V těchto dnech již na Moravě konečně opadla voda po další téměř stoleté povodni. V místech, kde se tragédie podobných rozměrů odehrála před třinácti lety. Scénář jako přes kopírák. Stejné příčiny, stejné důsledky. Lidé v tisku a v televizi spílají státu. Nepostaral se o ně. Nikde ani zmínka, že odpovědnost státu může být jen částečná. Podstatný díl viny že nesou vlastníci krajiny. Že se nestarají o své pozemky, jak by měli. Některé nechají zastavět, jiné propachtují velkým zemědělským společnostem. Ty na nich chtějí hlavně vydělávat, a ne se o ně starat. Nejsou přece jejich.
Vlastník půdy je hospodářem zřídkakdy Stát musí plnit svoji úlohu při plánování a výstavbě velkých protipovodňových staveb. Hrází, přehrad, opatření na vodních tocích. To je ale stále jen polovina pravdy. Tou druhou je stav půdy a krajiny, který se rodí dlouhodobě a v detailu. Na každém metru čtverečním půdy. Zdravá krajina se zdravou půdou dokáže zadržet mnohokrát více vody než krajina, která připomíná spíš fabriku na výrobu potravin. Zhutněná půda s minimem organických látek uspořádaná ve velkých blocích, bez malých vodních nádrží, bez otevřených příkopů, rozptýlené zeleně nebo travních porostů. To je recept na velký povodňový průšvih, který momentálně píšou především drobní soukromí vlastníci půdy. S vodou, která naprší, musíme něco dělat hned v místech, kam spadne, a ne až v řekách, kde získá při velkých objemech obrovskou sílu, které se jen obtížně dá bránit.
Sázení mezí na hranicích pozemků nebo remízů tam, kde hrozila eroze nejvíce, zatravňování vodou namáhaných údolnic, kopání a čištění vodních struh. To byla tradičně záležitost vlastníka a hospodáře. Jenže vlastník půdy je dnes zároveň hospodářem jen zřídkakdy. Drtivou většinu krajinotvorných opatření proto financuje stát. Prostřednictvím nejrůznějších fondů, dotačních titulů a programů. Z peněz národních nebo evropských. Nové prvky v krajině, které díky tomu vzniknou, dají se do správy převážně obce. Ta dnes nejčastěji přejímá roli, kterou dříve plnili soukromí hospodáři. Není to špatné řešení, ale ideální také ne. Dobré je, když vlastníkem meze či remízu je vlastník přilehlého pole nebo louky. Pouze ovšem v případě, kdy cítí odpovědnost za kus té své krajiny. A je jedno, jestli jí vlastní pár arů nebo stovky hektarů.
Vlastnictví půdy je dnes natolik rozdrobené, že se vlastníkem krajiny necítí v podstatě nikdo.
Je proto třeba připomenout, že většina půdy v této zemi patří soukromým vlastníkům.
Kdo z nich ovšem dnes činí něco pro krajinu? Vím moc dobře, že režim, který vlastníkům půdu znemožnil užívat po dlouhých více než čtyřicet let, neodevzdal ji v nejlepším stavu.
Ale jak dlouho se ještě na to budou vlastníci půdy, a tedy i krajiny vymlouvat? Majitel činžáku je zodpovědný za škody způsobené pádem omítky nebo sněhu ze střechy. Tak proč konečně nedelegovat určitou míru odpovědnosti za stav krajiny na vlastníky půdy? Listina základních práv a svobod to říká jasně: „Vlastnictví zavazuje.“
Mám vlastní zkušenosti z projektování pozemkových úprav. To je práce s půdou, s krajinou, ale především s vlastníky pozemků. Udělal jsem zkušenosti dobré i ty horší. Zažil jsem dojaté vlastníky, kterým jsme předávali vytyčené pozemky jejich předků. Poslouchal jsem rady zkušených sedláků, kteří uměli navrhnout protierozní opatření lépe než sofistikované matematické modely. Většina vlastníků ale nejevila o své pozemky zájem. Odmítali se aktivně podílet na obnově zničené krajiny. Na potřebná opatření nedali jediný metr ze svých pozemků. Zajímala je jen půda, která může vydělávat. Pole, lesy, louky... Zbytek ať si vlastní stát nebo obec.
Hlavně aby nám tu nic nestínilo Udělali jsme tehdy dostatečně reprezentativní průzkum mezi vlastníky tří katastrálních území ve třech různých okresech, kde probíhaly pozemkové úpravy. Předtím, než jsme je požádali o vyplnění dotazníku, sdělili jsme jim, že jejich odpovědi budou brány jako závazné vyjádření. Trochu jsme v tu chvíli blafovali, protože se jednalo jen o předběžný průzkum jejich preferencí. Znáte to, když se budete ptát lidí na ulici, zda jsou pro obnovu krajiny, budou všichni. Jsou to teoretické odpovědi. Nic po nich konkrétně nechcete, tak proč by nebyli pro. Tady šlo o víc. O jejich půdu. O jejich vlastnictví. Chtěli jsme znát pravdivou odpověď na otázku, zda jsou ochotni převzít svůj podíl odpovědnosti za krajinu, kterou spoluvlastní.
Výsledky byly ještě horší, než jsme se obávali. Ačkoli se většina vlastníků shodla na nedostatečném zastoupení drobných prvků zeleně v katastru jejich obce, jen čtyřem procentům by nevadilo mít na svých pozemcích pětiarový remíz a pouhých dvanáct procent by akceptovalo solitérní strom. Většina vlastníků by dokonce nesnesla jediný strom na sousedním pozemku, protože by zastínil ten jejich. Téměř všichni oslovení deklarovali jasné přesvědčení, že o krajinu se má postarat především stát nebo obec.
***
Zdravá krajina se zdravou půdou dokáže zadržet mnohokrát více vody než krajina, která připomíná spíš fabriku na výrobu potravin
O autorovi| PETR SKLENIČKA, děkan Fakulty životního prostředí, ČZU v Praze
