Jako každý rok, když se to datum začne blížit, začnu mít takovou divnou směs pocitů. Nejradši bych někam odjela, co možná nejvíc daleko a byla sama. Ani nevím proč. Těžko se to pak vysvětluje ostatním, vezmou si to osobně a urazí se, že máte něco proti nim (nemáte). Stejně jsem ještě nikdy nikam neodjela, vždycky tu zbaběle setrvám a slavím to.
I letos. V sobotu jsem si dala první dárek k narozeninám. Vystála jsem čtyřicet minut ve frontě, abych dostala docela mizerný lístky na fotbal a zjistila, že se přes internet daly sehnat lepší. Jak je to možné? Proč blokují části lístků a uvolňují je postupně?
Počasí nám také moc nepřálo. Vůbec počasí posledních dní (patnáct stupňů, zataženo) se mi nelíbí, nevyhovuje. Ano, předcházející třicítky taky ne. Ale takových třiadvacet, pětadvacet stupňů, polojasno, lehký vánek, to bych si nechala líbit.
Zpátky do sobotní reality, zamračeno, deštivo. Před samotným zápasem jsme se ještě byli vyčvachtat v nejlepším, největším, super akvaparku v Čestlicích.
To také nebyl nejlepší nápad. Rodinky braly areál útokem a už v 10 ráno se tvořily u pokladen fronty. Areál je to rozlehlý, a i když byl zaplněn jen ze čtvrtiny, všude byly fronty a hafo lidí. Jen venku, kde stoupala z vody pára, nikde nikdo. Myslím, že jsem tam byla naposled, reklamy i na toboganech jsou už na mě prostě moc. S mokrými vlasy jsme vyráželi pokoušet štěstí a najíst se v restauracích okolo stadionu. Marně, všude bylo plno. Vždycky se bavím – jakmile se hraje, vše tady kolabuje. Zaparkovat není kde, v hypermarketu plno, v restauracích plno, tramvaje přijíždějí přecpané a odjíždějí prázdné. Na stadionu už pak bylo všechno tak, jak být má. Až na pár blbečků, kteří i přes opakované výzvy, ať všichni zůstanou na svých místech, vběhli na trávník (jeden ho dokonce kus vyrval a hodil mezi diváky) a přerušili mistrovský ceremoniál. Tak snad zas za rok… Dárek, který bolí A druhý dárek jsem si dala v pondělí. Nikomu jsem to neřekla a prostě jsem šla. Chtěla jsem to už dlouho, několik let. Konečně jsem se odhodlala. Opět jsem měla velice naivní představy. Bude to v pohodě. Bolelo to. Hrozně to bolelo. Chtělo se mi brečet, utéct. Říkala jsem si, že tohle už nikdy. Bolest odezněla a řekla jsem, že další ještě letos. Moje první tetování. Doma jsem to oznámila stylem, že měsíc teď nemůžu mejt nádobí. Nesetkalo se to s nadšením. Rodiče a prarodiče teď při čtení rozdýchávají šok. To si zase něco vyslechnu, už se na to těším. Ale je to malé a na ne moc viditelném místě. Neupozorňuji na to, radši. Nerada čelím otázkám „A proč?“ + „Co to znamená?“.
Třetí dárek si musím ještě vybrat. Chci nové kolo. Staré nebohé z roku začínající ještě na 19xx prostě už nestačí. Těch vytrpěných posměšků. Děkuji, už nechci. Ale vybrat si nové není jen tak. Těch značek, druhů, barev. Ano, jako správná slepička vybírám kolo i podle toho, aby mi ladilo k dresu, botám apod. Stále jsem si ještě nevybrala, je to náročné. Stále vytrvalý souboj mezi GT a Scott. Růžová má krapet navrch. Kdáák.
Stejně na oslavách narozenin jsou nejlepší dvě věci – všichni jsou na vás milí a snaží se vám udělat radost. A také dostanete spoustu květin (tomu neodpovídající počet váz doma) a bonboniér, které jíte ještě měsíc poté. Těším se i netěším na to všechno. Oddychnu si, když je po všem a zároveň už se připravuju na další.
Tak zase za rok…
http://petulka.bigbloger.lidovky.cz
