Boj proti módnímu kokainu způsoboval prvorepublikové policii velké problémy. Dnes si tato droga hledá cestu zpátky
V meziválečném Československu byly drogy doménou metropole. Dnes se však podle expertů rozdíl mezi městem a venkovem stírá.
Bývalý správce velkostatku Karel Neumann, bytem v Praze XVIII - Horní Liboc 34 snaží se získati podloudnou cestou ze Saska kokain prostřednictvím tamního obyvatelstva. Kokain prý potřeboval pro jistý hotel v Praze, kde jeho syn jest zaměstnán jako číšník. Šetřením zjištěno, že jeho syn Karel Neumann byl zaměstnán od 15. 4. 1932 do 15. 2. 1933 v hotelu Wilson, ale nyní jest bez zaměstnání. Případ vede se dále v patrnosti.
Úředníci masarykovské republiky, kteří podobné svodky na četnických stanicích a tzv. důchodkových správách sepisovali pro nově založenou Ústřednu pro potírání nedovoleného obchodu s omamnými prostředky, jen útržkovitě líčili špičku ledovce, který tehdy proplouval celou meziválečnou Evropou. Uvědomovali si to jejich nadřízení, ale věděli to také zahraniční obchodníci, kteří v Československu, kde pašování drog zůstávalo přestupkem a nevztahovalo se na ně extradiční právo, často nacházeli azyl. Děravosti teprve vznikajícího systému ochrany využívali však zejména drobní prodejci, kterým i za několik kilogramů drogy v aktovce hrozila jen pokuta nebo pár dní, maximálně týdnů vězení.
Nově vzniklá republika sice na základě mezinárodních dohod zmodernizovala protidrogovou legislativu, ale její kriminalisté neměli pro důsledné stíhání pašeráků a dealerů dostatek prostředků. Přes Prahu putovaly po tehdy už frekventované balkánské cestě do světa mnohakilové zásilky heroinu, ale na domácí scéně se vedle morfinu holdovalo především módnímu kokainovému prášku. „Bílý jed“, který se v rychlovlacích, automobilech ale i ruksacích pěších „pašerů“ dostával hlavně přes německou hranici, distribuovali mezi klientelou nočních podniků zejména prostitutky a hoteloví vrátní. Lékárníci ho pak zájemcům vydávali na předpis a pro vlastní přilepšenou i bez něj. Vedle syna velkostatkáře nebo majitele vítkovických železáren patřili k tradiční klientele českého polosvěta „kulturní pracovníci“, úředníci, studenti a zdravotnický personál.
„V okolních zemích se jelo převážně v opiátech jako opium, heroin a morfin,“ říká vrchní komisař Národní protidrogové centrály (NPC) Miloš Vaněček. „Ale i u nás se zneužíval hlavně kokain, čímž se vlastně předválečná situace přibližuje té dnešní.“ Právě kokain si totiž podle kriminalistů znovu hledá cestu do středoevropských nosů. Přestože tato droga se počátkem 21. století šíří z měst i na venkov, tradiční zóny jejího ilegálního prodeje dnes pozoruhodně kopírují místa z policejních zpráv předválečné ČSR.
Dobře načasovaná dávka
Kokainový sníh nespadl do Čech z čistého nebe. Narkotikum, jehož anestetické účinky na základě osobní zkušenosti doporučoval vídeňský zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, se běžně předepisovalo pacientům, kteří odvykali morfinu, jehož zneužívání nebylo v kraji ojedinělé ani za c. k. monarchie. „Za první republiky byly v lékárnách běžně k dostání opiové tinktury a roztoky, morfin i kokain,“ vysvětluje doktor Tomáš Zábranský z Centra adiktologie v Praze. „Ještě na počátku dvacátých let byl součástí některých sirupů proti kašli také heroin, ale ten byl později stažen.“
Novým experimentům s drogou napomáhaly poválečné problémy a nejistota společnosti: „Není to tak dlouho, co svět vdechoval výpary lidské krve a poválečná doba nabitá třídními boji, hesly a ziskulačností není bohatá na útlocitné lidi,“ psal znalec tehdejší noční Prahy K. L. Kukla. „Jaký tedy div, že dnes ty životem ničené postavy v tomto velkém shonu upadají do duševní bídy a utíkají k umělým útěchám.“ Poptávku po kokainu a hlavně jeho dostupnost ovlivňovaly ale v Čechách také další faktory, především sousedství Německa. V německém Göttingenu byl roku 1860 kokain poprvé v chemicky čistém stavu popsán, jeho zneužívání ovšem bylo u sousedů rozšířené již na konci první války a v roce 1920 se tu také začalo s jeho průmyslovou výrobou.
