Pátek 14. června 2024, svátek má Roland
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Naše bačkorová úchylka

Česko

Proč se Češi doma přezouvají a nutí k tomu i hosty? Pátrání po kořenech zvyku, který vyvádí z míry cizince, má překvapivou pointu

Také se vám už stalo, že jste na návštěvě dostali upocené, rozpadající se pantofle? Počátky tohoto nevšedního zvyku můžeme objevit ve dvacátých letech minulého století.

A přestože u nás dodnes těžko najdete domácnost, kde by se chodilo ve venkovním obutí, téma přezouvání dosud nikdo seriózně nezkoumal.

Vraťme se o tři desetiletí nazpět. Píše se rok 1978 a v pražském bytě Vlasty Chramostové a Stanislava Miloty v Čelakovského sadech se koná představení Makbetha, které zakázaná herečka a disidentka nastudovala společně se stejně postiženými: Vlastou Třešňákem, Pavlem Kohoutem, Pavlem Landovským a Terezou Kohoutovou (dnes Boučkovou). Do bytu se vešly tři desítky diváků: všichni se v předsíni zuli, odložili kabáty a do sálu, tedy velkého obýváku, pokračovali ve společenském oděvu, avšak bosi. „Na jednu hromadu se dávaly boty, na druhou šaty,“ říká Stanislav Milota. On sám seděl během hry v kuchyni a kolem půl deváté zaslechl z chodby hluk. „Jdu ke dveřím a podívám se kukátkem ven a tam jdou po schodech ve dvoustupech policajti s bílýma pendrekama,“ vypráví Milota. „Otevřel jsem prudce dveře a řekl jsem potichu: Co je? Poručík, který je vedl, mi stejně potichu odpověděl: Policie. Že prý se u nás děje nějaká nekalá činnost a musí všechny perlustrovat. Já mu odpověděl, žádná nekalá činnost, ale Shakespeare. Ale jestli to chcete zkontrolovat, tak pojďte tři dovnitř, ale zujte se. Když viděli ty hromady bot, tak se skutečně zuli a šli do kuchyně. Tam jsem je zabavil, než představení skončilo.“

Podobné příběhy v té době nebyly nikterak ojedinělé: Socioložka Jiřina Šiklová si vzpomíná, že před Vánoci 1980 měla doma balík letáků na podporu Polska. „Dělala jsem zrovna vánoční pečivo a zazvonil jeden tajný a jeden uniformovaný. A ten tajný chtěl jít dál, a já mu řekla: Tak to byste se ale měl přezout. No a ten uniformovaný ho zadržel slovy: No tak tam nepolezeme, a on se skutečně zastavil a jenom říkal, že mě přišel upozornit na... a nějaké blabla. Kdyby šli dál, tak by ten balík určitě hned našli.“

Herečce Báře Štěpánové její strýc Rudolf Battěk přímo poradil, aby estébáky při domovních prohlídkách zouvala: „Prostě když přijde, tak hned na něj spustit, ať se zuje, protože ono mu to ubere na důležitosti, když tam najednou stojí ve zpocených ponožkách, někdy i s dírou na palci. A oni se fakt, jak jim člověk řekl, zuli. Byli na to zvyklí z domova, kde na ně hned spustily manželky,“ popsala svou zkušenost Bára Štěpánová v rozhovoru s Pavlínou Formánkovou a Petrem Kourou před dvěma lety v časopise Dějiny a současnost.

Přezouvání příslušníků bezpečnostních složek se dostalo i do dobové literatury: Ve slavné „sci-fi“ povídce z roku 1983 Balada o rovnováze popisuje Milan Šimečka počínání armádního komanda, které mu přišlo na balkon instalovat „takticko-operační raketu středního doletu s jadernou hlavicí“. Když důstojník vidí nelibost paní domu nad tím, že vojáci do bytu vstupují v botách, velí: „Chlapi, vyzout! Přece tady paní nenašlapete. Nejsme žádní topenáři. A sám si jako první začal rozvazovat tkaničky. Pak se zul a stál před námi bezbranně v zelených silonových ponožkách.“

Zvyk přezouvat se na návštěvách sdíleli disidenti 70. a 80. let s většinovou konformní společností. „Nepamatuji se, že by se k někomu chodilo v botách, možná na Hrádečku u Havla, tam to bylo takové letní, tak tam jsme se nezouvali,“ říká Marie Vaculíková. Jak a kdy tato norma vznikla? Pátrání není vůbec jednoduché, protože kulturní antropologové ani historici dosud pro sebe toto téma neobjevili.

