Jestliže se psalo, že Polákům při katastrofě u Smolenska zahynula najednou elita národa, u nás to máme jinak. Do pomyslného letadla na věčnost nastupují nejlepší muži a ženy této země zvláště letos s jakousi bolestnou pravidelností. Jen si vezměte za půl roku to množství: Ivan Medek, Jaroslav Jirsa, Anna Fárová, Běla Kolářová, Tomáš Špidlík, Jan Balabán, Otakar Motejl, Jarmila Bělíková, Josef Koukl, Vladimír Bystrov, Ota Rambousek, Ladislav Smoljak, Jaroslav Škarvada, Vladimír Justl a teď ten Mirek Dlouhý. Až mě mrazí.
Musím zanechat vzpomínku na předposledního muže. Napořád budu mít v paměti Vladimírův ráčkující hlas, nesmírný renesanční rozhled a vtip. Když jsme před čtvrtstoletím s Jirkou Cerhou a půlkou CaK Vocalu chystali ve Viole pásmo z veršíků mých a kolegy Edwarda Leara s názvem Zasmušilý jinoch a rozpustilí dědečkové, Heleně Arnetové sice pořád říkal Arrrnoutová, ale jako režiséra nám diskrétně sehnal Evalda Schorma, který byl tehdy v nemilosti. Ten se na nás přišel dvakrát podívat na zkoušku, jak měl ve zvyku, pravil, že jsme mladí a krásní a že nemá co režírovat. Jen aby si tenhle při písničce sednul a při recitaci tamten stál a bylo to. Na plakátech ovšem Schorm být uveden nesměl.
Nezapomenu, jak jsem Vláďu potkal rozzářeného pár dnů po 17. listopadu 1989, kdy mi na chodníku v Jindřišské ulici připomínal barokní proroctví, že naše svoboda vzejde ze svatořečení Anežky České, což se stalo dvanáctého Pro uchování naší kultury toho vykonal v Odeonu a ve Viole jako málokdo, však by se Vladimír Holan nekamarádil s nějakou nulou. Volali jsme si kvůli čemusi loni a pravil: „Až pudeš kolem, dáme si kafe.“ Drahý Vláďo, dáme, ale jindy a jinde.
Co člověka může přivést na jiné myšlenky, když mu odcházejí kamarádi? Hudba utěšitelka a jako každý rok stabilně neselhávající léčebna v podobě festivalu Respect, otevřená minulý víkend na pražské Štvanici. Zápas Dánska s Kamerunem na fotbalovém MS jsem zkrátka musel oželet. O senegalském Orchestru Baobab jsem zde již nadšeně referoval předloni, kdy hrál v Lucerna Music Baru. Chválu můžu jen zopakovat. O jako obvykle skvělé atmosféře akce svědčí třeba fakt, že při jejich „konkurenčním“ vystoupení tančila i tuvinská zpěvačka Radik z kapely Yat-Kha. To, co vyluzuje z hrdla její zpěvák Albert Kuvezin, nelze popsat. Když nazpíval album cover verzí Led Zeppelin a Black Sabbath, Ozzy Osbourne se možná hluboce zastyděl. V roce 1991 je objevil Brian Eno jako porotce festivalu asijských pěvců v Alma-Atě a od té doby ohromují svět kombinací lidových písní, rocku a elektroniky. Dostalo mě i vystoupení sicilského ženského tria Assurd (včetně jedné Argentinky), které se doprovází na akordeon, a pro změnu palestinské Trio Joubran, jehož členové z loutny, zvané oud, drnkají vyhrávky jemné jak pleť miminka.
Festival se povedl a račte porovnat, jakou pozornost mu věnovala média proti narozeninovému koncertu jistého otylého kolotočáře. Nic to ovšem nemění na faktu, že Orchestra Baobab = 150 000 Michalů Davidů.
