Hanuš se nesnažil vytvořit nějaký pevný dramatický útvar. Vlastně jen upravil a seřadil jednotlivé epizody, které propojil směsicí písní různého žánru i provenience. Kupodivu se mu tak podařilo posílit téma lidí bez vlasti, zvláště když zde citlivě nechal zaznít dobu, do níž je humoristický příběh zasazen.
Veselé historky z jednoho atypického večerního kurzu anglického jazyka se totiž odehrávají v letech 1941 a 1942 na pozadí druhé světové války, holokaustu a přípravy Spojených států amerických na otevření protifašistické fronty. Inscenace tak dostává tragikomický ráz, protože žáci, jejichž potýkání se se záludnostmi anglického jazyka sledujeme, se stali emigranty z donucení. Byla to pro ně jediná možnost, jak si zachránit holý život. V novém prostředí jsou cizinci, často vykonávají podřadné, špatně placené práce a paradoxně se jejich nejbližšími stávají třídní spolužáci.
Knihy o panu Kaplanovi existují v češtině ve dvou překladech, v ABC si vybrali ten starší, Eisnerův. Stejně jako bylo těžké převést zkomoleniny slovní i větné do češtiny tak, aby získaly komický význam, nebylo jistě lehké ani pro herce vypořádat se s nástrahami jednotlivých národností. Museli zachovat určitý charakter řeči i typu postav, které ve zkratce představují určité evropské země, a zároveň neztratit ze zřetele srozumitelnost pro diváka.
Zpěváci takřka profesionální Znamenitý výběr převážně lidových písní a tanců v nápadité, ale nenápadné choreografii Jany Hanušové jim v tom samozřejmě mimořádně pomohl. Podstatnou roli zde pak zahrály hudební dispozice souboru, který se sám doprovází (přidaná je jen harmonika, klarinet a saxofon). Hrají téměř všichni, Jan Meduna, Hanuš Bor a Martin Písařík podávají přímo profesionální výkony. Srdce diváků si ale jistě získají i ti, kdo snaživě oprášili dávné znalosti, a především pak Lubomír Lipský se svým trombonem. A Jitka Smutná jako mulatka Nelly Gray by se svými tradicionály mohla konkurovat rodilým interpretkám. Ovšem jako soše Svobody s instalatérským zvonem coby pochodní jí to také hodně sluší...
Problematický je jen závěr scénáře, pro nějž Hanuš zvolil epizodu s Carmen Caravellovou vracející se zpátky do Itálie. Ta je totiž natolik konkrétní, že odchod herců s kufry, s nimiž přijíždějí na začátku do vysněné Ameriky, jenž má být zřejmě obrazem jejich vykořeněnosti, nemůže vyjít.
I když centrálními postavami povídek jsou pan Kaplan a profesor Parkhill, na jevišti ABC je neobklopuje žádný komparz. Nezapomenutelná je dvojice bývalých pařížských entertainerů v podání Lubomíra Lipského a Stanislava Fišera, představitelů „staré“ školy a doživotních přátel. Stručnost a urputnost v marném boji s angličtinou charakterizují Carmen Jany Drbohlavové, stejně jako „italská“ eruptivnost a mladická nekompromisnost jejího krajana Barbellu v podání Jana Meduny. Barbora Poláková je svěží, lyrickou Klárou, Hana Doulová trochu upjatou, snaživou šprtkou. Skvěle drží charakter postavy Poláka Januse Jan Szymik, který je také víc než věrohodným interpretem „své“ národní písně. Jiří Klem nepřehrává a nekarikuje kšeftsmana Blooma, Martin Písařík se se zdarem prošišlá a energicky protančí nekonečnou portugalskou lidovkou.
Francouzský esprit a šarm na scénu dodá cukrátková Veronika Gajerová jako Rochelle Goldbergová. Škoda jen, že Hanuš Bor vzal na Sama Pinského trochu silný štětec a Věra Nerušilová, která, pravda, výborně zpívá, z postavy Rusky Olgy Turnovské nevytěžila nic z toho, co se přímo nabízelo.
Dvě hlavní postavy, Kaplan a jeho milý profesor Parkhill, našly v ABC ideální představitele. Jaroslav Vlach v decentní komické zkratce předvede trochu sucharského profesora Parkhilla, který je typickým příkladem slušnosti a lidskosti, a i když si často zoufá nad krkolomnými úvahami svých žáků, dokáže je pochopit. Možná jeho víra ve svobodu, demokracii a humanitu může působit stejně směšně jako procítěné recitování Whitmanovy básně Ó, kapitáne,můj kapitáne, ale stále zůstává nezpochybnitelnou hodnotou.
Opakem jeho korektnosti je nesnesitelně agilní Kaplan Oldřicha Víznera, který neuvěřitelně komolí výuku, ale neztrácí dobrou náladu a pozitivní životní filozofii, byť založenou na prapodivné logice. Pozoruhodné je, jak herec dokáže vytvořit výrazně komediální figuru jemnými tahy. Víznerův bezelstný pohled žadoní o uznání a pronásleduje profesora na každém kroku. Tenhle Kaplan má svou třídu opravdu rád a jeho radostné hvězdičky mezi písmeny budou diváky ještě dlouho provázet.
HODNOCENÍ LN ****
Pan Kaplan má třídu rád
Podle knihy Lea Rostena v překladu Pavla Eisnera upravil Miroslav Hanuš Dramaturgie: Jiří Janků Režie: Miroslav Hanuš Scéna: Jaroslav Milfajt Kostýmy: Katarína Hollá Choreografie: Jana Hanušová Hudební nastudování: Milan Potoček Divadlo ABC, premiéra 24. 1. 2009
Nesnesitelně agilní Kaplan Oldřicha Víznera komolí výuku, ale neztrácí dobrou náladu a pozitivní životní filozofii, byť založenou na prapodivné logice