V bačkorách jen v Roztokách Historie přezouvání není příliš dlouhá. V křesťanství na rozdíl od islámu neexistovala žádná tradice rituální očisty nohou, do kostelů se chodilo vždy v botách a chůze bosky byla vyhrazena jen kajícným poutníkům, kteří chtěli zdůraznit míru svého pokání. Ještě v 19. století navíc boty představovaly hotové jmění a vlastník dvou párů se řadil k nepočetné společenské elitě. „V posledních desetiletích 19. a na počátku 20. století bylo, jak dokládají některé vzpomínky a korespondence, svrchovaně neslušné chodit v pantoflích a nedbalkách i ve vlastní domácnosti, pokud člověk nebyl vysloveně v soukromí, tedy v úzkém rodinném kruhu,“ říká historička Marie Lenderová. „Vrchlického bratr Bedřich Frída například shledal, že Ludmila, dcera paní Podlipské a budoucí manželka Vrchlického, je nevychovaná, neboť se před návštěvou objevila v nedbalkách a vyšívaných trepkách,“ říká Lenderová a přidává další příklad: „Augusta Braunerová, kterou trápily oteklé nohy, trávila léto v Roztokách, kde mohla chodit v pohodlné domácí obuvi, což v Praze, v domě U Racenbeků, sama považovala za krajně nevhodné.“

Budoucí Masarykův ceremoniář Jiří Guth-Jarkovský se v prvním vydání svého Společenského katechismu z roku 1914 zmiňuje v souvislosti s návštěvou o náležité obuvi: „Návštěvník má činiti dojmu, jako by právě vyšel ze svého pokoje...“ Na návštěvu je vhodné brát „lesklé boty na knoflíky nebo šněrovací, na nichž ať není stop bláta a jež nechť nejsou znetvořené, t. j. staré a rozšlapané“. Co má dělat host po vstupu do bytu hostitele? „Pán odloží v předsíni svrchník a deštník. Není-li v předsíni ani sluhy, ani věšáku, postavíme deštník do kouta a svrchník vezmeme přes ruku.“ O zouvání ani slovo, což je jasný doklad toho, že se tento zvyk před první světovou válkou nevyskytoval ani mezi těmi, kteří byli s etiketou na štíru.

Za Rakouska-Uherska se nepřezouvaly ve školách ani děti, mnohé chudé rodiče stálo nezměrné úsilí vybavit potomky alespoň jedněmi botami. Podle odborníka na dějiny školství Františka Morkese stanovilo nařízení ministra kultu a vyučování ze 17. července 1875 pouze to, aby žákům bylo umožněno „mokrý a zamazaný oděv, deštníky a podobně pokud možná mimo školní světnici odkládati“. „Učitel má pilně bdíti nad tím, aby žáci, než do školní světnice vstoupí, vždy obuv sobě řádně očistili a zavedeného k tomu přístroje užívati sobě navykli,“ píše se v nařízení.

Hajzlpucky z paneláků Zvyk, který si instinktivně spojujeme s dobou komunismu, má své kořeny již ve dvacátých letech. Stojí za ním podnikatelská expanze nejúspěšnějšího českého průmyslníka všech dob, Tomáše Bati. „Éra masového přezouvání nastala na počátku 20. let, když firma Baťa začala ve velkém vyrábět domácí papučky. Velmi dlouho, až do 50. let, se vyráběly na symetrickém kopytě, tedy bez rozlišení pravé a levé nohy,“ říká Miroslava Štýbrová ze zlínského Obuvnického muzea.

Díky masové strojové výrobě Baťa boty oproti minulosti fantasticky zlevnil, takže se poprvé staly „spotřebním zbožím“. Zatímco dříve měli lidé většinou jedny boty, nebo maximálně dvoje, zimní a letní, díky Baťovi si mohli koupit obuv určenou k různým účelům: sezonní vycházkovou, společenskou, pracovní, turistickou, sportovní... a také domácí.

