Úterý 23. dubna 2024, svátek má Vojtěch
130 let

Lidovky.cz

Na vějičku

Česko

FILOZOFICKÁ LEKCE

Dnes o tom, jak je těžké

odolávat nástrahám Ač chytání drobných ptáků za účely konzumace či dalšího chovu, takzvaná čižba, patří minulosti a polévka ze sýkorek či pěnkav by dnes každého pohoršila, celá řada metafor právě z této kdysi oblíbené zábavy dětí i dospělých žije v jazyce podnes. Sednout na vějičku, popřípadě na lep, uváznout v osidlech, strčit hlavu do smyčky, chytit se drápkem, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají atd.

Poblíž nástrah byly návnady v podobě lákavého zrní či bobulí a nezřídka i klícka s „volavým“ ptákem, někdy oslepeným, který svým hlasem, půl oběť, půl kolaborant, lákal své druhy do zkázy. Dodejme, že vějička byla větvička potřená lepem získaným z bobulí jmelí nebo ochmetu, na kterou se ptáci přilepili a pak už jen trpně očekávali svůj osud. I když se jim snad podařilo s vypětím všech sil odlepit, byli tak ulepení a neschopní letu, že je na zemi ptáčník snadno našel či zašli po několika dnech hlady.

Problém, jak se neupatlat neutěšenostmi doby, odolat návnadám a nástrahám a udržet si peří alespoň jakžtakž v čistém a použitelném stavu, není u lidí menší nežli u ptáků. Ba lze říci, že se dnes ve větším množství líčí pouze na ně. Přiznejme si ostatně, že chytit nového voliče, spolupartajníka, zákazníka či pacienta je mnohem větší terno nežli deset vrabců v hrsti. Problém není v naší společnosti nový a ti, kdo se svými myšlenkami umějí vrátit o dvacet let zpět do minulého režimu, vědí, že může být i hůř. Problém je obecně v tom, jak dalece pro mrzký zisk či pro marnou slávu podat prst dobovým proudům, které nás už potom unášejí i tam, kam nechceme. Trochu se nějak životem umatlá každý a je to v podstatě tíha našich existenciálních provinění, která nás stahuje pod zem a které se i při největší pečlivosti nemůžeme úplně vyhnout.

Zcela liliovou nevinnost by nám nezajistilo ani poustevnictví, nehledě k právním a ochranářským opletačkám s ním spojeným - i při hledání kořínků rozryjeme celý les a čekajíce na almužny zase chtě nechtě začneme vymýšlet finty, jak důvěřivce oškubat. A to už vůbec ponechávám stranou, že nějaký ten Svaz poustevníků s povinným členstvím by si nás našel i uprostřed nejtemnějšího hvozdu.

Je vždycky otázka, jak dalece na obecných hanebnostech participovat. Být katem - ne! Písařem v katovně - no to snad raději také ne. Ale písařem u soudu? Nebo provazníkem, dodavatelem stavebního dřeva, síry či chodit mistrovi pro svačinu? To už by se snad dalo... Tolstoj zakazoval svým žákům účast na jakékoli pozici ve státním aparátu či armádě, jiní guruové byli ještě přísnější. V dobách, kdy atmosféra v sídelních městech houstla a u dvora se už nedalo vydržet, odcházeli čínští intelektuálové do hor. Jaksi si od společnosti „odsedávali“ - sluší se poznamenat, že právě od latinské formy tohoto slova, dis-sedere, je výraz disident.

Přítomná doba se od minulých liší menší represí a větším lákáním. Návnad a nástrah jsou stovky a i pro velmi protřelé ptáčky je těžko odhadnout, do čeho zobnout s rizikem ještě únosným. Lidé i ptáci jsou stejně zaslepení a chtiví, vidí-li někde chumel svých soukmenovců - to asi musí být pochoutka... Uprostřed cpaní pak můžeme a také nemusíme postřehnout, že pera, na kterých jsme se chtěli původně vznést k nebesům, jsou beznadějně zapatlaná čímsi vazkým a odporným a nikdy se už přes všechno úsilí neodlepíme.

***

Je vždy otázka, nakolik se účastnit obecných hanebností. Být katem - ne! Písařem v katovně - no to snad raději také ne.

O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof

Autor: