Plyne to ze zápisu z jednání Republikové rady Soudcovské unie z 27. ledna, který zveřejnil časopis Soudce. Útok spustil exšéf unie Libor Vávra, když navrhl, že by nebylo od věci podle zákona o svobodném přístupu k informacím (106/1999 Sb.) požádat „o informaci o počtu náměstků a poradců ministra na ministerstvu spravedlnosti a o jejich platech, odměnách a případných dalších požitcích“.
Návrh se setkal s mimořádným ohlasem, a Vávrův nástupce v čele unie Tomáš Lichovník byl proto pověřen, aby informace o platech a požitcích „náměstků, vrchních ředitelů a ředitelů odborů“ zjistil nejen na „mateřském“ resortu, ale rovnou na všech ministerstvech. Je to celé poněkud tragikomické, nicméně představa, jak ctihodný prezident unie škemrá u úředníků podle „stošestky“ o informace, škodolibého novináře docela potěší.
*** Překladatel a aktivista Tomáš Pecina na svém webu upozornil na „Hlavu XXII“, kterou zplodila ostravská justice.
Sérii omylů odstartoval v červenci 2009 Okresní soud v Ostravě, když v rámci řízení, během kterého rozdal dva podmíněné tresty za obecné ohrožení, nařídil Autoklubu ČR zaplatit poškozeným zhruba 600 tisíc korun. Autoklub ovšem neměl s věcí nic přímo do činění, a u soudu proto neměl ani svého zástupce. No co, bylo horko a hloupé chyby se dějí. Soud si to také uvědomil a hned napsal Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě, aby podalo odvolání. Státním zástupcům to ale zřejmě v tom vedru za tu námahu nestálo a na odvolání se „vykašlali“.
Odvolat se proto musel Autoklub sám, ovšem neuspěl. Na Krajském soudu v Ostravě uznali, že se stala chyba, odvolání však formálně odmítli s tím, že jej podala neoprávněná osoba – ze zákona jej totiž může dát jen obžalovaný nebo poškozený, a to Autoklub nebyl. Vše letos v únoru rozetnul Ústavní soud, když nesmyslnou část rozsudku zrušil a ostravské výtečníky sepsul za to, že Autoklubu upřeli právo na spravedlivý proces.
Krajský soud jednal podle Ústavního soudu tupě mechanicky, když trval na doslovném znění paragrafu. „Naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jeho jazykového výkladu... Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity,“ stojí v nálezu.
Na své si přišli i státní zástupci, jejichž nečinnost je podle nálezu jen „těžko rozumně vysvětlitelná“. Pecina proto oprávněně připomíná Švejkovu historku „o panu Znamenáčkovi a zešílevším soudci, který Znamenáčka – v civilním řízení – odsoudil k trestu smrti a po poučení, že proti rozhodnutí nejsou žádné opravné prostředky přípustné, nařídil soudnímu sluhovi rozsudek na dvoře soudu vykonat“.
***
Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity
O autorovi| VÁCLAV DRCHAL, redaktor LN
