To by ho tu musel někdo číst, aby mu umřel! Rejžek, já a ještě snad pár lidí z celého národa, to je na obraz ztráty málo. A to ještě já mám jednu vinu: že jsem dosud nepřečetl jeho asi poslední knížku Hmla našej trpezlivosti.
Poznal jsem Jána Johanidese (1934) pradávno, a to skrz Ivana Kadlečíka, když ještě žili oba v Martině. Přijel jsem za Ivanem, ale Johanides se to dověděl a pozval mne. Byla to zvláštní návštěva už ode dveří: svlékl jsem si plášť, a nevida nikde věšáku, pověsil jsem si ho pěkně na jakousi sochu. To se potom stalo přátelskou pomluvou: „Vaculík si věší kabát na sochu…“ K tomu bych ovšem rád věděl, čeho a čí socha to byla: nevím. Byl jsem uveden do pokoje, kde všechno bylo ozdobou, i užitné věci. A všude plno drobných věciček. Vtedy jsem Johanidese osobně neznal, jeho jméno však zvučelo mezi přáteli: vedle Kadlečíka, Slobody, Hrúze, Šikuly, Feldeka, Chudoby… Po obřadném uvítání jsem byl uveden k psacímu stolu. Žasl jsem s úctou i jakýmsi soucitem: chápal jsem to! Johanides k této příležitosti aranžoval svůj stůl jako stůl Slovenského Spisovatele. Rozepsané listy, kalamář, pero – a myslím, že to bylo pravé husí brko. Tento dojem jsem si uchoval a pěstoval: jako upřímný výraz sebepojetí. Ke stoláři když vejdete, hned víte, u koho jste. Ke krejčímu, ke kováři… Po čem má se poznat, že jste v dílně spisovatelově? (To se poznalo, výjimečně, u Tatarky: házel popsané papíry do plochého koše pod stolem.) Trošku jsme se mezi kamarády tomu Johanidesovi a jeho dílně smáli, ale nic to neubíralo cti mistrově.
Ta návštěva spadá do doby, kdy Husák střídal Dubčeka, Kadlečík byl ještě šéfredaktorem Matičného čítaní. Teprve potom začala fungovat ta okupace, která se předtím se svými tanky blamovala. Nastávala doba, kdy spisovatelé u nás byli rozděleni na ty, co směli, a ty, co nesměli už pro jméno. Na Slovensku to takto nebylo. Sloboda, Johanides, Šikula směli, ale vybrali si úkoly bez úhony na cti a umění. Kadlečík a Hrúz by byli směli, kdyby se nebyli zapletli s námi, co jsme nesměli. Já jsem se divil, když jsem četl Johanidesovu Baladu o vkladnej knižke a Nepriznané vrany, jak je tu literárně, bez politických figur, via facti vyslovena kritika režimu a jeho společnosti. Ale neměl jsem tu s kým o těch knihách mluvit: že slovenská literatura se tehdy zvedla mezi evropské vrcholy. Slobodův Rozum, například, kdo nečetl, má mezeru v československé literatuře.
Zvláštní je, že tento styk, víc duchovní než tělesný, se po převratě ztratil. Ještě v roce 1992 mi Johanides do své povídky Zločin plachej lesbičky napsal toto věnování: „Ludvikovi, druhovi v osamelosti a v humore i v nechceno-chcenom hľadaní Boha“. Ten postřeh mi nikdo neřekl. Poslední knížka, kterou od něho mám, je ta zmíněná, na niž jsem si s úlekem vzpomněl při Rejžkově zmínce o Johanidesově smrti. Znamenitý vydavatel Kertész Bagala má jeden zlozvyk: neuvádí rok vydání svých knih. Jak dlouho si Johanides omylem myslí, že jsem knihu četl? A kdo ho tu četl? Beru ji teď do ruky, ale do odevzdání tohoto článku to nestihnu. Obracím se tedy rovnou dozadu: jak to dopadlo. „Moje tušenie, že je Boh,“ vraví Ežo, „je totožné s mojím tušením, že Hyu mohla zabiť jedine Tilda.“
***
LUDVÍK VACULÍK Neměl jsem tu s kým o těch knihách mluvit: že slovenská literatura se tehdy zvedla mezi evropské vrcholy
