Středa 22. května 2024, svátek má Emil
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Na cizí svatbě a Krútňava bez cenzury

Česko

STŘEDOEVROPSKÉ OKNO

Jméno Hela Volanská jsem donedávna neznal, ale jsem sakramentsky rád, že se to změnilo. Její kniha Ako na cudzej svadbe se mi vryla do mozku tak razantně, že na ni nezapomenu, i kdybych chtěl. Uprchlíci ve slovenském štátě Narodila se jako Chaja Wolfowicz v židovské rodině v Lodži. Jenže v Polsku platily dávno před příchodem nacistů pro její národ tak absurdní kvóty, že studium nepřicházelo v úvahu. Zamířila proto do Prahy a následně do Bratislavy. Představa, že naše vlast měla kdysi pověst bašty demokracie, dnes vyvolává bezmezný údiv, ale kratičce to tak v dějinách opravdu bylo, byť šlo spíš o jednookého mezi slepými.

Studentka medicíny však dorazila v době, kdy už zlatý věk skončil, a denně zápasila se šikanou. Slovenský fašismus a rasismus zažívala tak intenzivně a tak dlouho, že o něm píše jako o samozřejmosti. Jen omylem byrokratů a mimořádnou houževnatostí se jí podařilo v roce 1940 získat diplom, byť už v aule hajloval nový rektor Slovenské univerzity (dnes opět Univerzita Komenského) Vojtech Tuka, antisemita a představitel radikálního křídla Hlinkovy slovenské lidové strany. Politici odjakživa zbožňovali akademické tituly.

Volanská byla internována v slovenském koncentračním táboře v Novákách. Zorganizovala tady protest, přidala se pak k povstání a osm měsíců v horách léčila partyzány. Slováci ji opakovaně mučili tak, že jí navždy podlomili zdraví.

Spoluzakládala v ilegalitě komunistickou stranu, vyloučili ji však ještě během války: sovětským partyzánům se nezdál ani její původ, ani rozhodnutí nevzít do rukou zbraň. Při oslavách SNP v roce 1945 v Banské Bystrici jí oznámili: „Na naší první slavnosti nebudeme dekorovat Židy.“ A soudruh František Zupka, šéf komunistických odborů, vysvětlil: „Ústřední tajemnicí nemůže být Židovka.“

Po češtině a němčině vyšla kniha konečně i v jazyce, v němž byla napsána. Na obálce spisovatelku zvěčnil modernista Imro Weiner-Kráľ. Radši než nové vlajky a cédéčka s hymnou bych na středních školách za milion eur viděl takto dobré slovenské knihy... Ale to je spíš hlas volajícího na poušti.

Jak vypadala původní Krútňava Před deseti lety by mě na operu Krútňava nikdo nedostal ani párem volů. Z toho kusu jsem vždy viděl jen ukázky: na jevišti divně poskakovaly tucty postav pooblékaných v prodejnách Ústředí lidové umělecké výroby a zpívaly o pasení pávů, což je činnost, kterou si neumím představit dodnes. Říkal jsem si, že by to musela být pořádná ironie osudu, abych s Jožem Rážem sdílel vášeň pro tanečnice z Lú-, z Lúčnice.

Přitom původní novelu Za vyšnym mlynom od Mila Urbana jsem považoval za jeden z nejlepších slovenských literárních textů. Operní adaptace se mi však jevila jako čirý nesmysl. Vesničané z Malkova obutí v krpcích a s valaškami v rukou chválili áriemi širý svět, pravda čistá jim svítila a pobuřovaly je nespravedlivé společenské rozdíly. Prosím?

Všechno je však jinak: operu Krútňava jsem ani znát nemohl. S výjimkou premiéry 10. prosince 1949 se více než půl století uváděla - jednou mírně, většinou nehorázně - cenzurovaná verze. Skladatel Eugen Suchoň dostal krátce po uvedení dopis od kulturní komise Komunistické strany Slovenska a zřejmě se už viděl na Sibiři, jak místo hudby skládá kusy ledu na iglú. Kdo by si přál v lednu 1950 naštvat soudruha povereníka z propagačního oddělení? To je jako ptát se Stalina, jestli jeho článek o jazykovědě není náhodou plagiát.

Tupý hranol na scéně V Bratislavě se při příležitosti 90. výročí Slovenského národního divadla konečně dala vidět původní Krútňava a musím uznat, že je to prvotřídní opera. Postavy Básníka a Dvojníka, cenzurou škrtnuté, mění vynucený realismus spíš na symbolickou hru a formální experiment s existenciálním tématem zločinu a trestu. Místo nesmyslného věčného optimismu a kolektivního přežívání dominují temná skepse, klevety, strach jedince a útěk k víře v boha. Silný příběh o slabochovi, v němž má závěrečné trpké odpouštění svou tragickou logiku i katarzní účinek.

Věčná škoda bídné režie Romana Poláka a hlavně zoufalé scénografie. Některé scény (sebezpytování před zrcadlem) by kulturní komisi KSS jistě nadchly, protože jsou jako vystřiženy z inscenačních postupů roku 1950. Korunu všemu nasadil masivní černý hranol, který se v druhém dějství snesl na jeviště; a byl úplně tupý.

I tak bylo toto hostování banskobystrické opery nejvýraznějším momentem tristního týdne devadesátin SND. Oslava bez generálního ředitele (místo je neobsazeno od konce srpna 2009!) a jakékoli hlubší koncepce připomíná - jak se zpívá v Krútňavě - „hodokvas pudov otupný“.

O autorovi| Michal Hvorecký, spisovatel Autor (* 1976) je bratislavský spisovatel

Autor: