Útvary nalezené v meteoritu z Marsu podle všeho nejsou pozůstatkem života, dokazuje nová studie.
Před čtvrtstoletím objevili vědci na nejrůznějších místech včetně nitra lidského těla droboučké „částečky“. Měřily v průměru kolem 50 nanometrů (miliontin milimetru), a dostaly proto jméno nanobakterie. Na povrchu jsou kryty vápenatou skořápkou, ale uvnitř se mělo skrývat celé soukolí života, včetně dědičné informace.
Podle některých představují nanobakterie nejmenší buněčné organismy. Práce Jana Martela z tchajwanské Chang Gung University a Johna Younga z newyorské Rockefeller University zveřejněná nyní v časopise PNAS však zasadila teorii o živých nanobakteriích smrtelnou ránu.
Vědecké spory o nanobakteriích hoří celá desetiletí. V roce 1996 publikovali američtí astronomové vedení Davidem McKayem z NASA zprávu, podle které se v meteoritu ALH84001 nacházejí zkameněliny mimozemských nanobakterií. Čtyři miliardy let stará hornina meteoritu pocházela z Marsu, z jehož povrchu ji před 15 miliony roků vyrazila kolize s velkým asteroidem. Před 13 tisíci lety dopadl meteorit na antarktický ledovec, kde jej v roce 1984 našli geologové.
McKayův objev vyvolal vlnu spekulací o tom, zda před miliardami let existoval na Marsu život reprezentovaný nanobakteriemi. Podle některých vědců by mohly nanobakterie putovat vesmírem a osévat jej životem. V roce 1998 však došli přední odborníci z americké National Academy of Science k jednoznačnému závěru, že nanobakterie jsou příliš malé, než aby mohly být živé. Vše, co je třeba k životu, by se do nich prostě nevměstnalo. Finský mikrobiolog Olavi Kajander došel k závěru, že nanobakterie vyvolávají u člověka i zvířat onemocnění, při nichž je zvýšeno ukládání vápníku v těle. Vedle tvorby ledvinových kamenů připisuje nanobakteriím i tvorbu vápenatých usazenin na stěnách cév postižených arterosklerózou. Zvýšenému riziku těchto onemocnění by měli být vystaveni kosmonauti, protože ve stavu beztíže se podle Kajanderovy spolupracovnice Nevy Ciftciogluové nanobakterie množí pětkrát rychleji než v podmínkách pozemské gravitace.
Ani stopa po dědičné informaci Jan Martel a John Young ale prokázali, že nanobakterie jsou „samoplodné“ a teorie o jejich životě tak přinejmenším zle pošramotili. Uměle v laboratoři navodily podmínky pro tvorbu tělísek k nerozeznání podobných nanobakteriím. A to tak, že přidali do krevního séra sůl uhličitan vápenatý. V těchto nanobakterích nebylo ani stopy po dědičné informaci a snášely dávky radiace dostačující ke zničení jakékoli formy pozemského života.
„Vyvrátili jsme představy o tom, že nanobakterie jsou živé,“ řekl John Young v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature. „Vypadá to, jako kdyby nanobakterie rostly a rozmnožovaly se. Člověk by přísahal, že jsou živé. Ale není tomu tak.“
Uhličitan vápenatý obvykle tvoří krystaly. V krevním séru se ale formuje do kuliček podobných miniaturním buňkám. Young a Martel jsou přesvědčeni, že tento neobvyklý tvar dodávají vápenaté soli organické molekuly, například krevní bílkovina albumin. Young se domnívá, že i neživé nanobakterie mohou stát v pozadí mnoha chorob, protože za určitých podmínek se množí v krevním séru jako šílené. Většina odborníků však považuje neživé nanobakterie za zcela neškodné.
***
Kolik života se vejde na hrot jehly? Ke sporu o domnělé nanobakterie patřila i nevšední otázka, kolik místa je zapotřebí k životu. Vědci se obecně shodli, že je potřeba alespoň 200 nanometrů. Tím vyloučili, že by v sobě nanobakterie mohly skrývat mechanismus k zajištění dědičnosti. Poslední ranou pak je práce, která ukazuje chemické „rozmnožování“ domnělých nanobakterií v krevním séru obohaceném o uhličitan vápenatý.
Porovnání běžné bakterie, velký kulovitý útvar vlevo (velikost 1500 nanometrů), a nanobakterie jako malé kuličky (100 nanometrů). Z několika nanobakterií je složen i „stromek“ (uprostřed).
Loď duchů LH84001 je označení meteoritu nalezeného v rámci programu sběru meteoritů v Antarktidě v roce 1984 na úpatí pohoří Allan Hills. Byl zařazen mezi tzv. SNC meteority, které zřejmě pocházejí z Marsu.
V „kameni“ vážícím 1,93 kg pak analýzy provedené 10 let po nálezu objevily útvary, které jejich objevitelé považovali za fosilie drobných forem života o velikosti 20-100 nanometrů. To je méně než u známých buněčných forem života, ale odpovídá to hypotetickým nanobakteriím.
