k náčelnické hodnosti,“ uvádí Černík a vysvětluje tak, proč i z bezvýznamného incidentu opět vzplála vzpoura a další násilnosti a další zabíjení, bez ohledu na to, kdo z náčelníků snad připojil svou značku na nějakou tu smlouvu „zaslanou rudým dětem jejich Velkým bílým otcem ve Washingtonu“.
Modlící se indiáni Od prvního masakru v Jamestownu v polovině 17. století nás Černík vede dále na severovýchod k dalším dohodám a jejich porušování. Mezi hořící sruby, svistot šípů a skalpovacích nožů, přičemž v patách osadníků a vojáků jdou nyní misionáři a mezi kmeny vznikají i zcela nové skupiny „modlících se indiánů“. Kolonie v oblastech, kde byly vykáceny hvozdy, rostou zcela závratně. „Místo původní stovky náboženských přistěhovalců, kteří sotva přežili první zimu, žilo na pobřeží nyní přes 30 000 lidí, vedených pevnou rukou puritánské teokracie“. Vznikají a rostou města jako Hadley, Northfield, Wrentham, Boston. Přistěhovalcům podléhají další a další kmeny. „Z kdysi početných a mocných Vampanoagů a Narragansetů zbyla hrstka neškodných zemědělců,“ píše Jiří Černík.
A brzy jsme uvnitř válečného konfliktu, kdy o nadvládu nad Novým světem v hlubokých lesích i na zamrzlých jezerech celých 70 let bojují Britové a Francouzi, přičemž na obou stranách válčí i desítky tisíc indiánů, označovaných nejčastěji za Hurony a Irokéze, a kdy zkušenosti v bojích s nimi získává i jednadvacetiletý George Washington.
V těchto kapitolách defilují významní indiánští vůdci, Philip, Pontiak, Constalk, Černý sokol či Tekumtha, kteří dokážou bojovníky z různých kmenů vždy načas sjednotit a dovést k vítězstvím, načež se jejich aliance rozpadá a vůdci padnou v boji či jsou zákeřně zabiti.
Černík se při popisu složité válečné situace, kdy jednotlivé kmeny někdy přecházely na stranu nepřítele a také se vybíjely navzájem, neplýtvá slovy, jde po faktech: „Angličané, kteří aplikovali indiánskou taktiku partyzánské války, přešli do ofenzivy. Začátkem srpna se jim podařilo zaskočit tlupu Philipových bojovníků a zabít či zajmout kolem 130 mužů. Jeden z bojovníků navrhl, aby se vzdali. Náčelník reagoval tím, že dotyčnému rozpoltil lebku. Bratr nešťastníka prozradil, kde se nachází zbytek bojovníků. 12. srpna byl Philip obklíčen a při pokusu o útěk zastřelen Aldermanem, jedním ze spřátelených indiánů.“ Vyprávění o hrdinech Kniha současného českého badatele ovšem nevznikla v prázdném prostoru. Od časů, kdy bylo na indiány nazíráno především jako na „rudé ďábly“, bylo publikováno bezpočet seriózních i méně seriózních historických prací, nemluvě o beletrii a kinematografii. Tou přelomovou revizionistickou prací po období, kdy byli indiáni nazíráni především jako „troublemakers“ či věčně opilí zpustlíci z rezervací, byla kniha Dee Browna Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, které se po vydání v roce 1970 v Americe dostalo obrovského ohlasu.
Kniha vyšla v řadě překladů, česky šest let po první publikaci. Dee Brown a jeho následovníci zcela změnili povědomí o posledních letech indiánských válek. Zloduchy v jejich pracích už nejsou rudí jezdci za zálohy útočící na dostavníky, znásilňující učitelky a masakrující mírumilovné farmáře, ale zkorumpovaní armádní důstojníci, správci rezervací a různí perverzní zabíječi indiánů. Indiáni jsou vesměs vylíčeni jako vzory ušlechtilosti, to oni jsou tu ti nejhrdinnější. Na rozdíl od mnoha děl, která jsou snad na vyšší odborné úrovni - veřejnost ale nezaujmou vědátorským suchopárem -, lze u Browna obdivovat poetičnost, působivé zařazování promluv samotných indiánů, smysl pro detail a drama. Jeho kniha má spád, kterým se blíží k beletrii.