Dne 13. 10. 1932 byla zadržena v Praze na Staroměstském náměstí Marie Hlochová bytem na Král. Vinohradech, Uruguayská 16, která byla již dlouho pro podezření obchodu s kokainem sledována. Byl u ní v aktovce zabaven kokain v množství 1 kg... Podrobným šetřením bylo zjištěno, že kokain byl pašován ze zahraničí nezjištěným dosud automobilistou, zdržujícím se kdesi v Chebu. Německá kriminální policie na zdejší žádost vyšetřila, že kokain mohl býti zcizován v menších kvantech v továrně Merck v Darmstadtu. Na žádost hessenské policie bylo požádáno ministerstvo veřejného zdravotnictví a těl. výchovy, aby ze zabaveného kokainu bylo zasláno 5,10 gr do Darmstadtu zmíněné továrně, kde bude podroben chemickému zkoumání za účelem zjištění jeho původu.
České policejní zprávy o úniku kokainu z německých laboratoří zmiňují darmstadtskou firmu několikrát, podobně jako společnost Heisler z domácího Chrástu, kde se na základě licenčních povolení kokain také vyráběl. V souvislosti s ilegálním obchodem narkotiky pak Miloš Vaněček, který je spoluautorem chystané knihy Mandragora, morfin, kokain o historii drog v předválečné ČSR, upozorňuje hlavně na laboratoře koncernu Bayer v Leverkusenu: „Tehdejší československé úřady dokonce vyslovily podezření, že Německo k nám návykovou drogu distribuuje cíleně. Roku 1934 například policejní ředitelství pod hlavičkou ,přísně důvěrné‘ informovalo ministerstvo vnitra, že německá vláda má zřejmě zájem na tom, aby se do Československa podloudně dopravilo co největší množství omamných jedů.“
Počátky boje proti kokainu
Problémy se zneužíváním omamných látek si svět uvědomoval už za Rakouska-Uherska. Z podnětu USA a Číny se roku 1909 sešla takzvaní Opiová komise, jejíž opatření však nebyla ještě pro zúčastněné státy závazná. Kontrolu nad kokainem požadovala důsledně až Haagská dohoda o opiu z roku 1912, k níž ČSR přistoupilo o deset let později. Dohoda, k níž se připojilo třicet pět zemí, zakazovala užívat opium, morfin a kokain pro jiné než medicínské účely a výroba i distribuce těchto látek měla podléhat zvláštním povolením. Další zpřísnění legislativy následovalo po mezinárodní konvenci ze Ženevy roku 1925, jež vytvořila pro zákonný mezinárodní obchod s omamnými látkami systém dovozních a vývozních povolení, který se používá dodnes.
Zneužívání omamných prostředků se stalo i předmětem mezinárodních kriminalistických kongresů, které mimo jiné doporučily zřídit zemské centrály, a tak byla roku 1928 u policejního ředitelství v Praze založena zmíněná Ústředna pro potírání nedovoleného obchodu s omamnými prostředky. Předchůdkyně dnešní Národní protidrogové centrály však kromě zneužívání narkotik od počátku bojovala se dvěma nepřáteli: legislativou a nedostatkem prostředků.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
„Byl tam ten problém, že se ústředna sestávala jen ze čtyř lidí, kteří měli na starost celé území republiky i udržování korespondence s centrálami v zahraničí, se kterými se vzájemně informovaly o odhalených případech pašování,“ říká Vaněček. „Ti lidé prověřovali různé zábavní podniky, dělali revize v lékárnách a drogeriích a budovali evidenci jednotlivých případů, ale z archivních materiálů vyplývá, že její detektivové, kteří častokrát postupovali na základě nejrůznějších udání, nemohli pohotově vycestovat ani do Vejprt a museli jet vlakem.“
„Současný stav vyžaduje, aby potíráním obchodu narkotiky pověření výkonní orgánové měli možnost rychle odjížděti z ústředí na místo, kde jest podloudnictví avízováno a prováděti tam šetření, zdržujíce se případně tamtéž delší dobu,“ stěžovalo si tehdy policejní ředitelství. „Ježto úhrada jejich výloh a cestovného deníkem za předpokladu hražení výloh těch předem z vlastních prostředků jest za současného stavu zcela vyloučena, bylo by nutné na zmíněné účely povoliti zvláštní finanční prostředky.“
Výroční zpráva úřadu, v jehož čele stál policejní rada Josef Vaňásek, (nejpravděpodobnější předobraz policejního rady Vacátka z Markových Hříšných lidí města pražského), pak ještě v roce 1936 konstatuje, že „počet vlastních exekutivních orgánů ústředny je naprosto nedostatečný“.
