Špatné zákony jsou prý od toho, aby se porušovaly.
Pravidlo, že jeden zaměstnanec nesmí vykonávat stejnou práci u stejného zaměstnavatele ve dvou pracovněprávních vztazích, ale špatné rozhodně není.
Přesto k jeho porušování dochází, často ke spokojenosti obou smluvních stran - tedy firem i zaměstnanců. Z toho je zřejmé, že je tady „něco špatně“.
Tím „něčím“ je idea jakési univerzální ochrany zaměstnanců vůči firmám, v Česku převtělená do zákoníku práce. V praxi se pak promítá do snahy nadiktovat jeho prostřednictvím každý detail pracovních smluv. Flexibilitě je ponechán pouze velmi malý prostor.
Zákoník práce se tak tváří jako mocný ochránce vykořisťovaného lidu, ve skutečnosti ale mnohým lidem poskytuje medvědí službu. Znesnadňuje jejich přístup k práci a k výdělku. Výsledkem je, jak jinak, hledání situace, ve které se vlk (člověk usilující o výdělek) nažere a koza (firma) zůstane celá. Ze zákona o zachování hmoty vyplývá, že i tato situace musí mít svoji oběť. V případě obcházení rigidních pravidel vztahujících se na zaměstnanecké úvazky je obětí stát. Práce „načerno“ ho připravuje o daně, které by inkasoval z práce legální. Na paměti by to měli mít všichni „sociálně“ smýšlející, kteří horují pro co možná nejrigidnější zákoník práce.
Z rozšíření práv na volnější dohody by profitovali všichni.