K této „vyprávěcí škole“ lze v českém prostředí přiřadit publicistu Miroslava Stingla s jeho knihu Indiáni bez tomahavků. Dee Brownovi ovšem mnozí historici vyčítají řadu zkreslení a malování černobílého obrazu. Z domácích kritiků Browna svým dílem Velká siouxská válka zaujímá přední místo amerikanista Josef Opatrný, takto i autor doslovu k Černíkově práci.
Slzy, data a fakta Právě k postrevizionistické literatuře patří i kniha Jiřího Černíka. Již bylo zmíněno, že podtitul „přehled bojů“ je zavazující. Čtenář, který chce sáhnout po doplňující četbě, udělá nejlépe, když se poohlédne i po antikvariátech. Z řady publikací, které život indiánů nijak nepřikrašlují a zarytým indiánofilům mohou způsobit až jistý šok, lze doporučit především biografii Sedícího býka od Roberta M. Utleyho Kopí a štít.
Černíkova kniha se od barvitých vyprávění liší, jeho styl je až protokolárně suchý, šarvátka střídá šarvátku, jedno vojenské tažení navazuje na druhé, autor jde po datech a faktech. „V listopadu 1804 se na pozvání Pierra Chouteaua, agenta pro indiánské záležitosti, dostavilo do St. Louis pět Sóků, z toho čtyři náčelníci, aby se účastnili jednání, k němuž došlo po vraždě tří bělochů na řece Cuivre severně od St. Louis.“ A tak dál.
Slzy a emoce nechává Černík na čtenáři, pro romantiky může být četba jeho knihy až úmorná. Autor se snaží být nestranný, pro hnidopichy ovšem stejně sem tam stopu svého tvůrčího zápalu zanechá. Třeba v místě, kde uvádí, že indiáni „naštěstí“ dobíjeli a skalpovali raněné, takže nestihli pobít úplně všechny vojáky.
Stejně tak lze diskutovat, zda jméno náčelníka Arrow Head zní lépe Šípová hlavice či Hrot šípu. A též se lze i odpíchnout k debatám, oblíbeným zvláště u mnoha euroindiánů, třeba jestli byla mladičká Čejenka Monasetah pouze tlumočnicí generála Custera nebo i jeho milenkou. Zda není vhodnější uvádět spíše král Filip než Philip či proč není z angličtiny přeloženo motto knihy čili část proslovu náčelníka Tekumthy, který je zde uveden jako Tecumseh stejně jako ve známém díla Fritze Steubena a tak dále a tak podobně.
Tyto drobnosti ovšem zcela vyvažují zvláště ty témta Černíkovy práce, o nichž toho v češtině dosud mnoho nevyšlo. Jde hlavně o vysídlení Čerokíjů, boje mezi Novou Anglií a Novou Francií, povstání Červených klacků, rebelie Kríků, partyzánskou válku floridských Seminolů či obsáhlou kapitolu věnovanou Komančům.
Vážnější vadou na kráse je spíše chybějící rejstřík a seznam pramenů. Lze se ale nadít, že toho všeho a mnoha dalších, objevných kapitol z dějin indiánských válek se čtenářům dostane v druhém, právě připravovaném, díle Černíkovy knihy.
***
Slzy a emoce nechává Jiří Černík na čtenáři. Pro romantiky může být četba jeho knihy až úmorná: šarvátka střídá šarvátku, jedno vojenské tažení navazuje na druhé, autor jde po datech a faktech.
O autorovi| JÁCHYM TOPOL redaktor LN
