Ústavní soudce ve výslužbě, leckterý bezdomovec, muž starající se o děti -ti všichni jsou oběťmi dnešního penzijního systému. Modelu, který je možná nejperverznější na světě.
České důchody ukazují jednu z největších slabin ne-liberální demokracie: tyranii většiny. Jakkoli je systém hrubě nespravedlivý a plný chyb, dvěma třetinám voličů vyhovuje - a politika se dvacet let bojí cokoli změnit, aby nepřišla o jejich přízeň. Přesto je téměř jisté, že se systém po volbách začne měnit. Proč? Paradoxně díky krizi. Státní důchodový účet, který měl být ještě šestnáct let zdánlivě v plusu, vykazuje k poslednímu prosincovému dni dluh ve výši 30 miliard.
Od Vladimíra Špidly po Mirka Topolánka uznávají všichni politici (pravda, s temnou výjimkou Jiřího Paroubka), že je třeba systém změnit, neboť směřuje ke krachu. Říkají jen půl pravdy: musí se změnit, protože je špatný a nespravedlivý. Ke kolapsu navíc dojde dříve, než se ještě loni „plánovalo“. A nebude už z čeho důchodové schodky dotovat - naopak. Státní finance jsou v tak hrozném stavu, že se bude šetřit všude. Možná i na beztak nízkých důchodech. Moje stáří si přivlastnil stát Mluví lidským hlasem, ráno chodí po čtyřech, v poledne po dvou a večer po třech nohách. Čím více má nohou, tím méně síly. Co je to? Pravěká hádanka Sfingy Oidipovy naráží na tíhu posledních let člověka: Jak přežít, když už nejsme schopni lovit, sklízet ani rubat uhlí? Od počátku civilizace známe v podstatě jen dva přístupy: spolehnout se na potomstvo (potažmo širší obec), nebo si celý život „dávat stranou“. Nám zůstala v jazyce jistá kombinace obou, vejminek. Když hospodář odcházel na odpočinek a předal statek dědicům, vymínil si, co a kdy bude dostávat (kolik mouky za rok, kolik otopu a jaké maso o svátcích). Teprve první německý kancléř, proslulý Otto von Bismarck, přišel na počátku industriální éry s návrhem povinného pokladničního systému (mimochodem s použitím výstižného termínu Staatssozialismus. Těch pár dělníků, kteří se dožili sedmdesátky (!), pak skutečně dostávalo z pojištění penzi.
I díky Bismarckovi dnes o důchodech mluvíme převážně manažersko-technologicky, tedy jakým způsobem nastavit redistribuci, náhradové poměry, rozhodné období; predikujeme demografický vývoj, zhodnocení úspor i saldo důchodového účtu. Jenže penzijní otázku nemůžeme oddělit od obyčejných lidských otázek stáří, důstojnosti, rodinných vazeb.
Stáří vždycky páchlo bezmocí a chudobou, před kterou člověka ochránili jen nejbližší, úspory a úcta ke zkušenosti. Finanční soudržnost velké rodiny se již dávno rozpadla, úspory si vytvořil málokdo a zkušenost je v situaci, kdy každá nová generace vyrůstá na úplně jiných nových technologiích a živí se (technicky) jiným způsobem, povětšinou na nic. Životních zkušeností, které jsou i ve stáří významné, a tudíž „prodejné“, ubývá. Když dnes chystáme konference a semináře o silver economy (česky třeba prošedivělých zákaznících), bezděčně přiznáváme, že peníze jsou jednou z mála věcí, které generaci 65+ uchovává váhu, důležitost a v posledku i svěžest.
Co si počít, když těch peněz ubývá? Technologicko-politická debata náhle dostává úplně jinou dimenzi: pokud juvenilní svět odsoudí své rodiče (a svou vlastní budoucnost) k chudobě, sebere jim jednu z mála uznávaných „ctností“.
A tohoto odsouzení jsme právě svědky. V roce 1991 byl poměr důchodu ke hrubé mzdě téměř třípětinový (náhradový poměr 57,5 procenta), od té doby nepřetržitě klesá. Loni poprvé spadl pod dvě pětiny (39,7). Podíváme-li se pečlivě na plány politických stran (jak je natřikrát propočítávala Bezděkova komise), vidíme, že ve všech projekcích, i těch, které počítaly se zvýšením daní, klesá náhradový poměr na 20-28 procent. Vztaženo k dnešním číslům: důchod by byl jen pár korun přes pět tisíc.
Zvrácenost, kam se podíváš Systém je špatný bez ohledu na populační vývoj. Nesourodě až absurdně preferuje rodičky vůči nerodičkám, ženy vůči mužům, vzdělané vůči nevzdělaným a zejména chudé proti bohatým.
Asi nejbizarnějším příkladem je bonifikace ženy za akt porodu. Je logické, že se péče o děti započítává do rozhodné doby. Ale proč se za každý porod snižuje věk odchodu do důchodu o dva roky (max. o šest let)? Tři porody znamenají odchod do penze v 54 letech - i kdyby žena děti ihned opustila. Naopak muž, který své děti vypiplá od kolébky, odchází do penze v standardním věku.
Sexuální nerovnováha je téměř neuvěřitelná, přesto ji v jednom nálezu (Emil Pastrňák versus ČSSZ) potvrdil Ústavní soud. Minulý kabinet prosadil jisté zmírnění, ale i po roce 2030 budou ženy „po porodu“ chodit do penze třeba již v 62 letech. Pro pobavení: úlevu za porodní bolesti propagoval už V. I. Lenin a dnes stejný systém uplatňuje jediná země na světě: Kuba bratří Castrů.
Ve skutečnosti je nepoměr mezi ženami a muži ještě mohutnější. Naděje dožití je u žen již přes osmdesát let, u mužů jen 74. Ale ženy odcházejí do penze v průměru o 2,4 roku dříve, přitom žijí výrazně déle (o 6,1 roku). Jinak řečeno: muž pobírá penzí 13,7 let, žena 21,2 let, tedy o více než polovinu déle! V anglosaských zemích se proto pomalu rozbíhá debata o obráceném pojetí - aby se odlišné úmrtnostní tabulky promítly do výpočtů státních anuit.
Tetno nepoměr jen lehce srovnává fakt, že ženy mají v průměru o skoro dva tisíce nižší důchod než muži (důsledek nižších platů i časnějších odchodů). Zatímco loni pobírala zprůměrovaná penzistka 9124 korun, její vrstevník dostával 11 159 korun. Plať! Ale nic za to nečekej Penzím vládne nejen sexuální, ale platová diskriminace. Vzorec pro výpočet výšky důchodu se až příliš podobá Gottwaldově měnové reformě (prvních 300 korun režim vyměnil v kurzu 5 : 1, pět tisíc 10 : 1 a vyšší částky 50 : 1 - z milionu bylo přes noc dvacet tisíc).
„Není spravedlivé, aby člověk, který bere celý život trojnásobek průměrného platu, dostával důchod ve výši dvaceti procent předchozích příjmů a naopak člověk, který má celý život nízké příjmy, bral penzi více než sto procent.“ Toto překvapivě liberální stanovisko vyjádřil před osmi lety tehdejší premiér, pozdější komisař EU pro sociální otázky, socialista a rovnostář tělem i duší Vladimír Špidla.
Způsob výpočtu je druhou a bezpochyby největší českou penzijní úchylkou: doplácí na něj nejen třetina lépe placených, ale i mnozí nezaměstnaní.
Podstata diskriminace spočívá v donedávna neexistujících stropech při výběru pojistného ZÁROVEŇ s takzvanými redukčními hranicemi při výpočtu penze. Zjednodušeně: odvody zastropovány nebyly, výplaty penzí de facto ano. Což pro většinu z nás platí dodnes.
Pokračování na straně 22 Nemravné a neudržitelné penze české
Dokončení ze strany 21
Vlastní penzi si z hlavy nespočítá nikdo. Potřebujete znát minulé příjmy (zrovna teď jde o výplatu za posledních 288 měsíců, tedy v letech 1986-2009), koeficienty, jimiž se tyto příjmy přepočítávají (a které každý rok určuje vláda) a potřebujete znát dobu důchodového pojištění (nejen roky odvodů, ale i studia, vojny, péče o dítě). K výši penze pak musíte kromě vzorečku znát první a druhou redukční hranici -v podstatě velmi drastické snížení, jímž se člověk s vysokým důchodem propadne až na méně než třetinu svého příjmu.
Na vzorečku pro výpočet těžce tratí všichni dobře placení zaměstnanci, ale i mnozí, kteří přišli na sklonku produktivního života (zejména v devadesátých letech) o práci a nenahlásili se na úřad nebo z jiných důvodů neplatili sociální pojištění. Penze se tehdy vypočítávala z posledních deseti let, pokud se někdo pět let „plácal“ mimo systém, nejenže se mu dotyčné roky nepočítaly (což je správné), ale ve vzorečku za ně dostal nulu (což je zločin). Takový nešťastník skončil klidně s důchodem třítisícovým, i kdyby býval třeba třicet let před rozhodným obdobím vydělával a odváděl majlant. Někteří z těch, které potkáváte s čúčem na lavičkách u nádraží, děkují právě své neznalosti sociálních zákonů...
Odvod byl čistě procentuální (platí se 28 procent mzdy, takže z platu 100 tisíc zaplatíte 28 tisíc. Výplata penze ale takhle procentuální není, naopak. Zmíněné redukční hranice sníží rentu k nepoznání. Z částky nad 10 500 se počítá pouhých 30 procent, z částky nad 27 000 pouhá desetina.
Ze systému profitují lidé se mzdou pod mediánem, jimž nabízí příjem srovnatelný s předcházející výplatou. Peníze nutně chybí jinde - každý, kdo je nad průměrnou mzdou, tratí. „Nejde o boháče. V mnoha firmách jsou kvalifikovaní řemeslníci, kvalifikovaní dělníci, kteří berou dvacet pět nebo třicet tisíc korun. Ale už pro ně je ten stávající důchodový systém v současné podobě nespravedlivý,“ vysvětluje levicovému publiku bývalý ministr práce Petr Nečas (ODS). I sociálně-tržní Německo má stropy na 1,6násobku průměrné mzdy. Účelem samozřejmě není hladit bohaté po srsti, ale zabránit jejich požadavkům na vysoké důchody. Nikdo neodvádí příliš, proto také stát nemusí nikomu příliš platit.
Z loňské studie OECD Pensions at a Glance vyplývá, že pro nízkopříjmové skupiny máme nejvyšší náhradový poměr (mzda/důchod). Tento poměr je naopak nejnižší pro vyšší výdělky ze všech vyspělých zemí. Jsme rovnostářštější a solidárnější než Německo, Francie i celá Skandinávie. Penze glajchšaltují už tak dost zglajchšaltovanou českou společnost. Respektive: kdo se během života z rovnostářství vymaní, ten se do něj na stará kolena zase vrátí.
Ať už žijete z dávek na podpoře nebo odvádíte měsíčně desítky tisíc, na důchodu se to téměř nepozná. Téměř tři čtvrtiny důchodců (72 procent) berou penzi v rozmezí 8 až 12 tisíc.
98,3 procenta občanstva má důchod nižší než 15 tisíc! Starý sen ODS o rovném důchodu se de facto naplnil, ačkoli jen z té výdajové poloviny: Už dnes máme polorovný důchod: všichni dostáváme stejně, ale platíme každý úplně jiné peníze.
Penze se proto octly opět před Ústavním soudem, stížnost podal jeho bývalý člen Pavel Varvařovský. Ale jeho nástupci se podáním odmítli vůbec zabývat...
Seznam podivností ve výpočtu nekončí, systém paradoxně ještě loni obsahoval i jednu prazvláštní bonifikaci vzdělaných: doba studia se započítávala do rozhodného období. To zvýhodňovalo středoškoláky a zejména vysokoškoláky: manuál musel odsloužit od 16 do 65 let; nárok na penzi by mu tedy vznikl až po 49 letech práce! Vysokoškoláci měli tento čas až o deset let kratší, navíc mají statisticky výrazně vyšší platy, čímž bodovali podruhé.
Fajnšmekři připomínají, že studenti jsou oproti manuálům zvýhodněni vlastně třikrát: živit se jako úředník či teoretický fyzik je i v pozdním věku výrazně snazší než obdělávat pole či kácet stromy, mnohem častěji tedy „přesluhují“.
Malé opáčko pro analfabety Kapitolka pro ty, kdo posledních dvacet let nečetli noviny: důchodový úpadek nevzniká z nějakého zvráceného potěšení přerozdělovačů peněz, ale ze vzorečkové logiky zděděného penzijního systému. Potíž je v tom, že všechny země kolem nás se už do změn pustily. Jen my jsme si ponechali nejneudržitelnější a nejbolševičtější penzijní systém z celé Evropy.
Současný model je jako pyramidová hra letadlo: nově příchozí platí starším hráčům. Hra funguje jen tehdy, pokud je nováčků výrazně víc a stále jich přibývá. Když „noobs“ dojdou , letadlo spadne.
A to se právě začíná dít. Evropská komise ve Zprávě o udržitelnosti veřejných financí už v roce 2005 varovala, že jsme jednou z pěti zemí „nejhůře připravených na stárnutí populace“.
Ukazatel zvaný old-age dependency ratio (poměr starobních penzistů k výdělečně činným) se během čtyřiceti let zdvojnásobí - což potvrzují jak projekce demografů Přírodovědecká fakulty UK, tak poslední predikce statistického úřadu. Prostě řečeno: dnes dvě „děti“ živí jednoho svého rodiče na odpočinku; za čtyřicet let bude jeden pracující na jednoho ve výslužbě.
