Ten dům není ničím nápadný, snad jen okenicemi v rakouských národních barvách, červené a bílé. Když ovšem vstoupíte dovnitř, máte pocit, že jste se ocitli v muzeu. Návleky na boty tady ale nepotřebujete. Tady jste pánem vy.
Recepční nás prosí, ať chvíli počkáme, že pan hrabě vezl hosta k lékaři. Po chvíli už přichází Christian Graf zu Stolberg-Stolberg, prapravnuk císaře Františka Josefa a hoteliér v Kühtai – nejvýše položeném lyžařském středisku v Alpách. Člověk, jehož předci se stali vůbec nejmocnějším rodem v dějinách Evropy, by se jistě mohl chovat poněkud povýšeně, ale jen se mi potvrzuje, že lidé, jejichž rodina se už dávno vyšplhala po společenském žebříčku vysoko, si nepotřebují nic dokazovat. Hrabě Stolberg chodí hosty pozdravit před hotel, a když je třeba, pomůže s báglem a lyžemi.
Habsburkové už ve 13. století pochopili, že na svých državách v dnešním Švýcarsku moc a slávu nevybudují, a raději si na Přemyslu Otakarovi II. vydobyli mnohem výnosnější alpské země. O sedm set let později jsou v Alpách pořád. Stojí u počátků lyžování v malé vesničce v horách nad Innsbruckem, kde se, díky nadmořské výšce 2 000 metrů, zatím globálnímu oteplování mohou jen usmívat.
Nuda ve Vídni
Císař František Josef měl dceru Marii Valerii, která měla dceru Hedwigu von Österreich. Hedwiga si vzala Bernharda Graf zu Stolberg-Stolberga. Jejich syn Karl Graf zu Stolberg-Stolberg, otec hraběte Christiana, získal od příbuzných darem kühtajský zámeček a počátkem 50. let ho začal přebudovávat na hotel.
Elektřinu měli díky vlastnímu generátoru, v zimě byly cesty průjezdné jen na saních tažených koňmi, ale hrabě byl rád, že nemusí sedět veVídni v bance. „Otec říkal, že je to nuda, pořád jenom počítat peníze,“ vzpomíná hrabě Christian. Kde se ale šlechtic naučí vést hotel, ptám se. „Learning by doing. Samozřejmě existují šlechtici, kteří jsou pořád v novinách, žijí na velkých zámcích, mají spoustu peněz a nemusejí pracovat. Ale to je možná jedno procento. Moje prababička, císařova dcera, žila po pádu monarchie tady, kousek od Innsbrucku, úplně normálně jako jiní lidé. A můj otec vždycky říkal, že je sedlák a hoteliér.“ Hrabě musel jako dítě v zimě chodit pro uhlí a v létě brzo ráno vstávat, aby vyhnal krávy na pastvu a večer je zase zahnal zpátky. „Maminka vedla účetnictví a zašívala nám ponožky. Můj otec byl pohledný muž a ženy ho milovaly, povídal si s dámami, které u nás byly ubytované... No byla ještě stará machistická doba,“ usmívá se hrabě, který v Kühtai vyrůstal. Později odešel do Hamburku, kde působil jako obchodní atašé. K odchodu z Alp ho přivedla láska k jeho první ženě. „Rakušan nepůjde dobrovolně na sever do Hamburku. Ten půjde raději do Florencie,“ říká.
