Když dva dělají totéž, není to totéž. Dalším důkazem okřídleného rčení je srovnání Řešení problematiky manažerských platů navrhované německou vládní koalicí vedenou kancléřkou Angelou Merkelovou se Strašením na stejné téma prováděné Paroubkovými sociálními demokraty, kteří se dané problematiky chopili v Česku nejrazantněji. Vysoké odměny manažerů státních firem či firem, kterým k přežití musel dopomoci finanční injekcí stát, totiž nejsou trnem v oku politiků a veřejnosti pouze v Česku.
Zatím jediným konkrétním „opatřením“ Paroubkovy iniciativy bylo hřmotné vyhlášení, že manažeři ve státních firmách buď zveřejní své platy, nebo v případě podzimního vítězství ČSSD ve volbách přijdou o práci.
Merkelová jde na věc jinak.
Vládní koalice prosazuje zákon, podle kterého budou manažeři akciových společností čelit hrozbě pokuty ve výši minimálně osmnácti měsíčních platů, pakliže je soud shledá odpovědnými z nedbalosti, která následně způsobí firmě škody. Cílem legislativy je dosáhnout toho, aby manažeři usilovali o dlouhodobou rentabilitu firmy a „nehonili“ pouze krátkodobý zisk. Že se jedná o aktuální téma i v Česku, odhalil i nedávný průzkum MF Dnes mezi českými manažery – ti přiznávali, že jsou někdy tlačeni vlastníky firem ke zkreslování výsledků.
Výhodou německého řešení je, že je plošné, vztahuje se na manažery všech veřejně obchodovaných firem na burze. A ještě něco. Postihováni jsou až manažeři, kterým byla nezávislým soudem prokázána vina. Podobná plošná opatření lze vystopovat i v jiných zemích. Například v Británii uvažují, že by banky v případě vyplácení tučných platů svým šéfům měly za povinnost vytvářet vyšší množství rezerv.
Těmito kroky by se měli inspirovat i politici v Česku. Namísto vyhrožování.