Pregnantně to na svém blogu zformuloval Jiří Rusnok, šéf Asociace penzijních fondů: „Z toho vyplývá, jednoduchý závěr: je-li dnes při důchodové dani 28 % průměrný důchod cca 50 % čisté průměrné mzdy, pak za 40 let to při stejné dani bude cca 25 % čisté průměrné mzdy. Aby mohl důchodový systém (PAYG) dále fungovat, existují jen dvě možná řešení, resp. jejich kombinace. 1. Důchody se musí snížit, 2. nebo se musí zvýšit důchodová daň.“ Penze potřebují změnu: technickou (odstranění detailů, jež jsou k zlosti), principiální (narovnání nepoměrů a přechod na trvale udržitelné financování), ale nakonec i změnu v podstatě přístupu.
Musíme si ujasnit, zda státní penzi platí naše děti (a pak se podle toho zařídit), nebo zda jsou penze jen transformované celoživotní úspory - pak ale musí být primárním argumentem zásluhovost.
Dnes zažíváme velmi perfidní situace: ačkoli naše penze zaplatí dnešní děti, ten, kdo produkuje zdroje (tedy potomstvo), je místo zvýhodnění sankcionován.
Péče o děti je vždy do nějaké míry v rozporu s kariérním, potažmo finančním růstem; patnácti- i pětadvacetiletá péče je i finančně náročná. Rodič má proto v drtivé většině nižší příjmy, než kdyby se věnoval jen kariéře, a samozřejmě nižší osobní luxus. Z nižších příjmů se následně vypočítá i nižší penze. Zato jeho děti platí důchod i bezdětným, kteří měli navíc čas i peníze vytvářet si alternativní finanční zabezpečení.
Tuhle nerovnováhu se rozhodli vyřešit třeba Portugalci: rodiny s více dětmi mají na sociálním pojištění slevu. Reforma má přimět národ k zakládání početnějších rodin. Na jednu průměrnou Portugalku je to pouhých 1,3 dítěte (v Česku vychází na jednu ženu průměrně 1,5 potomka, ale ještě před deseti lety jsme byli na 1,13!).
Návrhy, jak různým způsobem snížit skrze sociální pojištění postihy pro rodiče, mají v plánech jak lidovci, tak ODS a TOP 09. Chápou, že nejde jen o zvýhodnění rodičů, ale o obyčejnou důchodovou politiku: čím více dětí, tím lépe pro všechny.
Stejně tak bychom měli místo věkové hranice pro odchod do důchodu definovat jen nezbytný čas, po který musí člověk do systému platit. „Vláda by se tak zbavila velmi nepopulárního a naprosto nezbytného odsunutí věku odchodu do penze,“ říká Ondřej Schneider, ekonom původem z Cerge-EI a FSV UK.
Kdyby rozhodoval jen počet odplacených let a výše příspěvku, bylo by na každém, zda se stáhne do ústraní v sedmapadesáti s minimálním důchodem, nebo odejde až v sedmdesáti s královskou rentou...
Systém, který vychází primárně ze zásluh, chtěl po švédském vzoru zavést Vladimír Špidla. Bohužel však propočty ukázaly, že takový model by snížil jeho kmenovým voličům náhradový poměr až na téměř 27 procent! (Vztaženo k dnešní mzdě: většina lidí by měla důchod nižší než 6345 korun.) Není divu, že sociální demokraté velmi rychle vycouvali.
Změna čeká za dveřmi Reforma má před sebou dva odlišné cíle -a každý z nich je sám o sobě náročný a bolestivý. Zaprvé odstranit nespravedlnosti, zejména umožnit lidem s příjmem vyšším než 23 500 získat alespoň částečně adekvátní penzi. Zadruhé přebudovat model výběru a výplat tak, aby mohl fungovat i ve společnosti, kde je starců stejně jako dětí. Jedno každé zadání je obtížné a nákladné; jak se to může podařit ve státě,který bez ohledu na důchody každý rok utratí o sto miliard víc, než má?
Nechce se tomu věřit, ale změna čeká za dveřmi. Vzhledem k rozvalu veřejných financí je téměř jisté, že se budou sociální dávky včetně penzí reformovat, ať už bude vládnout kdokoli. Nečinnost vede k lotyšským, maďarským a řeckým koncům, státní bankrot přestává být fikcí, když se na něj můžete zajet podívat vlakem.