Samotné lyžování se podle hraběte za ty roky až tak nezměnilo. „Lyžařů je pořád stejně. Když jste jako dítě lyžovala s rodiči, budete zase lyžovat se svými dětmi.“ Ale zlobí se, že děti místo sportu raději hrají playstation. „Já hodně sportoval, hrál jsem hokej v rakouském národním mužstvu, a vedl jsem ke sportu i své děti.“ Problém jsou také peníze: „Bojuji s lanovkami, aby daly dětem nižší cenu. Potřebujete výbavu, tady si dáte kafe, tady kolu, to je spousta peněz. Když jedete na dovolenou v létě, můžete sbalit plavky a za 400 eur letět na Mallorku. Člověk musí být rád, že lyžaři ještě existují.“
O svou klientelu se ale hrabě zatím obávat nemusí. Jsou mezi ní normální smrtelníci i šlechtici či politici. „Před čtyřmi lety ke mně někdo přišel na recepci,“ vzpomíná. „Vysoký muž, v zimní bundě, čtyři další muži kolem něj, zapsal se na recepci. A někdo říkal, že to je trenér slovenského lyžařského mančaftu. Po dvou dnech přišla najednou spousta lidí a ptali se, kde je pan Topolánek, a říkali, dávejte pozor, jednoho dne bude českým premiérem. A když se jím stal, poslal jsem mu telegram, aby nezapomněl na Kühtai. A aby vyřídil srdečné pozdravy Karlu Schwarzenbergovi, protože má matka a Karel jsou bratranec a sestřenice.“
S Českem jej spojuje i jeho matka Edina Winkelbauerová, která vyrůstala na zámku ve Frýdlantu jako Clam-Gallasová. Po válce museli z tehdejšího Československa odejít, proto přišli v podstatě o všechno: „A tak prostě začali nanovo, poválečná generace musela stejně jako všichni ostatní pracovat, ale oni to uměli, moje babička Clam-Gallasová byla za války zdravotní sestra a dědeček byl lékařem. A po válce to byli uprchlíci. Vzali si s sebou z Frýdlantu jen pár obrázků, pár šperků, pár vzpomínek.“
Tatínek Franc Josef
Zdi kühtajského hotelu mají dlouhou paměť. Císař Maxmilián, vášnivý lovec, zde v 15. století zakoupil právo na lov kamzíků a přestavěl místní statek na lovecký zámeček. „Všimněte si těch vysokých stropů. To je doklad toho, že to bylo stavěno pro císaře,“ ukazuje nám hrabě jeden z pokojů pro hosty, kde můžete spát pod stropem z 16. století.
„Jste vlastně spíše Stolberg, nebo Habsburk?“ ptám se muže, který se sice jmenuje Stolberg, ale mnohem více vypráví o svých habsburských předcích. „Záleží na tom, kde jsem. Habsburk je známější,“ odvětí s úsměvem. „A koneckonců Františka Josefa a Sissi zná každý, už jenom díky filmům o Sissi, moje děti je viděly už minimálně třicetkrát,“ přemýšlí muž, jehož rodinná linie má k císaři Františku Josefovi blíže než v současnosti nejznámější Habsburk Otto Habsburský, syn posledního císaře Karla I., který byl nikoli synem, ale prasynovcem císaře Františka Josefa I.
A hrabě Christian, jenž co na srdci, to na jazyku, hned vypráví, že jeho otec vlastně nebyl žádným velkým přítelem Otty Habsburského. „Když jsme se setkali, Otto vždycky působil trochu arogantně,“ říká, ale v jeho hlase není ani špetka lítosti. Načež mi přečte dojemnou pasáž z prababiččina deníku, který si psala jako malá a kde vzpomíná na svého císařského otce: „Nejhezčí bylo s ním sedět vedle jeho pracovního stolu: chudák můj papá, celý den musí sedět, vůči všem národům musí být spravedlivý a pořád tam musí sedět a má to tak těžké, je mi ho líto.“ A dál čte pasáž, jak Marie Valerie čeká na papá, kterého už delší dobu neviděla. Jako by psala o svém milenci: „... a kroky se přibližují, jsou stále blíž... a pak se otevřely dveře a on stál přede mnou, papá, a vzal mě do náruče a políbil mě.“
Nakonec hrabě přináší knihu hostů, hledá Topolánkův zápis a mezitím se mě ptá, jak Češi vycházejí s Karlem Schwarzenbergem. Ujišťuji ho, že dobře, a při loučení s díky odmítám jeho nabídku, zda nepotřebujeme odvézt. Těch 400 metrů k našemu hotelu zvládnu pěšky. Slibuji si, že se sem jednou určitě vrátím. Čistě z výchovných důvodů. Aby mé dcery, které si neustále hrají na princezny, pochopily, že nestačí jenom obléct si načančané šaty, ale že se podle toho musejí i chovat. Ono sice bydlet u hraběte není levná záležitost (v sezoně začíná čtyřhvězdičkové ubytování s polopenzí pro dospělého na 130 eurech), ale kombinace noblesy s přívětivostí je prostě neodolatelná. Že vám na e-mail vždy odpoví promptně a s pozdravem „v hluboké úctě hrabě Stolberg“ možná vypadá jako maličkost, ale maličkost, se kterou se jen tak nesetkáte.
**
Maminka zašívala ponožky a otec, pohledný muž, si povídal s dámami ”
O autorovi| MARKÉTA ŽÍDKOVÁ, stálá spolupracovnice Pátku marketazidkova@lpost.cz
