Letmá představa křehké obrazivosti režiséra J. A. Pitínského spojené s citovostí bouřlivě se valícího příběhu o Hordubalovi mohla vzbudit naděje na mimořádnou inscenaci. Hordubala pro Pitínského zdramatizoval Josef Kovalčuk a inscenace vznikla v Divadle Husa na provázku jako první část cyklu Čapek na provázku. Naděje se ale nenaplnily. Čapkovo vyprávění o návratu Juraje Hordubala z Ameriky domů na Podkarpatskou Rus, kde po osmi letech city nejsou natolik na svém místě, že ho to bude stát život, je v první polovině nejsilnější ve valícím Hordubalově vnitřním monologu. Sen stíhá sen o cestě domů, stejně jako později se střídají myšlenky mnohem černější, když je potřeba přiznat si, že doma zatím s Polanou žije čeledín Štěpán Manya. Hordubal je člověk zniterněný samotou v cizině a Vladimír Hauser skutečně jeho vnitřní svět ovládl. Jeho Juraj je plastická postava -jemný i pevný, dětsky otevřený i zklamaný, stejně jako mužný. Vnitřní promluvy Hordubala, střídané v románu s vyprávěním ve třetí osobě tak zručně, že nepustí čtenáře z rytmu textu, jsou strhující při četbě, jenže na jevišti nestačí.
Pro první půlku inscenace je důležité, že kromě dalších postav jí procházejí stáda krav a koní. Jejich přítomnost má opodstatnění: mluví se o Hordubalovi jako člověku krav a jeho soku Manyovi, člověku koní. A tak se tu proplétají dvě energie, reprezentované nápaditě a jemně stylizovaným zvířecím pohybem lidských stád a zvoněním bandasek na mléko. I přes nečekané asociace a obrazy, které Pitínský umí vytvořit, i humorné, odlehčující momenty (nahluchlý pastýř Míša Jiřího Pechy) zůstává pocit, že dravému proudu předlohy jevištní rozdrobení neprospělo. Příliš mnoho křiklavosti Po baladické první půlce následuje vyšetřování Hordubalovy smrti a soud s Polanou (Eva Vrbková nebo Andrea Buršová) a jejím milencem Manyou (Robert Mikluš). Polana v inscenaci výrazný prostor nedostává, proto i zaniká jeden z prvků Čapkova odkrývání povahy postav - je Polana krásná a dívčí, jak ji vykresluje Hordubal, nebo stará a kostnatá jako v očích sousedek? Pitínský hlavně podtrhl křiklavější momenty: zběsilost vyšetřování a soudu. Křiklavosti je zde ale na Pitínského nečekaně mnoho, už nejde o hledání mnohých tváří postav jako u Čapka. Nevadí, ale to, oč jde, se z jeviště k divákům nedaří přenést. Podtržena je detektivní linka. Scéna je na rozdíl od strohé první části zaplněna předměty, které jsou málo využité v herecké akci a nehrají ani vizuálně. Vše se posouvá do současnější a vyšinutější roviny - kostýmy, fólií obalený nábytek, Polana zpívající afektovaně operním hlasem svoji výpověď u soudu, Hordubalovo srdce odnášené rozverně v krabici. Ani závěr nic neosvětlí: o Jurajovo hospodářství i dceru pečuje jeho bratr se ženou. Stejně jako Juraj, i jeho bratr touží po Americe. Jej i jeho ženu představují stejní herci jako Hordubala s Polanou. Má to být nekonečný, uzavřený kruh nepoučitelných osudů? A má závěrečný obraz dvanácti postav sedících za stolem jako apoštolové při poslední večeři nějaký obsah? Bude zřejmý, když se před každým z nich roztančí a rozehraje na stole Teddy Bear, jakého přivezl Hordubal dcerce Hafii? Je to sice obraz chytlavý, na hraně mezi milým vtípkem a přízračností, ale co si s ním přesně počít?
Možná mají některé texty zůstat jen ke čtení. Ani Pitínský - mimořádný čtenář a režisér, který našel formu pro jevištní podobu řady obtížných, nedramatických textů - se s Hordubalem šťastně nepotkal.
Karel Čapek: Hordubal (ach, stůl, židle, světlo a sloup)
Režie: Jan Antonín Pitínský Husa na provázku, Brno, prem.
6. 3.
