Pondělí 24. června 2024, svátek má Jan
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Nepřeslechnout svět venku

Česko

Chris Watson z někdejších Cabaret Voltaire přivedl do prodejen nezávislé hudby hrochy a havrany

Když nyní věhlasná, ba snad přímo kultovní skupina Cabaret Voltaire oznámila návrat, byla to příležitost, jak si uvědomit proměnu, která nastala s členem tria Chrisem Watsonem. Watson byl sice v letech 1973–1981 jedním z členů přelomové elektronické kapely, záhy poté však už žil něčím jiným. V Cabaret Voltaire nehrál na žádný obvyklý hudební nástroj: manipuloval magnetofonovými pásky a elektronikou. Po odchodu se stal elitním zvukovým mistrem, který na všech světadílech zaznamenává zvuk živočichů, biotopů, krajiny, podnebí. Rozmanité jsou osudy těch, kteří svého času dělali „chytrou pop-music“ a časem jim bylo těsno už i v pouhé škatulce popu.

Zmáčknout REC a odejít Od roku 1996 se v produkci londýnského vydavatelství Touch začala objevovat alba, jež v převážně elektronickém katalogu působila nepatřičně – a na scéně „nezávislého“ popu, kde se dočkala reflexe, ještě víc. A přece je muzikanti a posluchači přijali. Na těch deskách neznějí písničky, ani improvizace: pokud tedy za improvizaci nepokládáme záznamy vynořování hrochů, lvice odrazující samce či kry plující do Golfského proudu.

Iniciační zážitek potkal Chrise Watsona, když mu k jedenáctým narozeninám rodiče dali japonský kotoučový magnetofon. Chlapec mu propadl: chodil po domě a nahrával, co se dalo: maminku v kuchyni, zpěv andulky, vrzání dveří, splachování záchodu. Když vyčerpal možnosti domu, vydal se ven, ke krmítku na zahradě: věděl, že ptáci na něj sedají, jen když kolem nikdo není. Upevnil na něj mikrofon, stiskl tlačítko nahrávání a upaloval domů pozorovat ptáky zpoza okna. Když se pak vrátil, měl k dispozici zvuk, jaký by nemohl zaslechnout nikdo bezprostředně přítomný. Nahrávka znamenala fantastický zážitek – a začátek celoživotního přimknutí ke zvuku. Dnes vlastně nedělá nic jiného – jen po boku Davida Attenborougha točí pro globálně distribuované televizní seriály.

Kanadský zakladatel akustické ekologie, skladatel R. Murray Schaeffer, poukázal na jev zvaný schizofonie. Počínaje edisonovským záznamem a telefonem se zvuk přestává nutně vázat na místo, kde vzniká: jeho odtržení od domovského prostoru vnímá Schaeffer jako typicky moderní odklon od přirozené harmonie světa. Watsonovi to nevadí („mám rád přemístěné zvuky“); v instalacích si pohrává s vytvářením akustické divočiny uprostřed klidných institucí. Je si dobře vědom paradoxu, že posluchač, který na ulici poslouchá jeho nahrávku větru ve sluchátkách, přeslechne vítr, který se do něj právě opírá.

Od kombinace zvuků celého biotopu po spirituální atmosféru okamžiku v prostoru: Watson zkouší, co z jedinečné pečeti prožitku na místě může zůstat při redukci na sluchový vjem.

Vykročit z ohnivého kruhu Watsonovo důležité druhé album vykročilo „ven z ohnivého kruhu“ lidského bezpečí (Outside the Circle of Fire) k živočichům. Záznam je často tak blízký, že slyšíme zvuky, které „vně kruhu“, tedy na bezpečnou vzdálenost, lidé nemají možnost poznat. Watson jednou akčně natáčí dřímajícího geparda štíhlého ze střechy auta, jindy na místě opouští přesně nastavenou nahrávací techniku v chodu, aby záznam proběhl bez vlivu člověka. „Je to jako tajné sledování nebo lov, musíte o svém cíli vědět co nejvíc. Když se podaří dostat až k jemným detailům zvuku, je to nesmírná satisfakce: odhalí se nuance, které zůstávají běžnému naslouchání skryté.“ Zvuk, který dokáže rozplakat Jakkoli Chris Watson získal na svou stranu publikum současné hudby a multimédií, reaguje velmi odmítavě na (komerční, ale i tvůrčí) pokusy propojovat v nahrávkách hudbu a terénní snímky. „Nevím, proč lidé cítí nutkání přidávat k nim hudbu. Samotné zvuky hmyzu jsou nakonec zajímavější.“

Extrémním příkladem „zvuku, u něhož jsme nebyli“, je Watsonova nahrávka supů na zebří mršině. V Keni, v povodí řeky Mary, narazil na mrtvé zvíře, jež v noci patrně roztrhali lvi. Bylo brzo ráno, ve výšce už kroužili supi. Watson využil příležitosti a upevnil dva drobné mikrofony do otevřeného hrudníku, na žebra. Zamaskoval a zakopal šedesát metrů kabelu. Pak už stačilo jen čekat čtyři až pět hodin, než se supi snesli. Naturalisticky detailní nahrávka se dostala na album Outside The Circle Of Fire. „Obvykle nevnímám zvířata antropomorficky, ale supové jsou přesně takoví, jak je vykreslujeme: jejich pronikavý křik připomíná kytarové vazby, výhrůžně syčí a oddechují, k tomu mávají silnými křídly. Dohromady to zní tíživě, chmurně a jde z toho strach. Když mě pozvali do školy, kam chodí naše děti, pustil jsem tenhle track a řekl: ‚Jestli vás někdy zaživa sežerou supi, tohle bude poslední zvuk, který uslyšíte.‘ Tři děti se rozplakaly.“

Pochopitelně je tu ve hře ekologický aspekt, připomenutí přírody, která stále existuje a zní, ale na svých cestách ji při dnešním životním stylu mnozí z nás míjejí. Watson spolu s producentem Jonem Wozencroftem ne náhodou zařazují svědectví o místech, která jsou pro evropské posluchače domovská: havraní zimoviště na anglickém hřbitově, bouři symfonické dynamiky ze skandinávského pobřeží, snímky z Rujany. Akcentují tak pozornost na cosi přehlíženého blízkého: už tím se Watson může vřadit mezi umělce, jak je obvykle vnímáme.

Kosí zpěv na pohřbu Když britská víkendová příloha deníku Guardian požádala Chrise Watsona o „hitparádu“ oblíbených ptáků, jednu z nejvyšších příček přisoudil zvukař kosům.

„Kosi mi připomínají zahradu u rodičů, brzké ranní hodiny a dospívání. Když zemřela maminka, pustili jsme jí kosí zpěv na pohřbu. Jsou to úplně obyčejní ptáci, snadno je přehlédneme, často slyšíme, ale málokdy posloucháme, přitom jejich píseň je úžasně krásná, bohatá a lákavá. Bývám často tázán na exotická místa, kde jsem natáčel, ale k tomu, abyste slyšeli vrcholnou hudbu přírody, nemusíte do deštného pralesa. Stačí, když ve čtyři ráno vystrčíte hlavu z okna svojí ložnice.“

New York Times na Watsonovu adresu napsaly: „Naslouchejte skutečnému světu. Je to poutavější než poslouchat většinu té hudby, skrze kterou před světem unikáme.“

Autor: