Výzkum ve dvou českých městech ukázal, že náboženství je pro většinu lidí věcí minulosti. Církevní věřící mají sklon vinit z „ateismu“ české společnosti pouze komunistické protináboženské tažení. A „hříchy minulosti“ jsou paradoxně vyčítány i těm náboženským organizacím, které vznikly docela nedávno.
Po roce 1989 se náboženství vrátilo do veřejného prostoru i v České republice. Věřící zahnaní za kostelní dveře, ne-li do lágrů a věznic jako v padesátých letech, mohli začít veřejně prezentovat své názory, i když s nimi většina společnosti nesouhlasí. To je určitě dobře, protože různé diskuse o palčivých tématech -jako jsou interrupce nebo státní podpora církvím – pomáhají rozvoji občanské společnosti. Horší je, že jak věřící, tak nevěřící toho o „těch druhých“ často moc nevědí. Dívají se na ně prizmatem zděděných předsudků, aniž by se snažili je hlouběji pochopit. Stačí se podívat, jakým způsobem je v médiích většinou prezentován islám nebo nová náboženská hnutí, přičemž větší vstřícnost vůči „našemu“ (někdejšímu) křesťanství je namnoze jen zdánlivá.
Jednu z nejpodstatnějších cest, jak náboženství porozumět, aniž bychom proto museli být věřící, představuje sociologie náboženství. Po pádu komunistického režimu už můžeme zkoumat, jaká je pozice (různých) náboženství ve společnosti, jak fungují a co je jejich obsahem. Sociologové mohou zkoumat i to, co některým věřícím uniká. Přitom nechtějí a nemohou náboženství soudit, jen mu porozumět. A to ještě jen jeho „lidské dimenzi“, protože Bůh dotazníky nevyplňuje a interview s ním má nanejvýš charakter modlitby.
„Tvrdá“, statisticky zpracovatelná data z celorepublikových šetření je však nutné doplňovat kvalitativním výzkumem. Je to sice drahé, nereprezentativní a má to mnoho dalších omezení, ale je to naprosto nezbytné. Církve totiž nefungují jako nadnárodní korporace (ačkoliv některé církve určité podobné charakteristiky mají) a různým necírkevním formám spirituality neporozumíme tím, že spočítáme, kolik procent české populace věří v reinkarnaci a kolik v duchovní energii linoucí se z vonných tyčinek. To ovšem opět neznamená, že by tyto údaje nebyly důležité pro porozumění náboženské situaci české společnosti jako celku.
Náboženství je také „na růžku“, v malém světě našich každodenních starostí, v obci, kde bydlíme, či v nitru našich blízkých. I leckterý nevěřící má totiž věřící babičku, občas mu pod oknem někdo zpívá Haré Kršna mahámantru, potkal se se svědky Jehovovými a jistě by zaujal nějaké stanovisko k tomu, kdyby mu na sousední zahradě začali stavět kostel, o mešitě nebo církevním azylovém domě ani nemluvě.
Náboženská očekávání Náboženství v „malých“, lokálních souvislostech se stalo předmětem unikátního sociologického výzkumu ve dvou městech střední velikosti v Čechách a na Moravě – České Lípě a Mikulově. Průzkum měl doplnit a prohloubit existující kvantitativní šetření. „Uranová“ Česká Lípa (přes osmatřicet tisíc obyvatel) a „rudý“ Mikulov (necelých osm tisíc obyvatel) přitom nebyly zvoleny náhodně.
Jde o nejméně (církevně) náboženská města, proto nás zajímalo, čím to je a existujíli nějaké alternativy vůči církevní zbožnosti. Jinak řečeno, neobjevují-li se zde místo křesťanských církví třeba nová náboženská hnutí nebo nějaké formy necírkevní spirituality, počínaje věštěním z karet a konče objevováním skryté energie stromů. V obou městech tedy týmy sociologů studovaly jak všechny místní církve, tak necírkevní formy (distribuce a spotřeby) „posvátna“, tak i postoj běžných občanů k náboženství a spiritualitě.
Česká Lípa i Mikulov jsou města novoosídlenecká, do kterých většina obyvatel přišla po odsunu Němců po druhé světové válce a v případě České Lípy leckdy i později, po otevření blízkých uranových dolů od konce šedesátých let. Urbanizace přitom ve většině případů fungovala jako „kouzelný odnáboženšťující proutek“ – ačkoli řada příchozích pocházela z hluboce věřících rodin nebo přinejmenším ze silně náboženských regionů, v nových poměrech často ani nevěděli a nechtěli vědět, kde kostely stojí. Tradice byla přetržena, o což komunističtí bojovníci proti náboženství usilovali.
V moderních společnostech však platí, že identita (včetně náboženského vyznání) není jenom „zděděná“, pasivní, ale stále víc získaná a aktivně tvořená. Člověk si své zázemí musí chtě nechtě budovat sám, na každém kroku. I celoživotní setrvání v určitém vyznání přitom už je volbou, nikoli diktátem tradice a sociálního tlaku. Z tohoto pohledu tradiční křesťanské církve i nová vyznání, která se ve společnosti začala objevovat hlavně po roce 1989, svůj boj s protináboženskou ideologií většinou prohrála.
Většina společnosti náboženské vědomí ke svému životu nepotřebuje, alespoň ne to církevní, a otevřené dveře kostelů nikoho nepřitahují. Věřící se nesetkávají ani tak s nenávistí či odporem, jako spíš s nezájmem a lhostejností. Proto se jim nedaří nějak pozitivně působit na širší okolí.
Výzkum ukázal, že náboženství je pro většinu věcí minulosti: je třeba opravovat kostely, aby město vypadalo dobře a aby se zachovalo kulturní dědictví (jemuž už nerozumíme), a před Vánoci není špatné udělat příslušnou výzdobu (často ještě dřív, než vůbec začne advent – prospívá to přece obchodu), protože se to od radnice „tak nějak“ čeká. Ono „tak nějak“ je ale velice důležité – ukazuje, že stále máme určitá „náboženská“ očekávání, podobně jako když měříme církvím jiným metrem než spolku zahrádkářů. Když například dojde ke zpronevěře, v případě církví bude odsouzena mnohem hůř, zatímco zahrádkářům bude mírné rozkrádání většina společnosti tolerovat.
Tuto funkci církví pro necírkevní společnost zdůrazňuje i v silně sekularizované západní Evropě britská socioložka Grace Davieová.
U nás však cosi chybí: účast církví ve strukturách občanské společnosti.
Protože i když k ní u nás mnohdy dochází, členové církví přitom obvykle nejsou vnímáni jako reprezentanti náboženství a jejich okolí netuší, že to, co dělají, dělají z důvodů svojí víry.
Skrytá moudrost šamanů Například v České Lípě působí osm křesťanských církví. Najdeme mezi nimi jak tradiční, velké církve (katolíky, evangelíky), tak nově vzniklá menší náboženská společenství (adventisty, Jednotu bratrskou, Křesťanské společenství, Svědky Jehovovy). Výběr je tedy velký a pestrý, což je dáno již velikostí města a jeho charakterem určitého regionálního centra. Zájem obyvatel České Lípy o církevní náboženství je proti tomu mnohem menší, i ve srovnání s okolním venkovem.
K největší – římskokatolické – církvi se hlásí necelých 10 procent obyvatel a ke všem ostatním sotva dvě procenta. Na bohoslužby jich pochopitelně chodí ještě méně: od několika jednotlivců po pár stovek, což ovšem v různých církvích může znamenat pět nebo také 65 procent jejich členů. Málokdy se ale stane, že by v neděli do kostela dorazil víc než každý padesátý obyvatel města.
Je-li církevní náboženství na okraji (zájmu) společnosti, neznamená to, že by Češi byli ateisty. Neurčité vědomí posvátna a sil a mocností „mimo tento svět“ má většina z nás, v obou sekularizovaných městech stejně jako kdekoli jinde. Projevuje se to třeba tím, že když máme nějaký problém, nejčastěji zdravotní, který nedokáže vyřešit standardní medicína, obracíme pozornost k různým léčitelům. Nebo čteme příručky „odhalující“ skrytou moudrost indiánských šamanů a zajímáme se o předpovědi budoucnosti, i když horoskopům věříme jen tak trochu – ale co kdyby na nich přeci jen něco bylo?!
Detradicionalizované formy posvátna nabízí trh, který se v posledních letech rozvinul snad ještě víc než v jiných oblastech. Pokud totiž „spiritualita“ neodkazuje k církvím, je velice dobře prodejná a skoro se zdá, že nabízí lék i na současnou ekonomickou krizi: narazil-li totiž dosavadní kvantitativně-konzumní koncept ekonomického rozvoje na své bariéry udržitelnosti, jak se mnozí domnívají, bude svět nucen hledat alternativy k masovému materiálnímu konzumu a „spirituální spotřeba“ by mohla být jednou z nich.
Výzkum v České Lípě a v Mikulově ukázal, že zájem o různé duchovní přednášky, spirituální literaturu, léčitelské a magické pomůcky a další podobné věci je nesen hlavně prostřednictvím neformálních sítí. Doporučením blízkých, přátel a kolegů, kteří už s něčím podobným mají dobré zkušenosti. Totéž však platí také v případě církví. Tradiční i nové kostely mohou stát s otevřenými dveřmi nebo do nich přímo lákat, ale tím moc nových věřících nezískají. Cesta vede především přes mezilidské vazby. To platí i v případě nových náboženských hnutí, o nichž se tvrdí, že „loví“ své členy mezi lidmi postiženými nějakou katastrofou – třeba rozpadem vztahu nebo úmrtím partnera.
