Sobota 25. května 2024, svátek má Viola
  • Premium

    Získejte všechny články mimořádně
    jen za 49 Kč/3 měsíce

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

O tichu i temném podzemí

Česko

V poslední době vyšlo několik tuzemských zajímavých alb, jedno pak mají společné – vydávají je malí a menší vydavatelé. Přesto si zasluhují naši pozornost.

Manželé Irena a Vojtěch Havlovi, oba hrají na violu da gamba, se na naší hudební scéně pohybují již dvacet pět let, vlastně zcela nenápadně a bez nějakého výraznějšího zájmu „velké“ kultury. A přesto již vydali dvanáct řadových alb, koncertují po Evropě i Americe. Nejnovější, dvojalbum Smyčcem / Háta H., spojuje novinku s reedicí třetího alba Háta H., vydaného v roce 1990 a dnes již zcela nesehnatelného. Spojení i navzdory dvacetiletému odstupu překvapivě dobře funguje, mimo jiné i díky příkladné konzistenci hudebního názoru manželského dua.

Zdálo by se, že alba pro dvě violy musí po pár minutách zavánět hudební nudou, střídmé obsazení – občas přidávají i klavír, tibetské mísy, lidský hlas a perkuse – příliš možností k barvitým aranžím nenabízí. O to však Havlovým zjevně nejde, ba naopak, soustředění na „pouhé“ dvě violy je nutí využívat v maximální možné míře výrazové možnosti nástrojů. Při poslechu novinky se vybaví vzpomínka na velice obskurní britskou kapelu Third Ear Band, jež na přelomu 60. a 70. let nahrávala v obsazení viola, cello, hoboj a perkuse a jejíž hudba byla na míle vzdálená všemu, co se tehdy hrálo.

Manželé Havlovi je ovšem na albu Smyčcem připomínají nejen svou hudbou, ale také zaměřením na projevy živlů – jednotlivé skladby se jmenují Smyčcem ohněm, Smyčcem větrem, Smyčcem mořem a podobně, až ke stínu, tichu, mlze a ozvěně, aby skončili Smyčcem s něhou, jež ovšem zdaleka nehladí sametem, spíše překypuje vášní. Posluchač tak na albu putuje mezi různými polohami, „divočejšími“ i jemnějšími, niternějšími, pouť, již lze ostatně vykonávat nad každým albem Ireny a Vojtěcha Havlových. Violoncello slyšíme i z nového alba básníka Jaroslava Erika Friče Na každý den napsal’s smrt, jež natočil společně s Josefem Klíčem – ten je autorem dvou delších kompozic na Fričovy texty, třetí, zhudebněný Žalm 109, pro mezzosoprán, lesní roh a hlas je „reflexí na život, dílo a skon našeho přítele Jana Balabána“. Úvodní Můžu ti říct svůj sen? stojí především na Fričově naléhavém přednesu, doprovázeném spíše jen jednoduchými linkami Klíčova violoncella a zpěvu, i v tak minimálním obsazení přesto dosahuje hlubokého prožitku. To samé platí pro titulní kompozici, byť s přidaným instrumentářem trumpety, basklarinetu a harfy – Fričova báseň osciluje mezi civilností a existenciálním zamyšlením, hudba pak zcela plynule a naprosto přirozeně přechází od barokizujících pasáží až k soudobé komorní hudbě. Vyvrcholením pak je jedenáctiminutový Žalm 109, kdy Fričův jemně halený přednes, s lehkým cellem a lesním rohem v pozadí, podmalovávaný zpěvem Lucie Karafiátové, ještě více umocňuje starozákonní text.

Rocková minulost Vladimír Václavek má za sebou jak rockovou minulost v kapelách Dunaj, E, Klar a VRM či spolupráci s Ivou Bittovou, tak sólové projekty – koncertní nahrávka Živě jej zachycuje pouze s kytarou, někdy si pomáhá i smyčkami a efekty, důraz je ovšem na textech, leckdy hodně minimalistických (Na břehu jezera stojí bílý vlk a pije moji smrt). Střídmý je ovšem i doprovod, často v podobě repetitivních figur, ponechávající tak velký prostor nejen Václavkovu hlasu, ale i vyznění textů. Tomu je někdy podřízena délka skladeb, dvě mají k deseti minutám a jedna přes šestnáct – přesto se Václavkovi daří držet v nich napětí, byť třeba jen jediným akordem.

Pražští Z jedné strany na druhou patří k neprávem opomíjeným skvostům domácího undergroundu – kapela kolem tehdejšího bubeníka Plastiků Jana Brabce hrála prokomponovanější hudbu, s lehkým poohlížením se do soudobé komorní hudby, jako například v Sieh des Todes blasses Kind (německá báseň K. H. Máchy!), kdy se působivě uplatnil zpěv Andrey Landovské, doprovázen pouze klavírem a bicími. Skupina zhudebnila i další Máchovu báseň, Otec spomene rodině, s klasikovými verši ovšem souzní i původní Brabcovy texty. Na albu najdeme jak studiové nahrávky z roku 1986 (ty již vyšly před dvanácti lety u Black Pointu), tak zvukově razantnější záznam koncertu z hospody v Lysolajích ze stejného roku a čtyři nahrávky z roku 2010 – ač zde z původní sestavy zůstal pouze Brabec a dnešní člen loutkového souboru Buchty a loutky Vít Brukner a hudba není tak temná, drží se původní poetiky.

Autor je hudební publicista

Irena a Vojtěch Havlovi: Smyčcem / Háta H.

Galén Jaroslav Erik Frič: Na každý den napsal’s smrt Guerilla Records Vladimír Václavek: Živě Guerilla Records Jan Brabec: Z jedné strany na druhou Black Point Music

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!