Pokračování na straně 22

Dokončení ze strany 21

Na tu byly také zaměřené mnohé reklamní kampaně, které většinou akcentovaly pohodlí, které bačkory přinášejí. Baťovy slogany bačkory vychvalovaly rýmovánkami jako Milý je dárek - papučí párek!, Noha v teple - nemoc v pekle!, Spíš než tretky - dětem trepky! nebo Hned se nám to lépe učí, když vklouzneme do papučí!.

Na nové trendy po čase reagovalo i ministerstvo školství a osvěty, které v roce 1937 vydalo nový „školní a vyučovací řád pro školy měšťanské a obecné“. V něm se poprvé říká: „Pokud je možno, ať se děti ve škole přezouvají do suché nezablácené obuvi.“

Od masového rozšíření bačkor doma a ve školách k zlozvykům zouvání návštěv a nošení pantoflů v kancelářích však byla ještě dlouhá cesta. Při jejím vytyčení hrály hlavní roli společenské změny, které přinesl únor 1948. Prostřednictvím čistek a soudní perzekuce komunisté velmi rychle zdecimovali dosavadní elitu a na její místo vyzdvihli straně oddané kádry z řad dělníků. Tito lidé, většinou bez jakéhokoliv formálního vzdělání, a tedy i znalostí etikety, byli po absolvování krátkých kurzů marxismu instalováni do důležitých funkcí, k nimž patřily i reprezentativní byty, často i s původním vybavením, které bylo zabaveno exulantům, odsouzeným nebo vystěhovaných příslušníkům „buržoazie“ České hajzlpucky Zouvání bot v bytech se jako univerzální společenské pravidlo etablovalo v padesátých a šedesátých letech. Mocně k němu přispěla zejména skoro všeobecná zaměstnanost žen, které již neměly energii na to, aby se denně po práci věnovaly i úklidu domácnosti. „České hospodyňky jsou skutečnými hajzlpuckami,“ říká Milena Lenderová. Kromě nejvyšší elity si ale nikdo nemohl dovolit pomocnice do domácnosti, v chronicky nedostatkové ekonomice se nedostávalo ani čisticích prostředků a přístrojů. Podle Miroslavy Štýbrové tak za rozšířením prvního přikázání návštěvy - před prahem se zuj do ponožek - stály „zaměstnané ženy, které si naklidily svůj obýváček a chtěly, aby to tam vydrželo co nejdéle čisťoučké, a neměly na to žádný personál“.

V padesátých a šedesátých letech však ještě zejména u starší generace přežívaly staré zvyky, což vedlo k zábavným kulturním a mezigeneračním konfliktům. „Můj tatínek se doma nepřezouval, a když přišel domů na oběd, zdříml si v botách i chvilku na kanapi,“ vzpomíná novinářka Radka Kvačková, která pochází z pražské patricijské rodiny. „Když venku pršelo, tak mu maminka dávala pod nohy noviny, aby se bláto, když na podrážkách zaschne, nedrobilo přímo na divan. Když to viděl můj nastávající, tak se z toho mohl zbláznit.“

Přezouvání definitivně vyhrálo v šedesátých letech s výstavbou sídlišť. Byty v panelácích byly kolaudovány někdy i dva tři roky předtím, než k nim byly postaveny asfaltové chodníky. Dojít domů tak znamenalo přebrodit stovky metrů oraniště, což dobře ukazuje film Věry Chytilové Panelstory z roku 1979. V té době dokonce vládl zvyk nosit si s sebou na návštěvu pantofle v igelitce. Pro movitější byly určeny bačkory do kapsy, taštičky nebo v ozdobné etui. „Populární tehdy byly bačkůrky z chemlonu, různé návleky z textilií nebo úpletů, pletené bačkory se skandinávskými vzory, inspirované tradiční domácí obuví severských oblastí Evropy, a podobně,“ říká Miroslava Štýbrová. V ženských časopisech pak bylo možno číst návody, jak doma vyrobit háčkované návleky pro hosty ze starých silonových punčoch.