V následujícím roce čeští kriminalisté v souvislosti s nedovoleným obchodem s drogami zatkli 58 osob, zabavili 2750 gramů opia a 290 gramů kokainu. V Praze bylo zaznamenáno 628 ilegálních obchodníků a jejich počet v celé republice se odhadoval na 1140. Jeden gram kokainu, který bylo možné získat i na lékařský recept za 12 korun, stál na černém trhu 180, mnohdy i 200 korun. Za tyto peníze se například v roce 1936 dal koupit letní kostým. Ne vždy bylo ale tak draho - v jednom doloženém případě chtěli překupníci nastrčenému detektivovi prodat dva kilogramy kokainu po 10 korunách za gram. Přesto, že byl kokain drahý, odhadovalo se, že zkušenosti s drogami od kokainu po morfium má jen v hlavním městě asi deset tisíc lidí. Kdo nešňupe dneska hlínu/ ten holduje kokainu/ šňupe ho a vidí svět/ samou lásku. samý květ! zpívalo se v pražských zábavních podnicích, kterých pracovníci ústředny zrevidovali na tři stovky ročně.
Ani příslušníci finanční stráže, kteří měli každý odhalený případ pašování drog hlásit ústředně, neměli lehkou situaci. Ze vzpomínek Alexe Jakubky v knize Smrt v celním pásmu například vyplývá, že pašeráky honili i v půjčovaných vozidlech: „V pětatřicátém jsme zachytili 20 dekagramů kokainu až v Kadani v hotelu Zelený strom. Jeli jsme tam s respicientem Brixim na jeho motocyklu. Zadržet totiž někoho přímo na hraniční čáře při tehdejších podmínkách malého pohraničního styku nebylo jednoduché.“
Ještě svízelnější však byl právní rámec. Trestní řád nelegální obchodování s drogami definoval pouze jako přestupek, trestaný většinou pouze pokutami, které se zadrženým vyměřovaly do 20 tisíc korun. Pokud nešly vymáhat, měnily se na tresty odnětí svobody s maximálně tříměsíční sazbou.
Pro nedovolený obchod, resp. pro podloudnictví kokainem byly dle přípisu okresního úřadu v Moravské Ostravě potrestáni vězením 30 dnů Anna Richtrová a Clausius Schippan oba bytem v Ratiboři, kteří byli zatčeni dne 19. 3. 1932 v kavárně „de l’Europe“ v Moravské Ostravě a zabaveny jim 2 kg kokainu... Pro důchodkový přestupek byli oba zadržení potrestáni finančním ředitelstvím v Opavě pokutou každý po 8.000 Kč. Pro naprostou nemajetnost provedeno upouštěcí řízení a uložen trest 28 dnů vězení.
„Na závadu tohoto boje jest, že tresty za obchod s omamnými jedy jsou poměrně nepatrné, takže nelze užíti odstrašující metody a pro výstrahu potrestati dopadené viníky exemplárně, jak by ve skutečnosti zasluhovali,“ posteskl si policejní komisař Jaroslav Šejnoha v Systému kriminalistického vzdělávání. Přestože policejní rada Vaňásek několikrát nadřízené úřady upozorňoval na to, že obchod s omamnými jedy by měl být zahrnut i do smluv extradičních, představovala Československá republika s deliktovými sazbami výhodný azyl pro zahraniční obchodníky s narkotiky, a ti ho také ve 30. letech často využívali. Policejní záznamy, publikované v knize Svět drog v Čechách, svědčí o nejednom případu, kdy se přes území Československa provážely z Bulharska a Turecka i heroin a surové opium, deklarované jako „zbytky látek“ nebo „barvy“.
