Chválím soudce Luboše Vlasáka. Rozsudek, kterým osvobodil bývalého policistu Tomáše Čermáka, obviněného z údajného zneužití pravomoci veřejného činitele a násilí na Kateřině Jacques, považuji za důležité vítězství smyslu pro spravedlnost, posilu právního státu a významný precedens k posuzování podobných příkladů v budoucnosti.
Zmíněného incidentu jsem nebyl přímým svědkem. Viděl jsem však, stejně jako miliony dalších Čechů, záznam okamžiku, kdy se onen policista pokouší vzpírající se K. J. pacifikovat aspoň natolik, aby ji přinutil nastoupit do policejního vozu. Není tam, jak se její noha ocitla na rameni zasahujícího policisty. Lze tam však zahlédnout, že ona v ruce drží policejní odznak, který urvala zasahujícímu policistovi z uniformy.
Znám nejméně jednu zemi na světě, a dodržování lidských práv tam má vysokou hodnotu, kde člověk, který neuposlechne pokynů policisty, si musí přičíst následky sám.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Člověk, který by policistovi urval odznak z uniformy, by to mohl mít spočítané také navždycky. A za souhlasu veřejnosti, ačkoli ta má ochranu osobních svobod za pilíř demokracie. Ostatně, nemyslím ačkoli, nýbrž - právě proto. Chválím soudce Vlasáka, neboť dal jasně najevo, že výzvy policisty, když chrání právo a pořádek, musí být bezpodmínečně uposlechnuto, jinak bychom se brzy mohli se svými svobodami rozloučit. Nesouhlasíme-li s postupem policisty, nápravu musíme hledat podle právního řádu, a ne se s ním začít prát. Policista Tomáš Čermák byl ovšem dávno před rozsudkem soudce Luboše Vlasáka od policie propuštěn. Také pod tlakem novinářů, kteří občas rychleji píší, než myslí, a aby té rychlosti stačili, vytahují ze šuplíku fráze jako „policejní brutalita“. Editoři pak zvyšují náklad listu titulky jako Policista zmlátil Jacques. Jeho propuštění však neslo v sobě několik velmi neblahých poselství. Především naši policisté dostali zprávu, že s tou rovností před zákonem se zase až tak moc nezměnilo. Za starého režimu sis musel dát pozor, není-li výtržník, proti kterému zasahuješ, náhodou okresním tajemníkem, tentokrát to byla pro změnu šéfka sekce lidských práv na úřadu vlády. Kdyby byl Čermák strkal před kamerou do auta třeba Petra Slunečka, který mu zkopal zadek, televize by zajisté nebyly vysílaly záběr s výtržníkem celkem bezvýznamným snad padesátkrát. Druhou neblahou zprávou bylo, že urve-li mu někdo odznak, má policista raději stáhnout ocas mezi nohy, aby to nebyl nakonec on, kdo špatně dopadne. A při výběru mužů a žen pro policii že bude lépe, budeme-li dávat přednost výstavbě sboru z lidí, kteří při konfrontaci utečou, než aby riskovali. Ale na ránu musí policista odpovědět ranou, a v nezbytí i silnější, jinak budeme mít sbor bábovek, vhodných akorát k trombonu do policejní dechovky. Tu si musí veřejnost i novináři ujasnit, co vlastně očekávají. Zajisté, naše policie se nesmí rekrutovat ze surovců. K policii se však hlásí vždy spíše lidé, kterým nevadí fyzická konfrontace. Bohudík. Možná, že bychom měli spíše vybírat typy, které se ochotně dají zkopat, ale pak nevíme, co chceme. Oblíbená představa, že budeme mít policistu s beránčí povahou, který ovšem půjde odhodlaně proti násilí a bude ty svoje dvě povahy vytahovat jako karty z rukávu - a ještě navíc podle našeho vidění situace, to je opiový sen, nedůstojný střízlivě uvažujícího občana. Realistické je nezávislé prozkoumání případného incidentu soudem, což se v daném případě právě stalo. Třetí (možná ne úplně špatnou) zprávou bylo, že obratný policista přece dokáže oddělovat dvě skupiny extremistů tak, aby se mu to nakonec nepovedlo. Kdyby ten Čermák nebyl zbytečně horlivý, pravicovým extremistům by se podařilo proniknout k zbytečně dobře chráněné Jacques - a ti by ji zlinkovali jinak! Nadřízený by potom jeho a jeho kolegy zajisté nepochválil, ale v žádném případě by mu nehrozilo, že se stane mediálním symbolem „policejní brutality“ a padouchem z televizních novin. A ti obránci lidských práv by dostali snad srozumitelnější poučení, že je lépe uposlechnout pokynů muže zákona než brát zákon do svých rukou. To pak jdou všechna práva k čertu. I právo na osobní bezpečnost. Přiznávám se, že je mi poslankyně Kateřina Jacques osobně převelice sympatická. Mám rád, jako mnoho jiných mužů, temperamentní, lehce hysterické ženské. Ale mít s ní dvě děti - to by byla úplně jiná píseň. Doufám, že i v jejich zájmu přečte si z této historie ona poselství, která tu zmiňuji.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
***
Představa, že budeme mít policistu s beránčí povahou, který ovšem půjde odhodlaně proti násilí a bude ty svoje dvě povahy vytahovat jako karty z rukávu, to je opiový sen
O autorovi| Ivo Možný, sociolog, vysokoškolský pedagog
