Pro jistou část českých filmařů nebyl tou nejsledovanější osobností na festivalu v Karlových Varech ani Malkovich, ani Banderas. O Huppertové, Alanu Rudolphovi či Isaachu De Bankolé (mezi českými novináři přezdívaném „jé, to je ten černoch, co ho znám z Jarmusche“) ani nemluvě. Ó, ne. Pod největším drobnohledem – aniž to možná tušili – se ocitli Jiří Janeček a Milan Fridrich, dle šeptandy nejvážnější kandidáti na post generálního ředitele České televize. Nedivte se, bez Huppertové se český film (zaplaťpánbůh) obejde, ale bez televize v této zemi filmový rozpočet neposkládáte. Každý den jsem se od někoho dozvěděl, s kým kde seděl Fridrich a co tam asi domlouval, co měl na sobě Janeček, když seděl na party České televize, a jak přesně na té židli seděl (velmi, ale velmi sebevědomě, že by to už měl v kapse?), a dokola jsem se pouštěl do diskusí o tom, co bude „potom“.
Jestli se dá od naší megaveřejnoprávní matky čekat, že si udělá v otázce investování do filmu jasno (možná by si dřív měla udělat jasno v důležitějších věcech, ne?), jestli si zas budou producenti stěžovat na úřednický alibismus, kamarádšofty a velmocenské postupy při dohadování smluv, televize se bude ohánět miliony, kterými podporuje český film, a vytahovat se tím, že točí filmy i sama (což je přesně činnost, k níž je firma větší než tři ministerstva dohromady kreativně dokonale vybavena), a filmoví novináři se zas vrátí k sebezpytování, zda jejich hůře či lépe tajená náklonnost ke straně producentů není náhodou ovlivněna přirozeně lidskou vlastností fandit malým proti velkým.
Všechno nakonec překryje vědomí, že bychom na tom mohli být hůř, protože veřejnoprávní televizi k investování do filmů nic nenutí, jen nějaká vágní věta v zákoně o tom, že ho má podporovat, a šikovní právníci udělají podporu i z toho, že pan generální pozve jednou ročně zasloužilé filmaře na kávu a pár chlebíčku z Eurestu.
Ale mohli bychom na tom být i líp. Jednou by mohla přijít chvíle, kdy by veřejnoprávní instituce místo přisypání peněz do bezedného rozpočtu Bathory raději natočila dva levné debuty, na které se peníze jinde shánějí nejhůř.
Kdy by se filmový recenzent při pokusu najít ve filmech, které ČT podporuje, nějakou zřetelnou dramaturgii nemusel uchylovat ke slovu „pestrý“, aby nemusel použít „nesmyslný“ (vypadal by pak totiž zaujatě). Kdy bychom už neslýchali příběhy o producentech, kterým nezbylo než odevzdat práva ke svým snímkům na nekřesťanskou dobu, jen aby je vůbec mohli natočit.
Jsem optimista, věřím, že ta chvíle jistě přijde. Jen ještě nevím, kdo nám ji přinese. Zda ten, kdo už mohl, nebo ten, kdo po nástupu do funkce ředitele zpravodajství zrušil kulturní rubriku...
Každý den jsem se od někoho dozvěděl, s kým kde seděl Fridrich a co tam asi domlouval, co měl na sobě Janeček, když seděl na party České televize, a jak přesně na té židli seděl, a dokola jsem se pouštěl do diskusí o tom, co bude „potom“.