Roli Prahy jako jednoho z frekventovaných evropských překladišť ilustruje takzvaný hamburský případ, jehož tranzitní nitky propojují odbytiště v Číně i východní pobřeží USA. Když v prosinci 1931 zadržela berlínská kriminální služba v simplonském expresu Augusta del Graciu, který operoval jako nákupčí drog pro pověstný americký gang bratří Newmanů, našli u něj dokumenty, z nichž vyčetli, že „Malý Augie“ nechal z Turecka do Hamburku odeslat 250 kg morfinu právě přes Čechy.
Už 4. prosince 1931 policejní úřad v Hamburku radiograficky sdělil policejnímu úřadu v Praze, že v Hamburku bylo zabaveno osm beden, označených jako strojové součástky, které z Prahy odeslala mezinárodní akciová společnost s příznačným názvem Intercontinentale, zabývající se transportem a spedicí zboží. V bednách, jejichž cílovou destinací měly být Spojené státy, objevili němečtí kriminalisté morfin. Na základě jejich tipu pak čeští policisté dohledali, že zástupce firmy Intercontinentale Ahmed Ekrem Bey, narozený v Istanbulu, donedávna bydlel v Praze v hotelu Central. Dalším šetřením se zjistilo, že podobným kanálem nechal Del Gracio odeslat 28 beden kovových barev (3220 kg) z Istanbulu do Prahy a z Prahy do Antverp a některé z těchto beden putovaly do Šanghaje.
Hamburský případ ilustruje také skutečnost, že mírnost české legislativy vůči pašerákům nebyla v tehdejší Evropě ojedinělá. Už během soudního líčení se skupinou Del Gracia bylo v Německu pět obviněných propuštěno na kauci. Po zaplacení 50 tisíc říšských marek zmizel německé justici i Del Gracio, který se ovšem k výnosnému podnikání s narkotiky brzy vrátil.
Jiné filmy pro pamětníky
„Přišli k nám z důchodkové kontroly udělat instruktáž o kokainu. Zpočátku jsme se toho moc nedozvěděli. Kokain je prý podobný naftalínu,“ vzpomínají příslušníci finanční stráže Alex Jakubka a Julius Zein. „Bylo to před obědem a my byli pořádně hladoví. Bylo nám řečeno, abychom okusili špetku kokainu na jazyk. Byli jsme zvědaví a nezkušení, a tak hrr do toho. Během slabé půlhodinky nám pěkně zdřevěněl jazyk. Do služby jsme šli s prázdným žaludkem. Na oběd jsme neměli pomyšlení.“
První zkušenosti s kokainem se ovšem sbíraly hlavně v metropoli. Nejproslulejšími distributory bílého prášku tu byli lékárníci, prostitutky a tanečnice, jejichž prostřednictvím se látka dostávala mezi pražskou smetánku i barrandovské herce.
„Nejdřív mi zdřevěněla huba, takže jsem nebyla schopná promluvit, pak se mi zatočila hlava a nestačila jsem utíkat do koupelny,“ vzpomíná prvorepubliková superstar Adina Mandlová na experiment s kokainem, který podnikla s kolegyněmi Baarovou a Hermanovou. „Jednou, když jsme byly samy mezi námi děvčaty, někdo přinesl balíček s kokainem a všechny jsme to vyzkoušely. Věděla jsem, že Lída i Ljuba si to zprubly už předtím a že to na ně mělo správný účinek, neboť je to povznášelo - i když jenom na chvilku - a inspirovalo k lepšímu výkonu. Naštěstí na mě to působilo naprosto opačně,“ vypráví Mandlová v autobiografické knize Dneska už se tomu směju. „Je pravda, že tyto drogy byly v uměleckém světě velice oblíbené a módní,“ potvrzuje rozšíření bílého prášku Vaněček. „Dokonce bych řekl, že experimentovat s kokainem patřilo málem k jakémusi standardu.“
Asi nejznámějším kokainistou první republiky byl milovník žen a šprýmař Hugo Haas, který se zkušenostmi s návykovou látkou nikdy netajil. „Šňupal kokain a často měl záchvaty beznaděje a omrzelosti, když droga přestávala učinkovat,“ tvrdí Mandlová, přestože režisér Otakar Vávra její tvrzení zpochybňuje a upozorňuje na Haasovu pracovní spolehlivost. „Protože utratil všechny peníze po barech za předražený, tajně kupovaný kokain, nezbylo mu každou chvilku na domácnost,“ vzpomíná na život se svým tehdejším partnerem Mandlová.
