Politicky uvědomělá jsem byla nejdřív čistě intuitivně,“ říká vypravěčka nového románu Petry Hůlové s názvem Strážci občanského dobra. „Začalo to malůvkama Aurory, tanků a nabalzamovanýho Lenina v mateřský školce a časem se ta nesourodá spleť dětskejch představ tříbila a formoval se mi světonázor.“ Křestní jméno této mladé ženy se v knize nikde neobjeví, snad abychom jí mohli říkat soudružka Komárková. Pěkně popořádku nám pak předkládá svůj život odehrávající se od poloviny 70. let v panelákovém novoměstě Krakově, postaveném na bažinách uprostřed ničeho.
Hůlová tentokrát zvolila podobnou strategii jako Jáchym Topol ve svém loňském románu Chladnou zemí - vypravěče, jehož perspektiva je mírně vyšinutá a který nezlomně logickými úvahami dospívá k bizarním závěrům. Komárková pevně věří ideálům marxismuleninismu a nedostatky minulého režimu jsou pro ni jen „porodní bolesti“ na cestě k beztřídní společnosti. Společnost po „kontrarevoluci“ v roce 1989 ztratila společnou ideu a rozpadla se do sobeckého individualismu. Vypravěčka se však nevzdává a z dětí vietnamských imigrantů vytváří pionýrský oddíl, „základ novýho kolektivu založenýho na principech soudružství“. Černá čtvrť Novoměsto Krakov připomene Most či Karvinou, ale čím hlouběji se noříme do děje, tím surreálnější kontury toto místo získává. Je to uzavřený svět mizerně postavených panelových domů, prašných ulic, co se mění v bahno, jakmile sprchne, město nedodělaných promenád a nikdy nepostavených sportovišť. Po Listopadu se postupně vybydluje a prázdné domy obsadí místní svobodomyslná mládež - město se rozdělí na Krakov spořádaných občanů a „černou čtvrť“, komunu „existencí“, kde nefunguje elektřina, ale večer tu planou ohně. Právě v této černé čtvrti žije sestra vypravěčky Milada, která je ve všech ohledech jejím protipólem.
Svůj plán naplnila autorka skvěle, v podstatě se jí nedá nic vytknout - vypravěčka je konzistentní v perspektivě i v jazyce, Krakov je autentická noční můra všech sídlištních měst a čtenář váhá, jestli křivý pohled soudružky Komárkové náhodou neotvírá skříň s kostlivci dnešní doby. Ale na román tohle nestačí. Hlas hlavní hrdinky je sice výborně stylisticky zvládnutý, není ale moc jasné, z čeho vyrůstá její přesvědčení. Proto je také dost obtížné se do jejího partu hlouběji ponořit. Vyprávění studeně teče v jedné rovině, bez zrychlení či zpomalení, banální se mísí s důležitým. Děj se zaplétá, ale ne vždy to má nějakou odezvu v celku. Čtenář je čím dál lhostejnější a nedočká se ani kýženého vysvobození v podobě popisu krakovské poslední bitvy.
Osudy obyvatel Krakova jsou jistě nešťastné, ale autorka je nenaplnila hlubší tragikou. Důvod je možná ten, že ve Strážcích občanského dobra se Petra Hůlová dostala do vleku své vlastní vypravěčky. Nasedla na vlnu, aniž by moc řešila, jestli míří k nějakému břehu.
Petra Hůlová: Strážci občanského dobra
Torst, 2010, 212 stran
