* LN Při vyhlašování evropského roku tvořivosti a inovací bylo jako inspirace uváděno vaše jméno a váš projekt Orbis pictus. Co si o tom myslíte?
Těší mě to, tvořivost ovšem vždy byla a bude, je v každém a jde o to, jak jí z nás dostat co nejvíc. Tvořivost, a pro mě především schopnost imaginace, je zcela zásadní inovační motor a je jen dobře, podaří-li se ji díky těmto reflexím mnohem více zvýznamnit.
* LN Zkrátka si někdo všiml, že tu je výtvarník, který svou imaginací a hravostí vtahuje do tvorby i své okolí...
Možná, ale pokud myslíte interaktivní, herní expozice, netvořím je sám. Jsem sice scenáristou těchto projektů, které různě vyvíjíme od roku 2000, ale podílí se na nich desítky nejen českých umělců.
* LN Máte na mysli Hnízda her?
Ano, expozici, proběhnuvší v galerii Rudolfinum. Vždy jde o kolektivní soubor nástrojových objektů, jejichž některých jsem autorem. Hnízd her se zúčastnilo dalších třicet umělců. Vznikají takto velmi překvapivě propojené homogenní celky, neboť všechny práce slučuje jejich nástrojovost, herní použitelnost. Při přípravách expozice Orbis pictus a následného Labyrintu světla už organizačně pracujeme v rozšířenějším týmu, koncepčně spolu s Ondřejem Smeykalem. Od počátku je to tedy kolektivní práce.
* LN Výstava teď putuje po světě?
Momentálně je projekt Orbis pictus aneb vystaven ve Vancouveru. Vroce 2005 mě oslovili Jiří a Radana Waldovi, kteří vydávají postupně v různých jazycích a pokaždé s jiným ilustrátorem Komenského Labyrint světa a ráj srdce, abych navrhl trojrozměrný interaktivní objekt, který by byl volnou metaforou této knihy. Nakonec se z toho zadání vyvinul celý interaktivní soubor, který má neustálý vývoj. Vznikla expozice s názvem Orbis pictus aneb Brána do světa tvořivé lidské fantazie.
* LN Už jen když člověk knihou listuje, vidí, jak je stále moderní.
Ano. Když mě vloni Jiří Wald vyzval, abych udělal pro anglický překlad knihy Labyrint světa a ráj srdce ilustrace, asi půl roku jsem jeho nabídku odmítal, protože jsem nevěděl, jak tento obsáhlý text uchopit. Hlavně jak si poradit s koncem, který u Komenského logicky vyúsťuje ve víru. Jak s tímto pojmem operovat dnes? Nakonec jsem pro sebe našel řešení v co nejabstrahovanější poloze. Nakreslil jsem vířivé labyrinty srdce, ve kterých se různou měrou sváří oba lidské póly. Temné i barevné energie se v závěru knihy prosvěcují, i když malé zrno temného pólu zůstává. To se vydělit nedá.
* LN Objevil jste v Komenském nějakou myšlenku, která vám do té doby zůstávala skryta?
Už jen prokousat se jeho jazykem je velmi těžké. Většina knihy popisuje panoptikum světa, ale pořád dominuje jedna myšlenka – jak z toho všeho ven. A kam? Závěr knihy jsem četl pořád dokola a snažil se jej pro sebe přeložit. Některé metaforické pasáže jsme pak použili pro obrazový atlas Orbis pictus aneb, který vyšel k této interaktivní expozici.
* LN Podle čeho vybíráte výtvarníky ke spolupráci?
Oslovuji ty umělce, kteří se pohybují mezi jednotlivými obory, na rozhraní. Projekt maže hranice mezi uměleckými obory a kategoriemi. Sám mám zkušenost s divadlem, mnozí jsou současně i hudebníci, mezi dalšími autory je třeba architekt, stavitel varhan, nebo astronom. Většina z nich studovala výtvarné vysoké školy.
* LN Diváka vtahujete do svého vidění světa, ale zároveň mu ponecháváte svobodu jeho vnímání.
Naše expozice nejsou výstavami objektů jednotlivých umělců, konfrontacemi mezi jejich sděleními. Všichni autoři počítají s tím, že jejich nástroj či objekt splyne ve společném organismu s ostatními. Tím se obsahová individualita dostává do pozadí. Tyto nástroje jsou komunikačními prostředky společné hry a návštěvníci do nich můžou – obrazně i reálně – vstoupit.
* LN Čili předem počítáte s tím, že se divák osobně zapojí.
Ano, jeho aktivitu projekt přímo vyžaduje. Nabízíme jakýsi nástrojový happening, místo pro imaginativní setkání, živé prostředí.
* LN Výstavy jako Hnízdo her nebo Orbis pictus návštěvníka vedou k aktivnímu vnímání umění.
Cílem je, aby se lidi zbavili předsudku, že umění je jakýmsi nesmyslným apendixem, který si vytváří nějaká výlučná sekta sama pro sebe. Uvádíme diváka do procesu vzniku a je jen na něm, co vše si z této situace odnese. Kdyby existovalo více aktivních poznávacích, zároveň však hravých zón, věřím, že by ožila i situace v kamenných galeriích. Že by stoupl zájem i jiných než jen poučených vrstev společnosti.
* LN Používáte vlastně princip společného sdílení.
Třeba u knihy nepotřebuji, aby mi ji někdo předčítal. Ale v divadle je společné vnímání nenahraditelné. Interaktivní expozice jsou panoptikálním souborem, vyluzujícím zvuky, vizuální obrazy a pohyblivé vlny. Jak se do něj volá, tak se z něj i ozývá. Podle počtu lidí se mění atmosféra. Nedáváme nikam žádné cedulky a návody, jak s různými nástroji zacházet. Dáváme přednost objevu, byť by k němu dospěl třeba jen jeden člověk z pěti. Je to jeho interpretace a jeho objevování je mnohem důležitější, než kdyby si jen ověřoval, jestli to funguje tak, jak je napovězeno.
* LN Lidi se na vašich výstavách chovají hodně spontánně...
Vstupují do otevřeného, svobodného prostředí, kde je nikdo nehlídá. Velmi rychle se odblokují a vezmou situaci za svoji hru. Tím padá hranice nedůvěry k vystaveným objektům. Stávají se spoluautory. Možná pro to chodí na expozici tak široká škála diváků. Potkávají se na vlně spontánnosti. Hravý rozměr projektu je vstupní branou. Já doufám, že tento uvolňující herní přístup umožňuje tvorbu asociací a představivosti. Že rozdmýchává myšlení. Vytvářet pouze relaxační krajinu by nás nebavilo.
* LN Také se ale už stalo, že vám tu expozici lidé skoro rozebrali.
To jsou počitatelné ztráty. Daň za živost. Hnízda her zahrnovala drobnější, přeskupitelné objekty, působilo to jako smeťák. Jako takový vzal rychle za své. Když jsme pak připravovali soubor pro Český pavilon na EXPO 2005 v japonském Aichi, které navštívilo milion sedm set tisíc lidí, musely nástroje přežít. Zvolili jsme tedy výrobně náročnější a bytelnější objekty. Momentálně probíhající expozicí Orbis pictus ve Vancouveru projde denně stovky lidí. Na místě je stále v permanenci český technik.
* LN Začal jste s interaktivními expozicemi doma, ale postupně se vaše projekty dostávají do světa. Jaké je vaše zjištění – lidé jsou všude stejní?
Už z předešlých divadelních návštěv exotických zemí mám zkušenost, že imaginativní, otevřená hra je srozumitelná vždy. Představivost máme všichni. Na této kreativní platformě se lze domluvit všude. Spontánnost a chuť reagovat je stejná, jsou jen rozdíly v intenzitě. V Japonsku je pochopitelně jiný typ spontánnosti než v Africe.
* LN Vaše expozice putuje po světě s obměnami?
Ano je vývojovým organismem, přizpůsobujícím se prostorům, ve kterých pobývá. Od roku 2006, kdy měla premiéru v Českém centru v Paříži, byla vystavena v dalších sedmi městech doma i v zahraničí, takže je prakticky permanentně ve hře. Pro pražské uvedení v Českém muzeu hudby jsme přizvali další umělce. V kanadském Vancouveru si expozice pobyde pět měsíců v muzeu TELUS World of Science.
* LN Co je to za muzeum?
Spíše než muzeum je to hrací zóna, plná pomůcek a naučných systémů, pomáhajících pochopit fyzikální jevy a přírodní zákony. Škola hrou. Takovéto sekce má většina přírodovědných muzeí na Západě. Poprvé jsem takovouto hernu názorných pomůcek viděl v San Francisku v roce 1996 v Exploratoriu – Muzeu přírodních věd. Ta euforická atmosféra mě tehdy fascinovala. Inspirovala mě k úvahám, jak tento instrumentální princip použít pro umělecký projekt. Zaujala mě možnost osahat si vlastními smysly nástroj a objevit sám jeho funkci, manipulovat s ním a pozorovat přitom neustálé změny, mít na ně vliv. Začala mě tehdy lákat vize propojení fyzikální funkce nástroje s uměleckou metaforou.
* LN Ukážete se s něčím novým v brzké době také doma?
Teď chystáme následnou interaktivní expozici Labyrint světla opět asi s dvaceti nejen českými umělci na květen červen do unikátní secesní budovy Ekomuzea, které sídlí v bývalé čističce odpadních vod v Bubenči. Tentokrát chceme temné prostory čističky, včetně magických cihlových katakomb, ozvláštnit světelnými objekty a instalacemi. Kromě toho souběžně chystáme pro libereckou knihovnu jinou verzi interaktivní expozice, projekt, jehož těžištěm bude papír a kniha. Projekt se jmenuje Leporelohra. A to jsme ještě dostali možnost spolu s architektonickým atelirém K2 vytvořit kreativní rozhlednu pro Javornickou hůru, takže to je na zbláznění...
***
Jělěňovitý přesletec Petr Nikl (* 1960) je český malíř, hudebník a divadelník. Už v dětství ho formovaly tři směry – otec akademický malíř, matka návrhářka hraček a dědeček zlepšovatel a dřevomodelář. Po vystudování pražské AVU byl jeden ze zakládajících členů skupiny Tvrdohlaví, v roce 1995 mu byla udělena Cena Jindřicha Chalupeckého. I když se původně věnoval malbě, grafice a kresbě, postupně se dostává i k divadlu a hudbě. Nikl také vydává autorské knihy pohádek – Pohádka o rybitince, O rybabě a mořské duši, Záhádky, Jělěňovití. Věnuje se výtvarným a divadelním performancím, vystavoval masky a vystupoval v nich. Se skupinou Lakomé Barky vydal desky Nebojím se smrtihlava (2004) a Přesletec (2006). Za knihu Záhádky získal v roce 2008 ocenění Magnesia Litera.
Interaktivní expozice jsou panoptikem vyluzujícím zvuky, obrazy a pohyblivé vlny. Jak se do něj volá, tak se z něj ozývá.