Na kokainovou módu odkazoval i film Pudr a benzín Voskovce a Wericha stejně jako už citovaný kuplet Kokain: Hrozná píseň o té neřesti - kterak vede ku štěstí: Kdo má ženu starou bábu a chce z ní mít mladou žábu/ kokainu vem sběračku a máš z báby fešačku, smáli se jeho autoři psychotropnímu efektu jihoamerické drogy v písni, jejíž refrén tvrdil, že kokain, ten je safra fajn.
Nové adresy na starých místech
„Kokain“ a „fajn“ jako by se rýmovalo i dnes, kdy je Evropa druhým největším kokainovým trhem na světě. Výroční zpráva Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogovou závislost (EMCDDA) za rok 2006 konstatuje, že šňupání kokainu tu „mírně předstihuje“ požívání amfetaminů a extáze, a po konopí je tak kokový prášek druhou nejužívanější drogou kontinentu. Podle odhadů s ním má osobní zkušenost víc jak 10 milionů Evropanů.
Jak potvrzují údaje české Národní protidrogové centrály pro rok 2006, kokain se stává dostupnou drogou i v ČR, kde jeho cena na nelegálním trhu klesá. „Skutečně máme náznaky, že kokain si dnes do střední Evropy a potažmo do České republiky znovu hledá cestu,“ potvrzuje vrchní komisař Vaněček symbolický návrat bílého prášku.
Zvýšení poptávky zaznamenal v loňském roce podle českých kriminalistů zejména Ústecký a Liberecký kraj. „V závislosti na kvalitě došlo k mírnému snížení ceny na zhruba 2000 Kč za gram,“ říká výroční zpráva. Podle jejích závěrů spotřeba roste také v Olomouckém a Moravskoslezském kraji, kam se kokain dováží hlavně z Prahy. Cena za jeden gram se třeba ve Stodolní ulici na Ostravsku podle policejních statistik pohybuje kolem 1500 Kč.
Do globalizovaného Česka nepřichází kokain z Německa, ale velice časté jsou menší zásilky z Nizozemska. Pašeráci, kteří dřív přecházeli s kokainem hraniční potoky tak říkajíc „na sebe“, operují dnes i jako kurýři pro narkomafie řízené Jihoameričany i obyvateli západní Afriky. Všechny zmíněné domácí zóny - severní Čechy, severní Morava a pochopitelně Praha - ovšem naznačují, že se kokain vrací na místo činu, třebaže si v tuzemsku nachází nové adresy. Hunkova restaurace, kam si k vrátnému pro svůj „pudr“ chodil Hugo Haas, už dnes neexistuje a do „kokainových podniků“, jako byl Bonbonier, Kolo nebo Turandot, už by nenašel cestu žádný pražský drožkař. Co se pro kokain a drogy obecně v Česku změnilo?
„Tehdy se při úspěšném zásahu našly deka nebo kila, dneska jsou to pomalu metráky. Asi největší rozdíl mezi tehdejší dobou a dneškem je ale v tom, čemu říkáme plošné napadení,“ říká vrchní komisař Miloš Vaněček. „Drogy už nedělají rozdíl mezi městem a venkovem. Jestliže za první republiky experimentovali s drogou lidé, kterým bylo dvacet, pětadvacet, dneska máme už šestnáctileté konzumenty a první pokusy s drogou podnikají některé děti v deseti nebo dvanácti letech.“
***
Roku 1934 policejní ředitelství informovalo ministerstvo vnitra, že německá vláda má zřejmě zájem na tom, aby se do Československa podloudně dopravilo co největší množství omamných jedů
Z archivních materiálů vyplývá, že detektivové z protidrogové ústředny, kteří často postupovali na základě nejrůznějších udání, nemohli pohotově vycestovat ani do Vejprt a museli jet vlakem
Miloš Vaněček vrchní komisař Národní protidrogové centrály„
Hugo Haas šňupal kokain a často měl záchvaty beznaděje a omrzelosti... Protože utratil všechny peníze po barech za předražený kokain, nezbylo mu každou chvilku na domácnost.
Adina Mandlová herečka
Na závadu tohoto boje jest, že tresty a obchod s omamnými jedy jsou nepatrné, takže nelze užíti odstrašující metody a pro výstrahu potrestati viníky exemplárně, jak by zasluhovali
Jaroslav Šejnoha policejní komisař z 1. republiky
O autorovi| JAN ČÁP, Autor je redaktor Orientace LN
