Je to sice bastard, ale je to náš bastard. Ten dávný výrok z rodu okřídlených charakterizoval vztah Ameriky k podivným režimům: i když je ten režim odporný, násilný a nedemokratický, hlavní je, že patří do sféry vlivu Ameriky, a ne Sovětského svazu či jiného soupeře. (Původní verzi výroku pronesl Franklin Delano Roosevelt v roce 1939 na adresu nikaragujského diktátora Somozy.) Ztratila tato logika smysl po konci studené války? Ne tak docela. Jakýmsi bastardem v soupeření Evropské unie a Moskvy o vliv se v posledních letech stalo Bělorusko.
Režim Alexandra Lukašenka je bastard, i když si to většina Bělorusů třeba nemyslí. Ale bastardem je zcela nepochybně pro EU – kdyby pro nic jiného, tak už proto, že provozuje trest smrti. A bastardem je i pro Rusko – kdyby pro nic jiného, tak už proto, že na Moskvě vydírá nízké ceny ropy. Takže Moskva i Brusel mohou rozvíjet takovou politiku vůči Lukašenkovi, která míří k premise „je to sice bastard, ale je to náš bastard“.
Kdo se nad tím morálně rozhořčuje, ať nejprve sám řekne, jak to udělat mravněji a přitom účinně. V EU ani v Rusku není reálná síla, jež by Lukašenka přiměla k žádoucím změnám. Ale když roku 2006 EU zakázala Lukašenkovi vstup na své území, Lukašenko časem propustil politické vězně. Potom už Unie zástupce Běloruska – ne samotného Lukašenka – zvala.
Má v této metodě pokračovat? Švédský ministr zahraničí Bildt si myslí, že ano: když v Bělorusku političtí vězni nebyli, Unie přijala vstřícné kroky, teď je tam politických vězňů řada, takže Unie může přitvrdit, dokud nebudou propuštěni. Co dodat? Je to sice bastardní obchod, ale náš obchod, navíc jediný účinný.
