KOMENTÁŘ
Jednou z mála věcí, na níž se mezinárodní společenství poměrně široce shoduje, je fakt, že svět se mění. Jak do tohoto měnícího se světa zapadá pražská schůzka prezidentů Obamy a Medveděva i smlouva, kterou podepsali? Není to zas tak dávno, kdy celý svět s napětím sledoval vše, co se odehrávalo „na lince“ Washington–Moskva. A není nejmenších pochyb, že k tomu existovaly pádné důvody, neboť každá konfrontace skrývala potenciální riziko totální destrukce celé planety.
S koncem studené války, tedy po dlouhých letech konkurence, začaly Moskva i Washington pomalu přistupovat ke kooperaci, jenže právě v té době se Sovětský svaz „vypařil“. Nad jeho náhlým skonem není třeba prolévat slzy, ale „největší geopolitická katastrofa 20. století“, jak ty události vnímají ruské politické elity, vytvořila geopolitické vakuum, které něčím muselo být vyplněno. V Evropě bylo vyplněno poměrně rychle rozšířením Evropské unie a NATO. Ale Sovětský svaz byl aktérem globálním a ve světovém měřítku opakování evropského scénáře nepřicházelo v úvahu.
Náhle osiřelé USA se snažily definovat „Nový světový řád“, ale jejich představy, například v podobě tak často a vášnivě diskutovaných konceptů, jakými byly „Konec historie“ či „Projekt pro nové americké století“, se v praxi neuskutečnily.
Svět se postupně ocitl v situaci, kdy jedna ze supervelmocí zmizela, přičemž jí zůstal nejenom mohutný jaderný arzenál, ale i – díky křeslu stálého člena Rady bezpečnosti OSN – mohutná schopnost blokovat aktivity jiných. Druhá supervelmoc začala s elánem uskutečňovat svou ideální vizi globální budoucnosti, aby zjistila, že na to sama nestačí – že bývalí spojenci její vizi nesdílejí a noví nejsou k dispozici. Nemalou měrou k tomuto nezdaru přispělo Rusko, když vytrvale dávalo najevo odpor vůči americkému unilateralismu a stále se snažilo vytvářet „geopolitické osy“, jež měly vyvažovat americký vliv a dovést svět k tzv. multipolaritě.
Ruská neochota a neschopnost smířit se s odchodem ze světového výsluní, kombinovaná s americkou představou o vlastní výjimečnosti a (téměř) neomezených schopnostech, nahrály všem dalším aktérům, dosud skrytým ve stínu supervelmocenského soupeření.
První skutečně globální jeviště Ani Čína, o níž se v souvislosti s posunem těžiště světové moci a vlivu hovoří nejčastěji, ani Indie či Brazílie neměly dost kapacit, vůle a možná ani odvahy vystoupit proti USA otevřeně a čekaly na vhodnou příležitost. Svět po druhé světové válce – tedy ten svět, v němž dominovaly SSSR a USA a který teď pravděpodobně končí – spočíval na dvou významných pilířích: vojensko-bezpečnostním, jehož nejdůležitějším segmentem byly jaderné zbraně, a ekonomickém, jenž se stejnou, ne-li větší vahou opíral o americkou vedoucí roli ve světové ekonomice. Pokud měl být předefinován první pilíř, muselo by se to stát cestou buď velké fyzické konfrontace, nebo úplného jaderného odzbrojení. U druhého pilíře přišel impulz v podobě globální finanční a ekonomické krize.
Skupina G20 představuje největší a nejviditelnější změnu „hřiště“ mezinárodních vztahů za posledních 100 až 180 let. Po celou tuto dobu totiž ekonomické a vojensko-politické těžiště světa spočívalo jednoznačně v euroatlantickém prostoru, kde z počátku dominovaly evropské mocnosti, zejména Británie, aby v důsledku druhé světové války byly nahrazeny Amerikou a Sovětským svazem. G20, jež představuje více než 85 procent světového HDP, 80 procent světového obchodu a dvě třetiny světové populace, je historicky prvním skutečně globálním jevištěm, kde Západ – tak jak se vyprofiloval během soupeření se SSSR – ještě stále představuje významnou, ale rozhodně ne zcela dominantní sílu.
Protože se nedá předpokládat, že by někdo v krátkodobém horizontu chtěl a dovedl nahradit USA na pozici světového lídra, lze očekávat, že se Barack Obama a jeho nejbližší nástupci budou snažit představovat a realizovat své vize, které budou narážet na čím dál tím větší konkurenci.
Jestliže dříve Západu – vedle jeho vojenské převahy – pomáhalo i to, že měl peníze, zkušenosti, know-how či moderní techniku, tak v dnešním světě je toto všechno, nebo alespoň podstatnou část, schopna nabídnout i Čína a v menší míře i Indie či Brazílie. Je toho schopná i Evropská unie, ale v jejím případě zůstává nevyjasněné, zda k tomu bude ochotná.
Rusko na většinu z toho schopnosti nemá, respektive jeho schopnosti jsou výrazně menší než u všech výše jmenovaných aktérů. Pokud bude pražská smlouva ratifikována oběma parlamenty a následně uskutečněna, snížení zbrojních arzenálů nebude mít zásadní vliv na vojenskou (ne)stabilitu a bude mít jen minimální, pokud vůbec nějaký, přímý dopad na změnu ekonomického těžiště. A to je, jak se zdá, pro budoucí tvářnost světa to nejdůležitější hřiště.
***
Ruská neochota a neschopnost smířit se s odchodem ze světového výsluní, kombinovaná s americkou představou o vlastní výjimečnosti a (téměř) neomezených schopnostech, nahrály všem dalším aktérům
O autorovi| MICHAEL ROMANCOV, e-mail: michael.romancov@gmail.com politolog
