Naše veřejnost je v posledních dnech vzrušena mnoha zážitky, v západních Čechách dokonce měli zemětřesení. Chtěl by sis, daňový poplatníku, dáchnout? Bim ho, pražská burza se propadla skoro o devět procent! Věřils, naivní sparťánku, že vzkřísíš formu v derby? Tumáš, Řepko, kropáč, čtyřku od Slavie a jdi se vyplakat na hrob Kvašňákovi! Největší senzaci a srocení v ulicích však způsobily v sobotu v LN otištěné úryvky Zápisků z amerického Severozápadu prezidenta Václava Klause. Nemám ve zvyku přehánět, leč onen text se myšlenkovou hloubkou vyrovná cestopisům Richarda Halliburtona, v mnohém předčí Emila Holuba a z potulné dvojice Hanzelka-Zikmund činí Laurela s Hardym.
Zcela náhodou mi dávný přítel z Oregonu, předseda krajanského spolku Kozina a čestný starosta Sokola Johnny Weyrosteck poslal v domovině dosud nepublikované další části Klausových postřehů, zveřejněné v exilovém listu Hej, Hula! Uvádím nejpodstatnější pasáže:
„V pondělí v poledne bylo poledne. To znamená, že jsou obě ručičky na hodinkách nahoře. Zajímavé. Ještě si toho nikdo nikdy nevšiml. Přiletěl jsem do Portlandu. Teplota byla 27° Celsia. Ukazuje ji teploměr. Je krásný...
V nevěstinci Merry Lou, který mi doporučil jako povinnost superznalec žen Láďa Jakl, dostanete osm vzorků a jeden si máte vybrat. Ta děvčata neuvěřitelně ignorovala význam vhodného a slušivého oděvu, něco takového jinde ve světě není možné. Šel jsem radši pryč, to pro mne není. Dělal jsem kroky. Posunul jsem levou nohu dopředu, pak pravou a pravidelně jsem je střídal. Málokdo definoval chůzi dokonale výstižně jako já teď...
Největším zážitkem byla škytavka u vodopádů k řece Columbia. Popadla mě jako pokaždé při setkání s Topolánkem, ale přesto bylo obtížné stát, škytavka se mnou hýbala, bál jsem se o brýle i o mobil v ruce. Úplně neznámý pocit. Jeden domorodec mi poradil, abych na chvíli zadržel dech, ale já nechci, aby oni radili nám, a proto by mne nenapadlo radit jim. Jen připomínám, že jsme se ani po půlstoletí komunismu kvůli Havlovi škytavky nezbavili...
Večer je hlavní akce, kvůli níž jsem přijel. Udělení Myself Award na galavečeři, pořádané Apache Tribe Center s projevem, věnovaným mé nové knize Nejsem míň než kůrovec, možná víc (I’m Not Inferior Than Bark-Beetle, Maybe More). Všech pět lidí v sále bylo nadšeno, musel jsem se jim podepsat azbukou a vyfotografovat se s jejich tlustou babičkou a psem. Co na tom, že jsem jim dal deset dolarů předem a hotově, aby přišli? Profesor Moriarty, který se o mne stará, byl překvapen, že posluchači po mém projevu tleskali vstoje a někteří začali levitovat. Nádherné...
Zaujalo mne, že 45 %Američanů spí na zádech. Což je dost absurdní, protože tomu struktura ložnic nemůže odpovídat. Není to jenom hra na formální spaní? Jsou to ložnice skutečné? Nevěřím tomu. Náš ministr pro postele to bohužel také neví.“
Myslím, že mohu jménem většiny spoluobčanů vyjádřit upřímné přání, aby pan prezident pobýval v cizině co nejčastěji a pokaždé nám odtud napsal něco pěkného.
Zaujalo mne, že 45 % Američanů spí na zádech. Což je dost absurdní, protože tomu struktura ložnic nemůže odpovídat. Není to jen hra na formální spaní?
