Tři česky vydané knihy Nikolaje Nosova o človíčkovi Neználkovi a jeho druzích v našich krajích pozvolna upadaly v zapomnění, které oživovaly jen občasnými poryvy ostalgie. Když začal Knižní klub vydávat celou sérii znovu, vypadalo to jako nepochopitelný akt. Všichni, kteří se ohlédli za četbou svého dětství, přece poznali, že byli bezděky vystaveni přímočaré propagandě, která ve druhé knize ve Slunečním městě rýsuje ideální beztřídní společnost a v Neználkovi na Měsíci naopak tepe do kapitalismu způsobem, který musel být zastaralý již v době vzniku originálu. Vysvětlením nových českých reedic je vydání nové knihy Neználek v Kamenném městě, jejímž autorem je Nosovův vnuk Igor.
Na troskách utopie Sám Neználek je přitom v současném Rusku stále velmi aktuální součástí popkultury – ozdobil dokonce ruský pavilon na šanghajském EXPO. Objevili se také autoři, kteří začali psát nové Neználkovy příhody. Igor Nosov se s nimi pokusil soudit, ale poté, co soud shledal, že postava Neználka je původním autorem vypůjčena ze starého kresleného seriálu, a že tedy k porušování autorských práv nedochází, začal raději psát vlastní, ne zrovna nejzdařilejší pokračování.
Minihrdinové malíčkové a malenky zbožňují cestování. Tentokrát se na vorech dopravili po Okurkové řece do dalekého Kamenného města. Poutníci z věčně rozkvetlého Kvítečkova jsou zaskočeni tím, že v Kamenném městě nezůstalo žádné místo pro přírodu, vše je pokryto betonem a asfaltem. Návštěvníci z Kvítečkova zde provedou „květinovou revoluci“ díky semínkům, která zůstala jednomu z nich šťastnou náhodou po kapsách. Na první pohled tedy ekologická zkazka namířená proti civilizaci, která se odloučila od přirozeného světa.
Bližší pohled však ukáže i další roviny vyprávění. První, s čím se cestovatelé setkají, je vyprahlá poušť pokrytá nefunkční sítí zavodňovacích kanálů. Samotné Kamenné město je pečlivě centrálně plánované, s geometricky uspořádanými ulicemi. Obyvatelé se pyšní tím, že se jim podařilo zkrotit sílu blesků. Zavodnění pouště, racionální urbanizace a poroučení větru dešti, to jsou přece známé ikony budoucí komunistické civilizace. Neználek s přáteli na svém velkém putování objevili trosky komunistické utopie.
Nosov však nevytvořil antikomunistickou satiru, spíše podvědomě smíchal negativní rysy více dominantních ideologií. V dalších směrech totiž život v odlidštěném velkoměstě evokuje strojovou civilizaci amerického střihu (parodie rychlého stravování zvaná Žvýk Žvýk Ham) i amerikanizaci světové kultury – zdejší doslova i přeneseně pokleslé oblečení se spoustou kapes odkazuje k hip hop módě.
Uměním k pravdě Zvláštní kategorii v neználkovském cyklu vždy hrála otázka umění. Nikolaj Nosov byl sám výtvarníkem animovaných filmů, ale to zřejmě nebyl jediný důvod, proč se tolik věnoval popisu ideálních a méně ideálních uměleckých forem. Ve Slunečním městě například dovádí socialistický realismus v architektuře do extravagantní polohy – všechny domy se musejí podobat nějakým obecně známým předmětům. Naopak pokřivené stěny a vůbec modernistické výstřelky pokřivují duši svých obyvatel. Modernismus začne také ohrožovat divadelní představení, které je narušeno činností asociálních „větroplachů“. Jako příklad pěkné zábavy je nabízena estráda.
V tomto směru se ani po půl století nic nezměnilo. Igor Nosov, který s dědečkem trávil v dětství hodně času, bezstarostně přejímá antimodernistickou předpojatost. V hranatém, bezcitném městě nemůže vznikat jiné umění než zcela odtržené od života – geometrické abstrakce, které mají namísto názvů jen čísla. Z Kamenného města zřejmě vzešel Kazimír Malevič a další supermatisté, jejichž tvorbu zde bezpečně poznáváme. Malíčkům nezbývá než ekorevoluci doplnit revolucí kulturní a seznámit soudruhy s takzvaným „realismem“, který všechno zobrazuje „pravdivě“ a „srozumitelně“.
České vydání Neználka mají čtenáři natrvalo spojené s nedostižnými ilustracemi Jaromíra Zápala, výtvarného redaktora Albatrosu. Aby nebyli noví čtenáři zklamáni, přikročil vydavatel k nezvyklému řešení – oslovil dvojici mladých výtvarníků Marcelu a Luboše Walterovy s přáním napodobit Zápalův rukopis. Při srovnání teprve vynikne Zápalův talent. Jeho fantazie, souznění s textem a schopnost vytvořit živé postavičky, nic z toho noví ilustrátoři nemají. Kopírují Zápalovy obličeje človíčků na nepřirozeně toporná tělíčka, chybí jim jakákoliv fantazie dotvořit popisované prostředí, a nemají dokonce ani základní cit pro perspektivu. Inu, nevkročíš dvakrát do Okurkové řeky.
***
Igor Nosov: Neználek v Kamenném městě Přeložil Milan Dvořák Ilustrovali Marcela a Luboš Walterovi Euromedia – Knižní klub 2010, 124 stran
O autorovi| IVAN ADAMOVIČ, Autor je kulturní kritik