Letem světem přezouvání Přezouváním je proslulá zejména východní a jihovýchodní Asie, Japonci a Korejci mají dokonce zvláštní druh přezůvek na záchod. V islámském světě se boty zouvají nejen v mešitě, ale třeba také při jídle nebo tam, kde jsou koberce: za urážku platí již to, když někomu ukážete podrážku. V euroamerickém světě je však český zouvací zvyk dost výjimečný. Podobně jako u nás to chodí v některých částech Kanady a ve Skandinávii, tedy v oblastech s mnohem horšími klimatickými podmínkami. „Návštěva se bez otázky zuje a chodí v ponožkách,“ říká Jakub Cvach, který žije v Götteborgu. „V práci chodí část lidí ve venkovních botách a část má pantofle.“ Také střední Evropa volí přezůvky, zejména Slovensko a Rakousko. „Kdo se přezouvá doma, ten se přezouvá i u přátel a známých, někdo si s sebou vezme i vlastní bačkory,“ říká tlumočnice Klára Várnai, která žije v Budapešti. V Maďarsku se nicméně mnohem více než u nás zachoval „velkopanský“ zvyk doma se nezouvat. Podobně je to i v některých částech Německa: „Němci jsou dost hákliví na čistotu a bytovou kulturu, a pokud mají obavu o podlahy svého bytu, mají obvykle v předsíni připravené domácí obutí pro hosty,“ říká Vlastimil Bartoš, který žije v Ulmu. „Návštěvy se řídí podle toho, jestli je domácí uvítají v bačkorách, nebo dokonce v ponožkách. Pokud ano, návštěva se nabídne automaticky, že si boty zuje.“ V Polsku se na návštěvách většinou nezouvá.

Zřejmě světově unikátní je ale české přezouvání do domácí obuvi na středních školách. Upravují ho školní řády a ty, které připouštějí například nepřezouvat se v době letního času, jako je tomu na Gymnáziu Rokycany, zůstávají výjimečné. Za nepřezouvání jsou žáci tvrdě trestáni, což dokládá třeba platný školní řád Střední školy knižní kultury v Praze, v němž se píše: „Žáci se z hygienických důvodů povinně přezouvají a svrchní oděv odkládají v šatních skříňkách (za přezutí se považuje domácí obuv). Nepřezutý žák bude vyučujícím poslán do šatny, aby se přezul, a jeho následný příchod bude považován za pozdní. Opakované nedodržení pravidla přezouvání bude považováno za závažné porušení školního řádu.“

Dnes již alespoň část populace považuje zouvání za nešvar. Guth-Jarkovský naší doby Ladislav Špaček píše ve své knize Malá kniha etikety pro celou rodinu: „Na návštěvě se nepřezouváme, doba panelákových večírků sedmdesátých let s hromadou bot přede dveřmi je za námi. Muž v solidním obleku a v ponožkách stejně jako dáma v koktejlkách a bosa vypadají směšně. V obnošených pantoflích nebudou vypadat o nic lépe. Hostitelé se musejí smířit s tím, že po návštěvě budou muset uklidit, umýt nádobí i vyluxovat.“ Lidé se tomu diví Paneláky ze sedmdesátých let ovšem nezmizely, stejně jako jejich tehdejší obyvatelé se svými kulturními návyky. Zvyk zouvat návštěvy ustupuje jen pozvolna, jestli vůbec. „Když dnes říkám lidem, aby se nezouvali, tak se většinou diví,“ říká Jiřina Šiklová. U Vaculíků se zouvá dodnes: „Já někdy lidem řeknu, ať se nezouvají, ale Vaculík je v tom rigidní,“ říká Marie Vaculíková.

Dominanci českého zlozvyku zřejmě vbrzku neohrozí ani revolta mladých: „Moji studenti se z devadesáti procent shodnou, že u nich doma se všichni zouvají, a nevidí v tom nic špatného,“ říká Miroslava Štýbrová z Obuvnického muzea. „Už jim to moc nevyvracím, protože jsem začala být považovaná za střelenou ženskou, která má doma binec.“

***

Ještě v posledních desetiletích 19. a na počátku 20. století bylo svrchovaně neslušné chodit

v pantoflích a nedbalkách i ve vlastní domácnosti Zouvání bot v bytech se jako univerzální společenské pravidlo etablovalo v 50. a 60. letech. Mocně k němu přispěla zejména všeobecná zaměstnanost žen.

Kromě nejvyšší elity si nikdo nemohl dovolit pomocnice do domácnosti, v chronicky nedostatkové ekonomice se nedostávalo ani čisticích prostředků

O autorovi| PETR ZÍDEK Autor tohoto článku je historik a redaktor LN. V roce 1990 dostal ve 4. ročníku gymnázia dvojku z chování za to, že se nepřezul a drze odbyl fyzikáře, který mu to vytýkal.

Autor: