Středa 22. května 2024, svátek má Emil
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Největší normalizační exotika? Rumunsko

Česko

Zatímco většinová populace mířila za normalizace k Baltskému nebo Černému moři a šťastlivci na Jadran, nekonformní mládež zlákalo Rumunsko. „V tamních horách jsme se cítili opravdu svobodně,“ říká spisovatel a nakladatel Martin Vopěnka (* 1963).

* LN Kdy a kam jste jel poprvé do zahraničí?

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsme s rodiči navštívili dědečka ve Švýcarsku, který tam za pražského jara působil v OSN a po okupaci tam zůstal. Bylo mi šest let, ale dodnes si ten pobyt velmi plasticky pamatuji, protože se to zcela vymykalo všemu, co člověk znal. Bylo to jako výlet do úplně jiného světa. Švýcarsko bylo tehdy i v kontextu západních zemí velmi bohatá země a já jen zíral na výlohy hračkářství.

* LN Kam jste jezdil za normalizace?

V sedmdesátých letech jsme jako rodina v podstatě nikam nejezdili, protože naši na to moc nebyli a třeba cesta do Jugoslávie by pro nás byla i finančně nedostupná. Prázdniny jsem trávil někde na Sázavě nebo Berounce, ale pokud zrovna nerostly houby, tak mě to vyloženě otravovalo a těšil jsem se, jak zase budu s klukama řádit někde v Praze na dvoře. Když jsem začal dospívat, jezdil jsem jako tramp s usárnou po Čechách. Jednou jsme takhle vyrazili stopem do Rumunska. Do tamních hor jsme nebyli dostatečně vybavení, ale mě fascinovalo, že je to tak jiné než zdejší normalizovaný svět. Rumunsko sice tehdy byla diktatura ještě drsnější než ta naše, ale v horách tam zůstával tradiční způsob života. Člověk se tam mohl cítit svobodně.

* LN Proč právě Rumunsko?

Bez větších formalit se tehdy dalo dostat jen do Maďarska, Polska, Východního Německa, Bulharska a Rumunska. Byl jsem v horách i v Bulharsku, ale tam se již projevoval tamní komunistický režim podobně jako u nás – struktura tradičního venkova byla zničená a všude stála JZD. Skutečné kouzlo mělo jen Rumunsko, kde v horách byli lidé odkázáni na svá hospodářství. V obchodech nebylo nic, peníze neměly žádnou hodnotu, zato výměnný obchod kvetl. Za karton kentek se tam dalo tak tři týdny žít.

* LN Byli jste v rumunských horách průkopníky, nebo to tehdy pro určité vrstvy byla populární destinace?

Jezdilo se tam celkem hodně, nejen od nás, ale taky z NDR, tam mířili takoví trošku alternativní lidi. Byl jsem tam loni znovu se svým šestnáctiletým synem a mám dojem, že je tam dnes méně lidí, než bylo tehdy.

* LN Jak se do Rumunska cestovalo, vlakem?

Ano. Jednou jsme to zkusili stopem, ale to skončilo fiaskem, stáli jsme dvanáct hodin hned za Prahou. Tady se tehdy prodávala asi za 15 korun karta Mezinárodního svazu studentstva a my jsme ji v Rumunsku úspěšně vydávali za mezinárodní jízdenku. Průvodčí to v životě neviděli, takže nám ji razítkovali a my mohli jet zadarmo. Svým způsobem to byla země neomezených možností. Když jsme třeba jednou zabloudili a dostali se do obřího zlatého dolu, tak nás horníci provedli šachtou skrze horu.

* LN Usiloval jste někdy o devizový příslib a cestu na Západ?

Koncem osmdesátých let, kdy již režimu teklo do bot, tak zavedli, že když příbuzní v zahraničí složili nějaké peníze, tak bylo vycestování snazší. Ale můj dědeček, který žil v Rakousku, se politicky angažoval, takže ani tímto způsobem to neprošlo. Naplánovali jsme si s partou cestu do tehdy neuvěřitelných orientálních dálek – Řecka a Turecka –, ale mě jediného nepustili.

* LN Kam jezdíte dneska?

Byl jsem ve vysokých horách všude možně, na Ťan-Šanu, v Andách, a dokonce i v Antarktidě na stanici, kterou vybudoval Jaroslav Pavlíček. Od té doby mám pocit, že mi svět z hlediska cestování již nedokáže nabídnout moc nového. Důležitější než kam jet se mi dnes zdá s kým a proč.

Autor: