POSLEDNÍ SLOVO
Začal školní rok a v autobusech městské dopravy i v příměstských vlacích je to znát. Už si nesednete. Místa obsadila studující mládež, naděje národa.
Jednu takovou skupinku jsem se pokusil zvednout na trati Klánovice-Praha. „Mohli byste nás pustit sednout?“ pravil jsem. „Já jsem tady byl dřív,“ řekl mladý muž. „To se pleteš, příteli. Já jsem tady byl dřív, nejmíň o padesát let. Měl bys nás pustit sednout. Jsem totiž Timur a to je moje parta,“ ukázal jsem na hlouček v uličce stojících dam. Několik mládenců neochotně vstalo a pustilo je sednout. Ten můj fešák seděl dál, měl charakter. Jako obruč. To nenarovnáš, natož abys ho zvedl ze sedadla. Na uších sluchátka, na rtech pohrdlivý výraz vítěze. Pak mi uvolnil místo, ale jak se ukázalo, tak to jen vystupoval. Představuji si, že přišel do třídy a hned tam jen tak mimochodem, společně s dalšími podobnými grázly, seřezal svého kantora.
Při výstupu z vlaku jsem se jedné starší paní s dvěma taškami snažil pomoci ze schůdků vagonu. Nabídl jsem jí ruku, ale ona se mě tak lekla, že prudce ucukla a kolemjdoucí se na mě dívali jako na chlapa, který jí chtěl ukrást kabelku. Té paní se to ještě asi nikdy nestalo, že by jí chtěl někdo pomoci, nebo se prostě bála. Přitom mě viděla z nadhledu, jistě si všimla mé perfektní tonzury a snad i toho, že vypadám mírumilovně jako farář z Moravy. „Já na to nejsem zvyklá,“ řekla mi ta drobná žena, když pochopila, že jí chci jen odnést tašky na tramvaj a celou cestu se červenala, jako by za to nedorozumění mohla ona. Ve dvoraně Masarykova nádraží nás pozorovala bysta zakladatele státu T. G. M.
Po listopadu ’89 jsme tady chtěli mít zpátky první republiku, o které mi pan učitel Matoušek v obecné škole vyprávěl, že to byl stát slušných lidí. Tak to se nám zatím nepovedlo a slušné chování je v nedohlednu, zatím co to neslušné a agresivní se stává běžnou normou.
Pak mi zazvonil mobil a jakási dívenka mi nabídla práci. Chtěla, abych pro jejich firmu namluvil komentář k bojové počítačové hře. „Já znám ty hry a nebudu to dělat. Tam se jenom střílí po kreslených figurkách a teče tam plno krve.“ -„Ale to je pro děti,“ pravila dívka. „No právě. Tyhle děti jsou vesměs spratci, protože jsou to děti a v některých případech dokonce už i vnuci spratků. Už je to spratkovství v Česku dvougenerační. U nás za rohem je, milá slečno, cukrárna a tam si děti s tatínkem koupí nanuky a všichni, i táta, ty obaly hází na zem u našeho domu. Já to za ně sbírám a říkám jim, že to nemají dělat. Oni se mi i s tatínkem smějí a nadávají mi ty dědku plešatej. Až vyrostou, nepustí mě sednout ve vlaku. Takže pro tyhle děti já už nebudu dělat nic, natož bojovou hru.“ Dívka zavěsila.
Večer jsem se podíval na sestřih Gambrinus ligy. Opravdu je tak bezpodmínečně nutné, aby pan Řepka hrál kopanou? Nebylo by mu lépe někde v nervovém sanatoriu? Navíc je to nakažlivé. Už se ta diagnóza chytá i mladého Abrahama. Chápu Českou televizi, že to nechce vysílat.
Tak jsem si dnes pěkně zanadával. Dámy, promiňte. Zavřete oči, odcházím.
***
Tyhle děti jsou vesměs spratci, protože jsou to děti a v některých případech už i vnuci spratků
O autorovi| MICHAL PAVLATA, Tomáše Baldýnského tentokrát zastupuje herec Michal Pavlata
