V sobotu tomu byly tři roky, co Evropský soud pro lidská práva odsoudil Česko za diskriminaci ve vzdělávacím systému. Rozsudek přinesl naději na kvalitnější vzdělání pro desítky tisíc dětí, které kvůli tělesnému či mentálnímu handicapu, dlouhodobé nemoci nebo sociálnímu znevýhodnění končí v praktických, dříve zvláštních školách. I přes mezinárodní úmluvy nemají šanci absolvovat „normální školu“ a ČR zároveň trhá rekordy v počtu dětí umístěných v ústavní péči.
Stát se školským zákonem platným od roku 2005 pokusil vyrovnat s kritikou segregačních zvláštních škol dvojsečným řešením: bývalé zvláštní školy, nově základní školy praktické, se omezily na děti s diagnózou lehké mentální retardace, ovšem zároveň se staly součástí „běžného“ školství. Z institucí pro prospěchově slabé děti se přeměnily na školy pro postižené. Systém formálně vyhověl výtkám lidskoprávních aktivistů, ovšem realita se změnila jen nemnoho: budovy, pedagogové i žáci zůstali. Šance na zapojení těchto dětí do běžných škol je minimální. Paralelní vzdělávání dále narušuje společenskou kohezi, podporuje trvalou marginalizaci skupin obyvatel a hrozí sociálními nepokoji do budoucna. Kromě toho fatálně snižuje šance na pracovní uplatnění daných skupin a prokazatelně tím zatěžuje státní rozpočet.
S výraznou koncepcí na posílení inkluzivních trendů přišel až exministr Liška. Dva klíčové dokumenty, které z jeho snah vzešly, dokonce schválila úřednická vláda. Prvotními nástroji se měly stát novelizované vyhlášky 72 a 73, které nastavovaly několik základních proinkluzivních pravidel (např. preference individuální integrace žáků do běžných škol). Ministr Dobeš však s glosou Otevřeme inkluzi ve vzdělávání dveře, ale nemusíme vylomit panty novelizace zamítl, zmrazil akční plány a rozprášil tým lidí, který měl agendu rovných příležitostí na starosti. Lobby lídrů praktického školství prosazuje změny, které hrozí další „cedulovou reformou“, a doufá, že tím bude Štrasburku učiněno zadost.
Vzdor nedávným ministrovým proklamacím o „intenzivní práci na řešení problematiky speciálního školství“ se lze obávat, že zmíněné dokumenty projdou jen v minimální variantě a hlavní slovo při navrhování bezzubé reformy budou mít opět ti úředníci, kteří nás ke Štrasburku přivedli.
O autorovi| Tomáš Habart, Člověk v tísni
