Zatímco si Německo o víkendu připomínalo 20. výročí sjednocení, na programu Berlínské filharmonie byla shodou okolností česká hudba. Tři fragmenty z opery Julietta Bohuslava Martinů a Sedmou symfonii Antonína Dvořáka tu navíc úspěšně řídil mladý český dirigent Tomáš Netopil. Trojici abonentních koncertů měl původně dirigovat sir Charles Mackerras. Byl to program na jeho přání a vycházel z posledního velkého projektu, který prováděl v Praze s Českou filharmonií na konci roku 2008 a natočil pro Supraphon.
Apro berlínské uvedení pochopitelně volil stejné obsazení s Magdalenou Koženou v titulní roli Julietty a Stevem Davislimem v roli Michela. Když Charles Mackerras v červenci zemřel, hledala Berlínská filharmonie náhradu mezi českými dirigenty - a velkou příležitost nakonec dostal Tomáš Netopil.
Dirigent byl očividně rozechvělý osobním setkáním s orchestrem, jehož nahrávky považuje za metu dokonalosti. Pro členy Berlínské filharmonie zcela neznámé dílo Bohuslava Martinů ale Tomáš Netopil vedl s jistotou a smyslem pro všechny barvy partitury. Provedení pomáhala prvotřídní akustika sálu Philharmonie, kde je každý nástroj slyšet a orchestr zpěváky nepřekrývá. I Magdalena Kožená jako by v této akustice zpívala přirozenějším a komornějším způsobem. Samo prosazení díla fragmentů z Julietty na program je velkým úspěchem, i když ohlas berlínského publika byl tentokrát spíše zdvořilý než nadšený. Bylo by ale nespravedlivé svádět to na kvalitu provedení, určité otázky vyvolává i skladba samotná - i „tři fragmenty“ by potřebovaly sevřenější tvar a stavbu, mají-li na koncertním pódiu fungovat.
Posluchač neznalý jevištního či hudebně historického kontextu předváděné hudby prostě musí tápat. Zcela jiným světem pak bylo uvedení Dvořákovy Sedmé, které bylo inspirativním setkáním českého a německého přístupu. Berlínská filharmonie hrála tuto symfonii naposledy v roce 2007 a dlouhodobě má na toto dílo určitý názor, vyplývající z jejího přístupu k německým romantickým symfonikům. Tomáš Netopil dovedl orchestr k řadě zpěvných a jímavých kantilén, orchestr naopak vnesl do zádumčivých pasáží brahmsovskou hutnost a dramatickou naléhavost. Když připočteme celkovou preciznost, barvitá sóla, dokonale sehrané a výrazově bohaté smyčcové skupiny, byl to strhující Dvořák ve světovém lesku. Zajímavostí koncertu bylo zařazení původní verze druhé věty Sedmé symfonie, která zazněla pod Dvořákovou taktovkou na londýnské premiéře r. 1885. I to bylo přání Charlese Mackerrase, který byl znám svým zájmem o autografy.
Dodejme, že už třetí sezonu rozvíjí Berlínské filharmonie projekt Digital Concert Hall a každý zájemce může sledovat koncerty v přímém přenosu koncertů na internetu anebo si je poslechnout ze záznamu. Tak to bylo i v případě debutu Tomáše Netopila u jednoho z nejlepších světových orchestrů.
Netopil bude dirigovat Poctu Charlesu Mackerrasovi ještě 4. listopadu v Londýně s Philharmonia Orchestra. Naopak na slavnostním koncertu České filharmonie hostuje místo Mackerrase už tento pátek sir John Eliot Gardiner. Tato volba má svou logiku a nespornou přitažlivost. Světová hudební centra ovšem stále zajímá, jak přistupují k české hudbě čeští dirigenti - včetně těch velmi mladých. Třeba to nějaký budoucí osvícený ředitel České filharmonie jednou pochopí.
O autorovi| JINDŘICH BÁLEK, Autor je redaktor ČRo 6