Kombinace důchodového deficitu s deficitem veřejných financí donutí k akci jakoukoli vládu, která se nebude chtít zapsat do čítanek jako kabinet bankrotářů.
Hospodářská recese má prostě svá pozitiva. Asi nejrespektovanější znalec našeho penzijního systému a šéf fondu Aegon Vladimír Bezděk říká: „Mnozí politici tvrdili, že netřeba nic dělat, dokud je účet v plusu. Teď si stát musí na důchody půjčovat a příští rok to nebude o mnoho lepší. Tak ty politiky chytněme za slovo: Když neumíte uvažovat dlouhodobě, co uděláte tady a teď?“
Změny ale budou jiné, než před pár lety politici plánovali: krize jednak nutí k rychlosti a k úsporám, nedůvěra ve finanční instituce naopak k opatrnosti vůči penzijním fondům. Chile už není náš vzor - hitem roku 2010 je diverzifikace.
Každý systém, každý model je náchylný k jinému typu otřesů. Jeden rozkývá panika na burze, druhý nezaměstnanost, třetí neochota starat se o děti. Bismarckovo státní pojišťovací schéma usvědčila z neudržitelnosti jinak skvělá zpráva o neustálém prodlužování lidského života; spoléhání na sebe usvědčila z iluzorního kýče velká hospodářská krize, fascinace chilským modelem a spoléháním na fondové financování skončila předloni s pádem Lehman Bros.
Budeme tedy odcházet do penze ještě později než dnes? Nebo budeme mít výrazně nižší důchody? Nebo budeme platit vyšší odvody? Nejspíše všechno zároveň.
Spokojené stáří budoucnosti spočine na třech pilířích: státním (minimálním) důchodu, penzijním (a životním) připojištění a nutně i na jiném zabezpečení. Tedy jak investicích a vkladech, tak úplně jiných instrumentech. Svobodné stáří České stáří je pokroucené nejen v jednotlivých poměrech a číslech, ale v samé podstatě. Důchodce je dnes jakýsi finanční vazal. Bolševik v podstatě zlikvidoval jakoukoli nestátní kulturu zabezpečení na stáří, tudíž jsme všichni odsouzeni čekat, jakou almužnu nám aktuální politici přidělí. Dnešní třicátníci a snad i čtyřicátníci si snad zaslouží méně soucitu - od rané dospělosti mohou na svou starobu myslet sami. Ale starší generace (která ani neměla kdy a jak si našetřit) je ponížena na nejvyšší míru: jen trpně čeká, jaký příděl od vlády (která určuje koeficienty a veškerá zvyšování) a parlamentu (který mění systém) dostane.
Tahle podřízenost, která dělá z generace 60+ nevolníky odkázané na politickou dobrovůli, je jedním z nejhorších důsledků reálného socialismu. Necháváme politikům v rukou obrovskou moc, kterou samozřejmě mnozí zneužívají.
Jsme v NATO i v unii, zrušili jsme vojnu a pár set lidí učí své děti doma. Ale teprve až nastavíme systém volněji, tedy tak, aby každý z nás mohl vybrat svou vlastní cestu zabezpečení na stáří, dosáhneme skutečného odpoutání od totality.
Pokud by hospodářská recese přinesla změnu - ať už státní (legislativní), nebo individuální (v chování lidí a rodin) -, možná by mnozí z nás řekli Pánbu zaplať.
Z čistě peněžního pohledu na tom ale budeme v nejbližších letech každopádně bídně. Beze vší pochyby se musíme na stáří zaopatřit do značné míry sami, a stát nám daňové břímě jistojistě neulehčí. Bez ohledu na aktuální státní důchodový monopol se pomalu vracíme tam, kde byly stovky generací našich předků: musíme se více opřít o vlastní děti - a celý život si dávat stranou.
Lépe už bylo.
Důchodový účet vykazuje 30 miliard dluhu. Žádná reforma nevyčaruje peníze, někde se bude muset brát. To bude bolet. A některé z nás hodně. Recese má i svá pozitiva. Kombinace důchodového deficitu s deficitem veřejných financí donutí k akci jakoukoli vládu, která se nebude chtít zapsat do záznamů jako kabinet bankrotářů.
Dnešní třicátníci a snad i čtyřicátníci si zaslouží málo soucitu. Ale starší generace je ponížena na nejvyšší míru: jen trpně čeká, jaký příděl od aktuální vlády dostane.
Starý sen ODS o rovném důchodu se způli naplnil: Všichni dostáváme stejně, ale platíme každý úplně jiné peníze. 98,3 procenta občanstva má důchod nižší než 15 tisíc!
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ, Autor (* 1971) je redaktor LN
