Minulý týden se ve všech médiích objevila zpráva, že Günter Grass navštíví Prahu. Věhlasný německý autor, nositel Nobelovy ceny, přijede představit český překlad knihy Při loupání cibule. Ta vyvolala vloni, kdy byla publikována v originále, velký rozruch, neboť se v ní Günter Grass po více než šedesáti letech přiznal k tomu, že za druhé světové války sloužil u Waffen SS. Chtěl tento spisovatel, který se stal během let svého veřejného vystupování morální autoritou, ulevit svému svědomí? Nebo už nevěděl, jak zaujmout?
Zajímavé je, jak to funguje v médiích. Jméno Güntera Grasse již někdy zaslechl i ten, kdo má inteligenci a kulturní rozhled rampouchu. A teď navíc ta esesácká minulost – celebrita nadívaná morálním vroubkem, to je samozřejmě mňam mňam!
Jenže proč se Günter Grass stal slavným? Protože je autorem jednoho z nejlepších evropských románů druhé poloviny 20. století – Plechového bubínku (1959). Autor napsal i jiné knihy a mnoho z nich jistě stojí za přečtení – třeba další části tzv. Gdaňské trilogie Kočka a myš a Psí roky, ale v Gdaňsku narozený spisovatel již nikdy stín opulentního Plechového bubínku nepřekročil.
Proto by zpráva o tom, že německý autor navštíví Prahu a bude číst za své nejnovější knihy pro asi dvě stě lidí v Goethe-Institutu mohla být impulzem k tomu si Plechový bubínek (znovu) přečíst. Při vnímání příběhu dobrovolně zakrslého Oskárka Matzeratha lze třeba přemýšlet o tom, jestli s ním nevykazuje určitou podobnost román Obsluhoval jsem anglického krále. Ale hlavně uvidět, že zatímco Günter Grass už není tím, kdo Plechový bubínek psal, tento román je stále vynikající.
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
