Vesnička je malá, okolí malebné, jak je v Brdech zvykem. Není tu kostelík ani kaplička, ale lidi to příliš nepostrádají. Pánbu asi ví proč.
Pokud jde o obyvatele, jsou tu starousedlíci a nově přišlí.
Ti noví, včetně nás, kteří sem přišli z Prahy i odjinud, patří dle rodáků k naplavenině.
Pozoruhodné je, že starosta tu žije už třicet let, ale je také naplavenina. Nepřinesla ho sem velká voda. Sloužil tu kdysi jako voják a oženil se tu. Jednou jsem mu v hospodě řekl, že v Americe by byl za třicet let už šestkrát občanem. „V Americe je možný všecko,“ řekl skepticky a pokrčil rameny.
Krčení rameny je tu tradičním a častým gestem. Vesnice by ho mohla mít ve znaku. Když se soused starostovi neprozřetelně zmínil o problému rozbité místní cesty, která je plná děr a kráterů, pokrčil starosta opět rameny a poskytl vysvětlení: každý má dnes auto.
Rozměru naší malé vesnice odpovídají i poměry. Hranice mezi rodáky a přistěhovalci je značná. Má za následek, že se nemůžeme na ničem domluvit. Hraniční čára dělí dokonce i ty, kteří jsou tu odedávna – rodáky.
Proto se požárníci scházejí ve své hospodě, sportovci ve své. Podle jedné pověsti, která putuje od plotu k plotu, vytýkají hasiči sportovcům, že jsou bývalí komunisté. Sportovci vytýkají hasičům totéž.
Naplavenina se těmito problémy nezabývá. Několik naplavených žilo v cizině, kde se s něčím takovým nesetkali.
Je známo, že některé země, na příklad Amerika, Kanada nebo Austrálie, by bez naplaveniny vůbec nevznikly. Francie by bez cizích malířů a spisovatelů byla kulturně mnohem chudší zemí. I Praha by bez někdejších italských architektů a stavitelů vypadala jinak.
Nikdo z naplavených není však tak naivní, aby tohle někomu z místních připomínal. Reakce by byla stejná – pokrčení rameny.
Hranice mezi starousedlíky a naplaveninou je bohužel nepřekonatelná. Na první pohled není sice viditelná, ale o to je pevnější a trvalejší. Zvláštní je, že tu nehraje žádnou roli ani to, že většina rodáků nejezdí pracovat až do Chicaga, ale dojíždí jen do dvacet kilometrů vzdálených Vinohrad nebo třeba na Smíchov.
To jediné, co se nám příchozím a domácím podařilo konečně udělat společně, byl vstup do Evropy.
Pravda, většině lidí to bylo jedno a ničím k tomu nepřispěli.
Také na život ve vesnici to nemá žádný vliv. Starosta bude nadále přerušovat veřejnou schůzi, kdykoli se mu nebude líbit dotaz občana. Nebude také podporovat místní noviny, pokud nebudou buď psát jen pozitivně nebo dobrovolníci nebudou předkládat zastupitelstvu své články předem ke kontrole.
Sportovci a hasiči budou nadále pít pivo podle toho, kdo byl větší komunista. Brusel nás jistě nezbaví bahýnka, které sem během řady let naplavil čas.
Přesto nelze popřít, že jsme dosáhli něčeho, co se nám doma sice nedaří, ale navenek se to povedlo – alespoň do Evropy jsme vpluli společně. Jako jednotná česká naplavenina.
***
Petrušku Šustrovou dnes zastupuje spisovatel Ivan Kraus