Možná to tak někdy je, ale celkově je problematika konverze mnohem složitější. Získání nebo změna náboženského přesvědčení rozhodně nemá podobu „vymytí mozku“ a není to automatický proces. Jde především o to pozitivní, co může nová víra nabízet. Dokonce i v případě některých extrémních náboženských skupin, které se sice v obou městech objevily – už v devadesátých letech byli v médiích populární severočeští „vesmírní lidé“ komunikující s flotilou Aštara Šerana, v Mikulově zase existuje určitá odnož Hnutí Grálu, jež se stala předmětem policejního vyšetřování –, ale které jsou současně naprosto okrajové a bez vlivu na širší společnost. Tři tábory Ve vztahu k náboženství je česká společnost – i na lokální úrovni – rozdělená do tří neslučitelných a vzájemně nekomunikujících „táborů“. Prvním jsou členové církví, druhým alternativní necírkevní „konzumenti spirituality“ a třetím většina, která se nezajímá ani o jedno, ani o druhé, a dokonce tím namnoze pohrdá. Tyto „tábory“ ovšem nejsou žádnými soudržnými skupinami.
Církve se k sobě vzájemně často stavějí nesnášenlivě a ve druhých dvou případech prakticky nemůžeme mluvit o nějakém širším společenství, neboť jde o soukromé názory a jednání každého jednotlivce, sdílené nanejvýš v rodině nebo v úzkém kruhu přátel. Lhostejný postoj necírkevní většiny ke křesťanství i k alternativní spiritualitě přitom není nijak výjimečný, naopak je charakteristický pro všechny tři „tábory“ – každý z nich má svoji pravdu, nebo si to alespoň myslí, a nemá snahu porozumět ostatním.
Církevní věřící i přes (někdy) deklarovaný ekumenismus „vědí“, na čí straně je pravda. I když někdy vycházejí vstříc názorům jiných blízkých církví, na necírkevní část společnosti se většinou dívají s odporem, ať už je ateistická, nebo spirituálně hledající. A to přesto, že ani členové církví nejsou ve svých náboženských názorech nijak ortodoxní a řadu představ sdílejí se „spiritualisty“ – například více než třetina českých křesťanů věří v reinkarnaci. Naopak necírkevní věřící už dopředu „vědí“, že církve jsou autoritářské, hegemonické organizace, které napáchaly v minulosti mnoho zla a které „pravou“ spiritualitu vlastně kazí. „Hříchy minulosti“ jsou přitom vyčítány i těm náboženským organizacím, které vznikly docela nedávno, a naopak mediální protisektářská argumentace je velice dobře použitelná k odsudku tradičních církví.
Náboženským analfabetismem je však pochopitelně nejtíživěji postižena ta část společnosti, která si myslí, že jakékoli transcendentní víry dávno vyřešila. V lepším případě je odsoudila jako „nedokonalé poznání“ minulosti a v horším jako „utlačivou ideologii“, upevňující ovládání jedněch druhými. Ateisté se tak obloukem vyhýbají jak kostelům, tak zdrojům alternativní spirituality, i když ve druhém případě často jen do té doby, než objeví nějaký problém, který není řešitelný prostředky standardní vědy.
Z materialistického světonázoru jim však přece jen něco zbylo: nahrne-li se na příslušnou hromádku dost peněz, lze vyřešit všechno. Čím dražší nějaká alternativní terapie nebo prostředek je, tím „magičtěji“ bude fungovat. Náboženská lhostejnost se pak často zvrací v bezpříkladný konzum spirituality nebo – což už je celospolečenský jev – komercionalizovaných forem posvátna, kterým sice už nerozumíme, ale na nichž „přece jen něco je“ nebo které jsou alespoň „tak nějak pěkné“.
Důsledkem je to, co bylo uvedeno na začátku: v náboženských záležitostech většina české společnosti tápe nebo jim rozumí velice zkresleně a církevní věřící zase mají sklon (neméně chybně) z „ateismu“ české společnosti vinit jenom komunistické protináboženské tažení. Křesťané, alternativní věřící i necírkevní společnost se tak sice scházejí „na růžku“, jenže každý na tom svém. Mezi nimi je přinejmenším hluboká průrva, ne-li zdi s ostnatým drátem.
***
Autor (* 1976) působí v Sociologickém ústavu Akademie věd a na Fakultě humanitních studií UK. Vydal např. knihy Náboženství na prahu nové doby (2006), Ne/náboženské naděje intelektuálů (2008) a s Dušanem Lužným Náboženství v menšině (2008).
Ateisté se tak obloukem vyhýbají jak kostelům, tak zdrojům alternativní spirituality, i když ve druhém případě často jen do té doby, než objeví nějaký problém, který není řešitelný prostředky standardní vědy
Je třeba opravovat kostely, aby se zachovalo kulturní dědictví (jemuž už nerozumíme). Před Vánoci není špatné udělat výzdobu, protože se to „tak nějak“ čeká. Ono „tak nějak“ je důležité – ukazuje, že stále máme určitá „náboženská“ očekávání.
O autorovi| Zdeněk R. Nešpor, sociolog náboženství
